Úvod do praktické sociologie: Za přístupnější oddlužení

Přitom jde do velké míry o mlácení prázdné slámy. Každý rok přibude 600 tisíc exekucí, ale zhruba 95 % se týká lidí, kteří již v exekuci jsou. Půl miliónu lidí má tři a více exekucí a 150 tisíc jich má více než deset. Pravděpodobnost, že se tihle lidé z dluhových pastí sami vyhrabou, je minimální. Jejich situace má rozměr morální (mohou si za to sami?) i pragmatický (máme je v tom nechat?). Pojďme je rozebrat oba.

Zadlužení domácností v Česku vzhledem k HDP není velké. Máme ale hodně exekucí a předluženou chudou populaci. Ve výzkumu OSN z roku 2011 přiznalo v oblastech ohrožených sociálním vyloučením spotřební a finanční půjčky zhruba 35 % místních. Realita bude ještě horší, ale důležité je srovnání. V balkánských zemích nebo na Slovensku to bylo jen okolo 15–20 %. Vyloučené oblasti jsou tam přitom často zdevastovanější a vzdělanost obyvatel nižší. Důvodem tedy není finanční gramotnost. A ani etnicita, protože zadlužení v Česku nezáviselo na tom, zda je respondent Rom. V čem jsme se ve výzkumu lišili, bylo obrovské množství půjček od nebankovních institucí. Ukazuje to na problém v systému.

Český systém půjček a exekucí má kořeny v roce 2001, kdy ho vystavěla skupina poslanců s podporou tehdejší Zemanovy vlády. Charakterizuje ho absence regulace poskytovatelů – v Česku se jich tak najednou vyrojilo až 65 tisíc. Kromě vysokých úroků dávali někteří z nich do smluv skryté sankce a uznání často nemravných navýšení dluhů si jistili tzv. rozhodčí doložkou, kdy v případném sporu s dlužníkem místo soudce rozhodoval soukromý rozhodce obvykle navázaný na poskytovatele.

Když se dluhy dostaly k vymáhání, přišla další specialitka. Malé dluhy se vinou obrovských tarifů advokátů a exekutorů navyšovaly až desetinásobně, což v civilizovaném zahraničí nemá obdoby. I z nezaplacené popelnice se stávaly dluhy ve výši 10–15 tisíc, což byl v klíčových letech 2006–2014 pro 40 % populace těžko splatitelný závazek. Navýšení tarifů zařídil v roce 2006 ministr Pavel Němec, který čistě náhodou začal brzy poté v byznysu s vymáháním podnikat. Přidaly se i státní podniky. Dluhy za nezaplacené jízdné a další bagatelní pohledávky přeprodávaly společnostem, které je u dlužníků nespojovaly, aby na každé vydělaly co nejvíce. K tomu přidejme kauzy rozprodávání v exekuci zabavených věcí a nemovitostí za snížené ceny v účelově ohlášených aukcích.

A aby toho nebylo málo – ne vždy se v exekuci ocitl člověk, který za nesplacení mohl. Máme tu 6 tisíc dětských dlužníků. Dluhy jim vznikaly například nezaplacením poplatků za odvoz odpadu (donedávna byla ve většině obcí poplatníkem každá fyzická osoba). Když za dítě v době narození nikdo nezačal platit, střádal se mu dluh. U dalších dětí vzniklo zadlužení jízdou načerno, po níž rodič neuhradil pokutu. Původně zanedbatelné prohřešky jim vinou nákladů na vymáhání či úroků často vystoupaly do řádu tisíců až desetitisíců. V Česku také dluhy z dlužníka přecházejí na manželku či manžela, bez ohledu na to, zda o nich věděli…

Kritici oddlužení mají principiálně pravdu v tom, že odpouštět dluhy může být morální hazard. Jenže neměli jsme tu 15 let morálně hazardní prostředí, kde jedné straně hrozilo za nefér praktiky tak maximálně pohoršení veřejnosti?

Banky a seriózní poskytovatelé se od nejhorších praktik už dávno odklonili a existuje spousta slušných exekutorů. Část systému ale zkrotily až Pelikánovy reformy, které přišly s regulací poskytovatelů půjček, zrušily rozhodčí doložky a snížily tarify za vymáhání. Stovky tisíc lidí v neřešitelných dluhových pastích však zůstaly.

Jistě – většina dlužníků si za svůj problém mohla i sama. Nikdo je k vytloukání půjčky půjčkou nenutil. Výzkumy Harvardu ale ukazují, že naše inteligence se vzrůstající chudobou a stresem klesá až o 10–13 bodů, což i při jisté finanční gramotnosti hraje svou roli. Od morální otázky tak musíme přejít k té pragmatické.

Existují minimálně čtyři pragmatické důvody, proč lidi vytahovat z nesplatitelných dluhů. Zaprvé, lidem v exekucích se ze mzdy strhává vše nad nezabavitelné minimum, což je v případě neřešitelného dluhu motivuje pracovat načerno. Stát tratí na daních a odvodech.

