Článek
Běžným názorem – znějícím i z úst okolo prezidenta Zemana – je, že bojujeme s islámem, který je z podstaty násilný. Nelze to smést humanistickým apelem. Ani proti citacemi z knih, které neznamenají nic, dokud jim někdo nevěří. Je potřeba se podívat, co si opravdu muslimové myslí. Data na to jsou.
Zaprvé. Muslimové neschvalují násilí na civilistech o nic více než nemuslimové. Gallupův výzkum se v letech 2008 až 2010 ptal ve 131 zemích světa, zda by lidé za jistých okolností považovali za přijatelné útoky na civilní cíle. V případě útoků armád souhlasilo v islámských zemích 18 % a v neislámských 24 %. V případě útoků vedených jednotlivci souhlasilo v islámských zemích 14 % a v neislámských 17 %.
Výzkumníci z Pew Research Center se dlouhodobě ptají muslimů ve 12 zemích na podobnou otázku. Čísla se shodují. Co je ale důležité: z jejich průzkumů vyplývá, že od roku 2004 pocit, že násilí může být občas obhajitelné pro obranu islámu, ustupuje. Platí to v průměru a silně je tento trend vidět v Libanonu, Jordánsku, Pákistánu a v posledních letech i v Palestině. Roste naopak obava běžných muslimů z islamistického extremismu a mezi lety 2007 a 2014 se výrazně zvýšilo negativní vnímání extremistických hnutí od Al-Káidy přes Tálibán a Hamás po Hizballáh (Islámský stát zatím nebyl do výzkumů zařazen).
Renesanci nábožensky odůvodňovaného násilí tedy nelze vysvětlit tím, že by se islámský svět celkově radikalizoval. Daleko spíše je reakcí na uvolnění mocenských struktur na Blízkém východě, důsledkem zástupných válek a propojení džihádu a organizovaného zločinu. Drtivá většina obětí islamistického teroru jsou ostatně muslimové.
Zadruhé. Postoje k násilí proti civilistům se v jednotlivých islámských zemích výrazně liší. Data naznačují, že ho jako přijatelnější vnímají muslimové tam, kde se náboženská argumentace stala součástí územních, etnických a zástupných geopolitických konfliktů. To platí například pro Palestinu a Afghánistán či některé africké státy. V jiných zemích, od Bosny přes Ázerbájdžán po Tunisko, je lidí obhajujících jakýkoli teror naprosté minimum.
Obhajoba násilí při obraně islámu podle dat Gallupa i Pew nesouvisí s tím, jakou důležitost respondent ve svém životě přisuzuje víře a náboženství. Radikálnější postoje ale mají o něco častěji lidé se sklonem k doslovnému a obsesivnímu čtení koránu, ti, kteří chtějí moc v rukou náboženských lídrů a domnívají se, že islám je v ohrožení. Podpora násilí tu zkrátka, podobně jako v jiných společnostech, souvisí s dogmatismem a pocitem civilizačního ohrožení, které lidem pomáhá dehumanizovat protivníky a obhajovat vlastní zločiny.
Daniel Prokop
Zatřetí. Zatím jsme mluvili o lidech žijících v muslimských zemích. Smutnou realitou však je, že smrtící útoky v Londýně v roce 2005 i dva letošní francouzské nespáchali čerství imigranti, ale lidé, kteří se narodili a byli vychováni v evropských velkoměstech.
Analýzy britské tajné služby MI5 po útocích v Londýně ukázaly, že se často jedná o náboženské novice, kteří nevyrostli v religiózním prostředí a o islám se až do své dospělosti nezajímali. Platí to i o útočnících na redakci Charlie Hebdo a také o hlavních vykonavatelích útoku z Paříže před dvěma týdny. Často začínají s drobnou zločinností a radikalizují se až ve vězení či po jeho opuštění, kdy oslabují jejich sociální vazby a přístup k nim získávají radikální duchovní.
Ve výzkumu BBC po Charlie Hebdo 94 % britských muslimů řeklo, že by udali člena své komunity, kdyby věděli, že plánuje násilný útok. I jednoho z pařížských útočníků ostatně údajně přátelé policii udali, ale bohužel to nevedlo k jeho zadržení. Evropa (na rozdíl od Spojených států, kde muslimové patří k nejvíc integrovaným a mírumilovným menšinám) přesto má evidentně problém související s radikálním islámem – a nejde jen o rekruty odcházející do Sýrie.
Výzkum Ruuda Koopmanse mezi první a druhou generací imigrantů z Turecka a Maroka ukazuje sklon nezanedbatelné menšiny těchto muslimů k velmi tradičnímu výkladu náboženství. Zahrnuje pocit, že náboženská pravidla jsou důležitější než světské zákony (ačkoli to nutně nemusí znamenat jejich právní nadřazenost), že svaté knihy mají jen jeden výklad a věřící by se měli vrátit ke kořenům své víry. Zatímco v USA se zastoupení dogmaticky věřících mezi muslimy a křesťany neliší, v sekulárnější Evropě je rozdíl zásadní.
Fundamentalismus, zvláště měřený relativně měkkými Koopmansovými výroky, vůbec nemusí automaticky znamenat podporu násilí. Ale posiluje šanci, že se člověk podezřívavě staví k jiným minoritám (homosexuálové, židé) a nedůvěřuje liberálním hodnotám. Proti tomu je třeba bojovat. Nejen kvůli obraně základních hodnot moderní Evropy, ale i kvůli riziku, že právě toto „odpadnutí“ od evropské sekulární identity může v kombinaci se sociálním vyloučením, kriminální zkušeností, touhou po revoltě či s pocitem geopolitické nespravedlnosti ústit ve skutečnou radikalizaci a útok na vlastní společnost.
Evropa musí kromě porážky Islámského státu a stabilizace regionu, v němž bojovníci ISIS působí, podniknout i řadu kroků na svém území – od posílení některých bezpečnostních pravomocí a vyšší kontroly financování náboženských skupin ze zahraničí přes omezení možnosti radikalizace ve vězeních po boj proti nezaměstnanosti mladých, kvůli níž motor integrace do společnosti tak zadrhává. Pokud k tomu ale přidáme i obecný boj proti vyznání či migrantům, legitimizujeme příběhy o útlaku, přesuneme zástupy svých spojenců na nepřátelskou stranu a zbavíme se jedné z posledních věcí, která činí ve střetu o pociťovanou identitu Evropu uvěřitelnou. Víc by asi teroristé získat nemohli.
