V antirevoluční době. Filosofka Ľubica Kobová o práci a solidaritě

V zásadě zde máme dvě krajní možnosti. Zaprvé instrumentální pojetí, kdy k práci přistupujeme pouze jako k prostředku vydělávání peněz, které nám pokryjí náklady na živobytí a zabezpečí osoby, jež jsou na nás závislé. K práci tak nemusíme mít žádný vřelý vztah a vykonáváme ji především mechanicky. Druhá možnost je, že bereme práci jako povolání a vlastní realizaci a vidíme v ní náplň své existence. V obou případech ale přistupujeme na námezdní vztah, čímž se zbavujeme vlastní svobody a odpovědnosti za to, jak naložíme se svým časem. Často se sice tvrdí, že aspirující zaměstnanec a zaměstnavatel jsou rovnými partnery v rámci vyjednávání pracovní smlouvy, ale není tomu tak. Pokud totiž člověk není rentiér či rentiérka, tak si prostředky na život obstarávat zkrátka musí. Nelze tedy mluvit o nějaké „svobodné“ pozici.

Všude kolem sebe vidíme narůstající vliv technologií, ale to ještě nemusí znamenat, že již nebude potřeba lidská síla. Na platformách typu Uber lze vidět, že cílem může být spíš jednodušší extrakce zisku. Jinými slovy: technologie nemusí zlepšovat životy lidí, ale jen zvyšovat ziskovost jednotlivých ekonomických činností.

Pokud se ovšem budeme bavit o zautomatizování některých konkrétních činností – třeba práce u továrního pásu nebo za pokladnou v supermarketu –, nese to s sebou pro danou firmu značné investice. Musí si zaplatit náročné speciální systémy, které jsou navíc náchylné ke kolapsům a ve svých počátečních fázích poruchové. Když si tedy firma spočítá, že se jí taková investice nevyplatí, protože stejného stupně produktivity může dosáhnout s manuálními pracujícími, investici pravděpodobně neudělá. Na druhou stranu pokud bude stoupat cena práce, zaměstnavatelům se nebude chtít platit vyšší mzdy a dost možná k technologiím přistoupí.

Osobně bych byla ráda technologickou optimistkou a představovala si, že roboti vše vyřeší a my budeme moci trávit svůj čas smysluplně, ale takový přístup naráží na jeden problém. Naše společnost má tak silně zažitou pracovní etiku, že není jasné, jestli bychom se bez práce, a tedy jistoty toho, čím naplníme svůj život, dokázali obejít. Jak bychom trávili svůj volný čas? Jakou činnost budeme vykonávat poté, co se vyvážeme z námezdního vztahu?

Ano. Ale i základní nepodmíněný příjem s sebou nese řadu rizik. Na jednu stranu představuje pro mnoho lidí pozitivní výsledek případné automatizace práce, zároveň však existuje reálné nebezpečí, že by jeho existence přinesla konec sociálního systému, jak to navrhují různé libertariánské skupiny – konkrétně v Česku Piráti. Znamenalo by to například, že by osoba s těžkým postižením, která potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně a musela by si ze základního nepodmíněného příjmu platit různé pomůcky a podobně, byla ve stejném postavení jako zdravá třicátnice.

Základní nepodmíněný příjem však můžeme brát i jako zajímavou intelektuální provokaci, protože by nás mohl zbavit představy, že jen pracující členové a členky společnosti jsou ti hodnotní, kteří si zaslouží odměnu. Také nás to nutí položit si otázku, co z nás ty plnohodnotné osoby dělá, když ne to, že jsme si schopni vydělat na důstojný život. A pokud bychom na práci nebyli závislí, čemu bychom se ve svých životech chtěli věnovat? Péči o děti, o rodiče, zahradničení nebo třeba čtení knih?

Jisté je, že pokud by někdy základní nepodmíněný příjem skutečně existoval, zvykali bychom si už od dětství na jiný druh pracovní etiky. Byly by nám kladeny otázky, v čem vidíme smysl svého života – a ne, čím si chceme v dospělosti vydělávat.

Ono je to i tím, že věci, které svým dětem jako matka můžete dát, jsou často zprostředkovatelné penězi. Třeba pokud váš potomek potřebuje doučování, pokusíte se mu ho zajistit. Budete pracovat déle a doufat, že tím svému dítěti prospíváte. Přesto je důležité si uvědomit, že pokladní – ale i jiní zaměstnanci a zaměstnankyně v oborech s nízkou vstupní hranicí – netráví v práci tolik času, protože by samy chtěly. Je to určitý druh donucení, protože hodinová mzda je tak nízká, že si musí brát přesčasy, přistupovat na další dohody o provedení práce a tak dále. Bojí se, aby se nedostaly do dluhů, případně aby dokázaly své dluhy splácet. V námezdním vztahu zkrátka existuje obrovské mocenské působení, byť ho obvykle nezpochybňujeme, a neuvědomujeme si tak jeho nesamozřejmost.