Zadruhé jde často o přeposílání veřejných peněz nežádoucími směry. V exekucích je dnes okolo 100 tisíc důchodců a 150 tisíc klientů úřadu práce. Stát velkou část jejich dávek a důchodů posílá věřitelům. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by významný díl těchto peněz netvořily přemrštěné náklady na vymáhání a různé skryté sankce z predátorských půjček. Stát tak z peněz daňových poplatníků vyplácí „dividendy“ byznysu s dluhy, který sám začal regulovat trestuhodně pozdě.

Zatřetí je tu recidiva. V Česku se vrátí do vězení okolo 70 procent vězňů. Jedním z hlavních důvodů je právě předlužení. Přes 80 procent českých vězňů čelí exekucím. Někdy vznikly už před uvězněním, jindy kvůli nákladům na trestní řízení či neodhlášením služeb při nástupu za mříže. Při malé vězeňské mzdě dluhy během trestu narůstají. Většině lidí tak po propuštění brání v návratu do práce kromě záznamu i exekuce. Což je jen motivuje k další trestné činnosti.

Začtvrté, když dlužíte půl miliónu v pěti exekucích a přijde vám tisícikorunová pokuta, je vám to už docela jedno. Existuje riziko, že na neřešitelně předlužené – kteří navíc svou pozici připisují selhání systému – přestávají fungovat tresty. Podle toho se chovají a může na to reagovat i zbytek společnosti, který jejich zdánlivou imunitu vidí. Možná to je jeden z důvodů, proč je v regionech postižených exekucemi výrazně nižší důvěra v instituce, nižší volební účast a vyšší podpora extrémních stran.

Možnost oddlužení v Česku existuje, ale je tak komplikovaná, že ji využívá jen minimum lidí. Drtivá většina volí pobyt ve výše zmíněné pololegalitě. Je tak zřejmé, že potřebujeme efektivnější možnost oddlužení pro lidi, kteří dnes nemají šanci se ze své situace vymanit, a přitom by chtěli. Nemělo by se nicméně jednat o bianco šek, který je zbaví odpovědnosti a vyšle signál budoucím dlužníkům, že nebudou muset nic platit.

Právě jako bianco šek někdy kritici popisují tzv. nulovou variantu v současném návrhu ministra Pelikána. Tento návrh předpokládá, že když se věřitel v insolvenci snaží splácet sedm let, je mu dluh odpuštěn, i kdyby splatil jen naprosté minimum.

Námitky zní logicky, ale zapomíná se na dvě věci. Není to přece tak, že vypíšete bankrot – a necháte si auto a dobře placenou práci. Do insolvence vstupuje člověk poté, co je mu rozprodán celý majetek, kterým se pokryje, co lze, a on není schopen dále splácet. A i po dobu insolvence se mu strhává ze mzdy vše až na nezabavitelné minimum. Člověk je detailně evidován v rejstříku insolvencí, což mu omezuje přístup k finančním produktům, pronájmům apod. Navíc v insolvenci platí náklady na její řízení. Ty při sedmiletém oddlužování mohou vystoupat až ke 100 tisícům.

Představa, že by se někomu vyplatilo se zadlužit v řádu desetitisíců, je díky takto tvrdým podmínkám absurdní. Aby měl tenhle „morální hazard“ smysl, museli byste si vzít půjčku na milión, kterou by však při dobré analýze rizik takovýmto lidem nikdo neměl dát.

Realita je nicméně taková, jak o ní mluvíme. Paradoxně největší hazard z insolvence vytvářejí její zarytí kritici a některá média, která ji líčí jako procházku růžovým sadem.

Kritici nulové varianty rovněž namítají, že ne všechny dluhy pocházejí od „šmejdů“. Lidé dluží na alimentech, na nájmech. Zde je třeba zdůraznit, že na alimenty či způsobenou škodu se oddlužení nevztahuje – ty musíte zaplatit v plné výši. Asi 90 % dluhů v exekucích jsou navíc opravdu dluhy institucionální.

Možná by ale z hlediska přijatelnosti a morálního poselství stačilo místo oné nulové sedmileté varianty přijmout požadavek splacení 10 %. Je třeba si uvědomit, že zejména u nižších dluhů docházelo často k pěti až desetinásobnému navýšení vinou sankcí a vymáhání. Dlužník by tak i při desetiprocentní variantě často vracel většinu původní jistiny.

U přehlednějšího systému oddlužení ale sanace asi největšího sociálního problému české porevoluční historie nemůže skončit. Věřitelům bychom měli nabídnout snazší cesty a motivaci k tomu, aby vymáhání zcela nedobytných pohledávek ukončili. To může být podpořeno například možným odpisem takových pohledávek z daní. Či, jak navrhuje právník Tomáš Němeček, umožnit věřiteli zastavit nedobytnou exekuci do šesti měsíců od jejího zahájení s tím, že v takovém případě nebude muset hradit její náklady.