Článek
Když jsme si domlouvali rozhovor, měl jsem pocit, že zpracovávat po otci Reportáž, psanou na oprátce je pro vás dědictví zavazující, ale že z něj zároveň nejste úplně nadšený.
Nemám vůbec žádný problém s osobou Julia Fučíka, se samotnou Reportáží, s jejich místem v českých kulturních dějinách. Jsem ale přesvědčený, že vědecká témata si máte nacházet a objevovat sám, i podle toho, jaké k nim máte kompetence. Dějiny druhého odboje představují takové množství faktografických, ale samozřejmě i konceptuálních otázek a úkolů, že není možné jen tak si k nim odskočit od jiné práce. S kolegy jsme v minulých letech psali velké dějiny literární cenzury od osvícenství po současnost, sám teď píšu komentáře k výboru lidových románů z rodokapsů a Večerů pod lampou. Nejsem tedy v jiném vesmíru ani v zásadně jiné době, ale druhý odboj to není. Odtud plynou mé rozpaky: prostě to není téma, které bych sám mohl nějakým způsobem rozvinout.
Vydání Reportáže, psané na oprátce, které František Janáček připravil s Alenou Hájkovou, bylo v roce 1995 velkou událostí – Reportáž tehdy poprvé vyšla kompletní. Co tato práce pro vašeho otce znamenala?
Po něj to bylo životní téma, a to v několika ohledech. Zaprvé jde o příběh z kontextu druhého odboje, jemuž jako historik věnoval svůj hlavní zájem a jako člověk a občan mu připisoval velikou důležitost. A pak, to téma má obrovskou společenskou brizanci. Je to určitý zástupný symbol pro mnoho situací v moderních českých dějinách: okupace a charakter, vztah intelektuálů a moci, místo radikálního socialismu v historii národa… To ho určitě lákalo a zároveň děsilo, protože samozřejmě není příjemné zabývat se věcmi, které jsou konfliktní, vyvolávají prudkou, často emocionální potřebu buď ztotožnění se, nebo vymezení se. Pro vědce tahle situace není zase tak běžná jako třeba pro politiky nebo pro lidi, kteří jsou zvyklí být uprostřed společenského konfliktu.
A druhý důvod je, že je to vlastně také příběh komunistického intelektuála, což byl i životní příběh mého otce a lidí z jeho generace, s nimiž intelektuálně, vědecky vyrůstal.
Max Švabinský: portrét Julia Fučíka (1950)
Je ale také potřeba říct, že táta psal o komunistickém odboji přes třicet let. Publikoval o něm několik knih, vesměs společně s Alenou Hájkovou, které jsou zalidněny stovkami postav, jejichž osudy se oba snažili nenechat propadnout zapomnění, udělat jim v dějinách místo. Stačí se podívat třeba na jejich knížku Praha v komunistickém odboji. V očích táty ani doktorky Hájkové Fučík odboji nedominoval, a to ani tomu komunistickému, myslím, že jeho pozici v něm viděli realisticky. Jen zkrátka napsal Reportáž – a to je a bude důvod, proč řadu jiných hrdinů zastiňuje, i když už dnes není předmětem státního kultu.
V roce 1995 byla společenská situace úplně jiná než teď.
Užší kulturní veřejnost – ale nakonec i ta široká – byla tehdy prostě zvědavá na to, jak to s Fučíkem a jeho Reportáží bylo. Zároveň to byla ještě doba, kdy se kácely komunistické pomníky. Takže ta kombinace zvědavosti a jisté obezřetnosti, aby Fučíkův pomník nezůstal stát, abychom se té minulosti nějakým způsobem zbavili, byla výbušná.
Dnes, dvacet let po původním vydání a taky od tátovy smrti, tady nemáme velká soupeřící vyprávění o Fučíkově roli, nebo dokonce o obsahu symbolu jménem Fučík, mezi něž by jakákoli dílčí publikace mohla vstoupit s tím, že přináší něco nového nebo rozhodujícího. Asi ani veřejnost nemá potřebu stavět se v té věci na jednu nebo druhou stranu. Snad už nastala příležitost vidět Fučíka jako jednoho z dobových intelektuálů, literátů a publicistů avantgardní generace. Otázkou samozřejmě je, jestli vůbec tato autentická podoba ještě někoho zajímá, což se dozajista zjistí, až teď Academia začne vydávat Fučíkovy spisy.
Jestlipak dnes ještě existují lidé, kteří by byli přesvědčeni, že Fučík Reportáž nenapsal, vášniví popírači, kteří s kultem káceli i skutečného autora?
To dvacetiletí posunulo to, co bylo v roce 1995 ještě mnohostranně citlivé, z konfliktní scény soudobých dějin směrem k historii bez přívlastku. Vesměs už nežijí přímí účastníci oněch událostí ani účastníci všech těch vášnivých sporů, které spolu vedli často celý život. Brizance vyprchává a jednou se z toho třeba stane řádka z poznámky pod čarou v učebnici dějepisu.
Mně se líbí, jak spolu v kritickém vydání text Reportáže s vysvětlujícími poznámkami neustále zápasí; že se Fučíkův text vzpírá jednoznačnému výkladu a pochopení, že zůstává tajemný. Tak třeba – dozorce Adolf Kolínský prý nabízel desítkám vězňů, že můžou něco psát. Jak je tedy možné, že nějaký podobný text nevytvořil kromě Fučíka i někdo další?
