Článek
Žijete v Charkově, v druhém největším městě Ukrajiny, které leží na východě země blízko hranic s Ruskem. Jaká je tam nálada?
Probíhá u nás docela tvrdý konflikt mezi lidmi, kteří stojí za Euromajdanem, a jejich protivníky. Situace se zdramatizovala, když se tu konal sjezd organizace Ukrajinská fronta, přičemž hrozilo nebezpečí, že tam schválí nějaká separatistická rozhodnutí. Takže se na protest shromáždili příznivci Euromajdanu, asi třicet tisíc lidí, pokusili se odstranit Leninův pomník a potom zablokovali místní budovu státní správy a zabarikádovali se tam. Sám jsem tam jednu noc strávil. V parku kolem Leninovy sochy mají naopak stanoviště ti, co jsou na straně buď bývalé ukrajinské vlády, nebo Lenina, i když já vlastně nevím přesně, koho nebo co podporují... Charkovské úřady ten konflikt obratně přiživují a rozeštvávají obyvatele města mezi sebou.
Patříte na Ukrajině k nejoblíbenějším současným spisovatelům. Máte z této pozice moc ovlivňovat názory ostatních?
Já bych to s tím vlivem nepřeháněl. Nejde ani tak o to, že jsem známý spisovatel, ale žiju v Charkově dlouho, spousta lidí mě zná, mám tady řadu přátel. S těmi o situaci samozřejmě mluvím. A sám se protestů účastním. Ukrajinští umělci vůbec se během posledních tří měsíců aktivně podíleli na všech opozičních akcích, a to jak v Kyjevě, tak tady u nás. I dnes zde potkáte, poblíž obsazené budovy státní správy, mladé umělce, fotografy, novináře. Sám jsem rovněž vystupoval se svou kapelou Sobaky v kosmosi na náměstích v Kyjevě, v Charkově i jinde.
Jak se k událostem minulých týdnů stavěla a staví ukrajinská média?
V podstatě se dá říct, že stejně jako během jakýchkoliv jiných revolučních událostí, tak i dnes na Ukrajině média neuvěřitelně rychle mění orientaci a zabarvení svého zpravodajství. Předtím, než se situace zásadně změnila ve prospěch opozice, všechna provládní média informace o Euromajdanu prakticky nepouštěla. Dělo se něco, co můžeme nazvat informační blokádou. Lidé mimo Kyjev se o událostech v hlavním městě mohli dozvídat hlavně přes internet, především přes Facebook. Byl tu také opoziční televizní Pátý kanál a pak ještě Občanská televize, která vysílá přes internet. Provládní média dlouho obyvatelstvo dezinformovala. Teď už je to lepší.
Konkrétně o Charkov je v těchto dnech zájem skrz tu obsazenou budovu. Přijíždí sem hodně novinářů, včetně těch ze Západu. A i charkovská média se o situaci snaží referovat, protože ne všichni doopravdy dobře chápou, co se vlastně děje.
V Charkově, který je víc prorusky orientovaný než západněji ležící Kyjev, musí být situace vyhrocenější.
Nejde říct, že lidé v Charkově jsou proruští. To by vyznělo příliš zjednodušeně. Ve skutečnosti se řada z nich bojí nacionalismu, další jsou proti nové kyjevské vládě, jiní vystupují na podporu vlády bývalé. Co člověk, to názor, to jiná ideologie. Celkově je zde ale situace hodně napjatá, je jasné, že i tady se rozhoduje o budoucím osudu země.
Chystáte se psát knihu o hooligans. Ti jsou jedni z nejaktivnějších účastníků nynějších protestů. Není nebezpečné mít takové skupiny po svém boku, už proto, že se kvůli jejich potřebě adrenalinu může leccos zvrtnout?
Viděl jsem na vlastní oči, jak tihle lidé bránili pokojné demonstranty před útoky provládních sil, takže se mi o tom, že by byli nebezpeční, vůbec ani nechce mluvit.
Proč o nich zamýšlíte napsat knihu? Je to výrazný fenomén současné Ukrajiny?
Ano, na Ukrajině je to něco nového, zajímavého. Takže mě napadlo dát takovou knihu dohromady. Ale ještě jsem nezačal.
Myslíte, že se vám podaří proniknout do jejich prostředí? To, co se děje na fotbalových stadiónech, je jen slupka. Bitvy a násilí probíhají zejména na předem domluvených místech, mimo pozornost veřejnosti i policie.
To je pravda, ale my teď s charkovskými ultras trávíme spoustu času. Stojíme bok po boku proti společnému nepříteli, bavíme se spolu, jsme si blízko. Jsou to lidé, kterým dnes můžu bezvýhradně důvěřovat. A doufám, že tato soudržnost nebude jen dočasnou, pomíjivou záležitostí. Rád bych věřil, že i když revoluce skončí, občanská aktivita zůstane živá. Což je něco, k čemu po tzv. oranžové revoluci v roce 2004 nedošlo. Teď se přímo před našima očima mění celá země, můžeme být zblízka součástí dynamiky nejrůznějších sociálních procesů. A opravdu hrozně moc doufám, že to všechno nakonec vyústí ve vznik silné a aktivní občanské společnosti, která bude mít možnost kontrolovat politiky, vládu, moc.
Není představa takové občanské společnosti trochu naivní?
Samozřejmě nás čeká v budoucnosti pokles všeobecné občanské aktivity. Důležité je, aby neskončila na nule. Je přirozené, že po každém takovém vzepětí přichází fáze pasivity. Ale nesmí být tak strašně hluboká, jako jsme to zažili po roce 2004. Nemůžeme stát stranou života celé země, protože nás čekají těžké časy. Musíme se pořád účastnit toho, co se děje kolem.
Na to je potřeba spousty energie.
Upřímně, unavení jsme my Ukrajinci už teď. Není to jen fyzická únava, ale také psychická. Panuje tu zvláštní, neurotická nálada. Zároveň je teď ve společnosti cítit silný pocit agrese, touha po pomstě, po vyrovnávání starých účtů. I proto je teď nesmírně důležité najít nějaké společné body pro nastolení dialogu, který nám umožní řešit naše problémy.
Zdá se mi, že v Kyjevě byli v minulých týdnech lidé sjednocení a společně bojovali proti vládě. Ale na východě, v Charkově, bojují mnohem víc mezi sebou.
Ano, to je na tom to nejhorší. Ale tak či onak jsme občané jedné země, jednoho města, pokud se mezi sebou nedohodneme, nebudeme mít před sebou už žádnou perspektivu. Doufám, že se situace v Charkově stabilizuje. Snažíme se najít možnosti vzájemného porozumění, vysvětlit svým spoluobčanům, že nás vlastně nic nedělí.
Rozhovor překládal Miroslav Tomek.
Vzkaz, který svým přátelům poslal Serhij Žadan přes Facebook v době, kdy ležel v nemocnici: „Přátelé, jsem v pořádku. Dvě tržné rány na hlavě, rozseknuté obočí, otřes mozku, podezření na zlomeninu nosu. Bili mě baseballovými pálkami do týlu. Útočili jenom v přesile. Když po mně chtěli, abych si kleknul, poslal jsem je do prdele. Vytáhla mě policie. (…) Charkované, mám vás rád. Nebojte se jich – toho, kdo se nebojí, nelze zlomit. Společně, do konce.“