Na jednu stranu právě z obav, aby nepřišli o příjem, na kterém jsou oni a jejich blízcí závislí. Další věc ale je, že mají své způsoby, jak proti podmínkám, se kterými nesouhlasí, protestovat. Některé feministky tvrdí, že už samotná schopnost přežít a zabezpečit svůj život je ukázkou takového protestu; i v tak šíleném systému jsou lidé schopni žít a dávat svému životu smysl.

V továrnách jde pak třeba o celou řadu neposlušností, o kterých však žádné noviny nepíšou. Jakmile nejde přímo o stávku, tak se takovému chování nedostane příliš pozornosti. Jde například o zpomalování výroby nebo vybírání si nemocenské. To všechno může být určité vymezení se proti nedůstojným podmínkám.

Nedávno proběhl médii případ zdravotní sestry, které kolegyně nasypaly do kávy projímadlo, protože vykonávala svou práci příliš pomalu. Podmínky byly tak tvrdé, že se daná skupina rozhodla svou pomalejší členku vyštípat.

Když se ale bavíme o různých takových příkladech, často zapomínáme, že bychom měli v první řadě tematizovat také svou vlastní práci, a ne se jen obracet k ostatním s radou, aby se ostřeji vymezovali. Pracovní mechanismy a jejich mocenské působení bývají totiž v různých zaměstnání velmi podobné. Ozývat bychom se měli všichni.

Ano, protože právě solidarita pomáhá zpochybňovat logiku zásluhovosti – když budu víc pracovat, zasloužím si víc pozornosti a úcty – a hledá konfl ikt jinde, tedy ne mezi jednotlivými zaměstnanci nebo zaměstnaneckými skupinami, ale mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Existují však mechanismy, jak solidaritu utlumit. Třeba izolací lidí, rozdělováním pracovní síly na mužskou a ženskou nebo na ty, kteří sedí v kanceláři, a ty, kteří pracují u pásu. Tato dělení, která se nám zdají „přirozená“, jde pak využít právě k řízení zaměstnanců.

Inspirativní mi v tomto směru přijde americké hnutí Fight for $15, které bojuje za patnáctidolarovou hodinovou minimální mzdu. Lidé, kteří jsou do něj zapojení, říkají, že dělají dostatečně dobrou práci a že si zaslouží být za ni dobře ohodnoceni. Nevidí jednotlivé frakce jako nepřátele, ale jako kolektiv, jemuž jde o stejnou věc. Ačkoli takových iniciativ existuje víc, často jde o oddělené, hlouběji neprovázané skupiny. Přitom by současná levice měla usilovat právě o propojenější mezinárodní hnutí, které by ve světě volného pohybu kapitálu a pracovních sil mohlo mít větší váhu.

Vezměte si třeba Amazon, jehož tvrdé zacházení se zaměstnanci je často probírané a kritizované. Firma má sklady v Polsku, Německu a Česku. Kdyby se zaměstnanci rozhodli, že chtějí své podmínky změnit, bylo by zapotřebí vyvolat solidaritu mezi pracujícími ve všech třech zemích. Jenže takové vzedmutí vzájemnosti je obtížné. Lidé vědí, že si v Amazonu mohou vydělat potřebné peníze, a bez větší podpory by se k takovému kroku sami nejspíš neodhodlali. A těžko jim to vyčítat. To souvisí také s tím, že se dnes obecně nacházíme v reakční, antirevoluční době. Nejsme schopni uvažovat nad komplexnějšími změnami ekonomického systému a namísto toho děláme jen kosmetické úpravy. Nerozumíme fungování současné společnosti, a ani o to neusilujeme.

Těch důvodů je celá řada, ale můžeme třeba jmenovat ten, že dnes hodně lidí zajímá jen vlastní rodina a nejbližší okruh známých. Nevíme, jak žijí ostatní, a nijak zvlášť se o takové poznání nesnažíme. Zároveň se chceme vidět jako ti, kdo v současném systému vítězí nebo jím alespoň důstojně proplouvají. Přitom je možná právě v uvědomění si, že jsme v mnoha ohledech propadli a nedaří se nám, velký potenciál – jak k solidaritě, tak případné akci.