Lidé ve vězeních samozřejmě psali. Našly se cesty, jak dostat ven rukopisy i z koncentračních táborů. Skeptik může říct, že zvláštní místo Reportáže v dané mase textů je dáno jenom tím, že byla desítky let upřednostňována, a díla, která komunistická strana a stát neprosazovaly, zůstala někde stranou. Jenže Reportáž výjimečná je. Kde jinde máme ve 20. století, v proslulém věku ideologií, s takovou naléhavostí vyjádřen prožitek komunismu jako sekulárního náboženství? Které dílo můžeme použít jako tak zjevný, modelový příklad vězeňské literatury, do jejíž formy se promítají všechna omezení daná motákovým psaním, vězeňským režimem a vším tím okolo? A které takové dílo se zároveň těmto omezením tak pyšně vzpírá? Které se zabývá podstatou literatury, ale stojí na jejích hranicích? Které patří jak do avantgardní kultury, tak do socialistického realismu?
Nepodceňoval bych situace, kdy v systémově stejných souvislostech dochází k jedinečnému setkání osobnosti, podmínek a kontextu. O dva roky později by Reportáž nevznikla. O rok dříve nejspíš také ne. U Julia Fučíka a lidí z jeho případu rozhodovaly dokonce i dny, protože měsíc po jejich zatčení přišel atentát na Heydricha.
Ve chvíli, kdy Kolínský nabízí možnost psát mnoha jiným, je zde Fučík, který má všechno, co je v tu jedinečnou chvíli potřeba: čas, protože už prakticky jen čeká na odeslání k soudu, talent, ale také obratnost. Není geniální spisovatel, ovšem má velké povědomí o soudobé literatuře. Ještě na svobodě si vyzkoušel ryzí beletrii, už věděl, že román napsat nedokáže. Jenže v repertoáru kulturních možností se mu nabízela i reportáž, která měla v avantgardním prostředí, z něhož vyrostl, zvláštní postavení. A zároveň ji uměl, měl ten žánr ohmataný ze všech stran, byla to šťastná volba vzhledem k jeho profesionální praxi námezdního stranického pisálka. Ty stovky předchozích textů, které měly propagandistickou, politickou, přesvědčovací funkci, mu najednou pomohou napsat něco, co tyto horizonty překročí…
V umění se velké věci nepřihodí zničehonic. Vždycky musí existovat kontext, který je na ně určitým způsobem připravený, ale taky je potřeba ještě něčeho, aby v celé té konstelaci došlo ke zkratu a vznikly věci, jež jsou jedinečné.
Neznamená to, že by Julius Fučík byl největší umělec, osobnost nebo bojovník, který zemřel v odboji. Ale napsal Reportáž, která přežila. Tisíce okolností a činů vytvořily příznivou mozaiku, ovšem pak musel konkrétní člověk vzít pero, najít první větu a rozhodnout se, že vykročí určitým směrem. A potom už s ním spolupracovaly i okolnosti, které byly proti němu.
Po dvaceti letech ideologický kontext vyprchal. Není čas začít Fučíka chápat v první řadě jako spisovatele, jako člověka slova?
Já bych mu nebral jeho příběh komunistického intelektuála, to je něco, co sdílí s řadou českých, evropských i světových intelektuálů, včetně toho odpadání od komunistické víry. Byť v jeho případě těžko říct, co by přišlo po válce. Víme, že na dvou velkých křižovatkách před válkou, během bolševizace domácí komunistické strany a potom za moskevských procesů, Fučík zůstává na stranické linii. První okamžik kritické distance pro něj přijde v počáteční době okupace, za časů sovětsko-německého paktu. To je vidět také v Reportáži a jsou pro to doklady i mimo ni. Své místo v odboji nachází v době, kdy se znovu sbíhají dvě velké vlny, a to komunistické hnutí s národním. A v tom jeho příběh násilně končí. Prošel by tou cestou intelektuálů-odpadlíků, zvítězila by u něj třeba ta národní kultura, nebo by na vlně radikálního socialismu plul až do přirozeného konce života? Nevíme.
Dnes již ze vsetínského veřejného prostoru odstraněná Fučíkova socha, kterou vytvořil Josef Malejovský.
Ale především – příběh Fučíka coby komunistického intelektuála nám otevírá důležitou otázku, nakolik podobní lidé i kulturní a ideologické symboly, jimiž žili a které ve svých textech více či méně otevřeně manifestovali, patří do dramatického příběhu české kultury 20. století. Ve vztahu k národním dějinám máme dvě možnosti: vykládat je tak, jako že komunismus byl něčím cizím, co k nám zavlekli z Orientu nějací Sověti, anebo ho akceptovat jako jeden z proudů uvnitř českých dějin, analyzovat to, v čem byl komunismus náš, jaké měl autochtonní podoby, zdroje a důvody. Pokud se nad Fučíkem otevírá nějaká otázka, která ještě dnes může přinášet spor, tak je to patrně tato: Dokážeme si připustit náš vlastní komunismus? Můj názor je, že Julius Fučík patří do dějin české kultury i s celým tímto pozadím.
