Článek
Experti se vesměs shodují, že hlavními důvody, proč nedokázal český stát zabránit rozrůstání vyloučených chudinských lokalit, jsou ignorování problematiky dluhových pastí či velkých nerovností mezi jednotlivými regiony – a také dvacetiletá absence politiky sociálního bydlení. Právě kvůli ní se desetitisíce lidí chudých a znevýhodněných na trhu s byty stěhovaly nejprve do levných ghett a pak do ubytoven, aby v nich nakonec platily dvojnásobek tržního nájmu.
Doplatky a příspěvky na bydlení ze strany státu se v loňském roce vyšplhaly na 12 miliard korun. V Česku je 120 tisíc lidí ohroženo ztrátou bydlení a skoro 70 tisíc žije ve stavu tzv. nebydlení, tedy na ulici, v azylových domech či na ubytovnách. Přes osm tisíc z nich jsou děti a nezletilí. Realita ovšem může být i horší. Zmíněná čísla vycházejí z odhadů obcí a sociálních pracovníků. A když člověk zabloudí do odříznuté bezdomovecké kolonie v lesích u pražské Hostivaře, napadne ho, jak přesně lze asi existenci a rozsah těchto zapomenutých světů podchytit.
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) s týmem expertů konečně připravilo koncepci sociálního bydlení, která se zaměřuje mimo jiné právě na rodiny s dětmi. O konkrétních aspektech realizace lze diskutovat, neměli bychom ji ale podceňovat ani oddalovat.
Americké a britské výzkumy ukazují, že nestabilní a nedostatečné bydlení děti traumatizuje a souvisí s jejich výrazně vyšší nemocností a potížemi ve škole. Tyto věci pak ovlivňují jejich další uplatnění v životě a zvyšují šanci, že v dospělosti uvíznou v chudobě a problémech svých rodičů.
V Česku tyto souvislosti ukazuje čerstvý výzkum Nadace Sirius a společnosti MEDIAN. Zúčastnil se ho obří vzorek 6500 rodin s dětmi ve věku do 12 let. Cílem bylo odhadnout, co v životě rodiny zvyšuje pravděpodobnost, že budou mít děti problémy ve škole a se šikanou, výchovné a komunikační problémy, zdravotní potíže, že se setkají s násilím či sklouznou k závislostem nebo ke kriminalitě.
Daniel Prokop
Prvním zjištěním bylo, že problémy s bydlením se netýkají zdaleka jen těch osmi tisíc dětí bez domova. Ve velmi nestabilním či nevyhovujícím prostředí žije asi 8 % českých rodin s dětmi. Jsou tím míněny ty, které bydlí na ubytovnách či u známých, extrémně často se stěhují či jsou nuceny přebývat v prostorách do 10 metrů čtverečních na osobu.
A co je hlavní, i v Česku spolu stabilita a kvalita bydlení a problémy dětí souvisejí. Komunikační potíže má 27 % dětí žijících ve velmi nestabilním a malém bydlení a jen 10 % těch žijících v bydlení dostatečném. U zdravotních problémů je tento poměr 25 % ku 14 %. A velmi podobná čísla dostaneme, i pokud se podíváme na trable ve škole a ve výchově.
Bystrý čtenář poznamená, že to ještě neukazuje na přímý vztah mezi oběma jevy, natožpak na to, že kvalita bydlení je příčinou problémů dětí. Ano, obojí může být důsledkem jiných aspektů života rodiny. Třeba rozvodu, údajné „kultury chudých“ spojené s nízkým vzděláním, nezaměstnanosti či chudoby regionu, v němž rodiny žijí.
Podrobnější (regresní) analýza ale ukazuje, že vztah mezi kvalitou bydlení a problémy dětí existuje, i pokud kontrolujeme věk a pohlaví dítěte, vzdělání, věk a zaměstnání rodičů, místo bydliště a to, zda je rodina úplná či rozvedená. Jinými slovy: stabilita a kvalita bydlení má i mezi rodinami, které jsou v těchto ohledech zcela srovnatelné, přímý vztah s řadou problémů, kterými děti trpí a které snižují kvalitu jejich života a mohou je dlouhodobě omezovat.
S těmito potížemi dětí souvisejí dle dat i samotná chudoba a předlužení domácností. Velký vliv mají i neekonomické faktory jako přístup rodičů k výchově (například zda si s dětmi čtou), složení rodiny i to, nakolik jsou rodiče zdraví a zda sami nepropadli nějakým závislostem.
K podrobnějšímu rozklíčování vzájemných vztahů těchto faktorů by byl potřeba výzkum sledující rodiny v průběhu času. Data ale naznačují, že právě i nedostatečnost a nestabilita bydlení mohou spoluurčovat, nakolik se rozpad rodiny či ztráta zaměstnání rodičů projeví negativně v životě jejich potomků. Ti za chyby své rodiny většinou nemohou – sdílejí jen jejich důsledky.
A nesdílejí je jen oni. Potíže dětí se zdravím, ve škole či v komunikaci se totiž pochopitelně projevují i v nákladech na veřejné školství či zdravotnictví. V Česku jsme si zvykli tyto „náklady z neřešení“ převedené do budoucnosti či jiných částí rozpočtu vesele ignorovat. Pokud bychom dokázali krátkozrakou optiku změnit, možná by nás to přimělo důsledně realizovat koncepci sociálního bydlení. A také zamyslet se nad tím, co udělat s obrovským počtem neobydlených a nepoužívaných bytů a domů v českém bytovém fondu.
