Článek
Hnutí ANO se do debaty nezapojilo. Velké většině jeho potenciálních voličů by přitom sociálnědemokratická progrese pomohla. Souhlas by ale byl od ANO úkrokem doleva a naopak hlasitým protestem by se nechalo zatáhnout do pravolevé války (což bylo možná jedním z cílů konkurentů z ČSSD). Proto přišli Babiš a spol. se šalamounským řešením. Daně se sníží všem, sníží se i DPH. Kde na to vzít, už ale nezaznělo.
Návrh ČSSD byl označen za populismus, návrh ANO kupodivu nikoli. V diskusi pak zazněla spousta nepravdivých argumentů – například že v Česku není chudoba ani mzdové nerovnosti – a hlavně vůbec nedošlo na detailnější rozbor smyslu progresivního danění. Ten je důležitý i proto, abychom pochopili nevýhody návrhu sociálních demokratů.
Jeho zastánci vypichovali především solidaritu bohatších s chudšími. Ale nejde jen o solidaritu, u níž lze mít pochybnosti, zda by ji měl vynucovat stát – pro progresi mluví i několik dalších argumentů.
Tím prvním jsou nerovné šance na úspěch. V Česku bylo dosažené vzdělání (a od něj odvozené pozdější příjmy) v posledním čtvrtstoletí silně závislé na tom, jaké vzdělání mají rodiče. Kvůli velké nerovnoměrnosti v ekonomice regionů je pro vaše možnosti podstatné i to, zda se narodíte v Ústeckém kraji či třeba v Praze. Dokud společnost neumí zaručit rovnost šancí pro všechny, dává smysl, aby regulovala aspoň nerovnost výstupů.
Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni. Při absenci školného je logické, aby lidé, kteří ze vzdělávání více profitují, odváděli vyšší daně.
Třetím argumentem je mezní užitek. Dva tisíce korun může být pro člověka s vysokým příjmem méně než pětistovka pro člověka na hraně chudoby. Mírné přesuny peněz od bohatých k chudým tedy mohou zvyšovat celkovou „sumu štěstí“. Lze také argumentovat, že daně by se měly platit z příjmu nad částku postačující k zajištění základního živobytí (základního bydlení, stravy a ošacení). Pokud bychom se shodli, že u domácnosti jednotlivce je to částka 11 tisíc korun měsíčně (minimální mzda a průměrný důchod), člověk s touto hrubou mzdou by neměl odvádět nic. V současnosti ovšem, pokud nemá děti, platí zhruba 150 korun měsíčně na dani a k tomu 1200 na zdravotních a sociálních odvodech.
Čtvrtým argumentem je celková spotřeba. Když bohatému seberete tisícovku a rozdáte ji pěti chudým, nemusíte možná dělat úplně spravedlivou věc, ale často převádíte finance, které by šly do spoření, tam, kde jsou reinvestovány do okamžité spotřeby. Což může být prospěšné pro fungování ekonomiky.
Pátý argument se týká negativních externalit. V Česku je relativně hodně lidí, kteří chodí do práce, ale přesto se pohybují na hranici chudoby. Chudoba má přitom doložitelné dopady na životní styl a zdraví, může být spojena s patologickými jevy (hazard, kriminalita…), děti z chudých rodin mají větší problémy ve škole. Pokud máme veřejné školství a zdravotnictví, tak tyto problémy nakonec zaplatí všichni daňoví poplatníci. Boj proti chudobě je proto v důsledku výhodný pro celou společnost.
Poslední argument je pragmatický. Lidé s vyššími příjmy mají největší zájem na zachování stávající podoby společnosti, kdy patří do jejích vyšších pater. Měli by tedy více přispívat k udržení sociálního smíru, aby třídy pod nimi nepreferovaly jiná, nedemokratická a netržní zřízení.
Bohuslav Sobotka na sjezdu ČSSD
Sociálnědemokratický návrh daňové progrese ale není jediným možným řešením. Všechny zmíněné argumenty obhajují přerozdělování a placení vyšších daní bohatšími obecně. K tomu však dochází i při rovné dani, kdy vysokopříjmoví platí stejná procenta, ale absolutně vyšší částky. Mezi progresivní a rovnou daní z příjmu možná není tak jasný kvalitativní přelom, jak se politicky prezentuje. Jsou to různé míry přerozdělení, které taky do různé míry zajišťují výše uvedené cíle.
Námitkou proti sociálnědemokratickému návrhu je také to, že věc zbytečně zesložiťuje. Progrese v českém daňovém systému existuje už dnes. Pro její posílení a zajištění některých popsaných pozitiv by stačilo zvýšit daňové slevy na poplatníka tak, aby daně vůbec neplatili pracující s příjmem blízkým úrovni chudoby. A naopak snížit hranici, od kdy zaměstnanci platí solidární sedmiprocentní přirážku (v současnosti je to čtyřnásobek průměrné mzdy).
Třetím problémem návrhu sociálních demokratů je nastavení pásem. Poměrně silně postihuje už lidi s hrubým příjmem 55–70 tisíc korun. V médiích se na základě toho rozbouřila debata, zda tato skupina ještě patří ke střední třídě. Někteří ekonomové střední třídu definují jako jednotlivce nacházející se ve středu příjmové osy, například mezi 70 % a 200 % mediánu. Do těch to hranic by se ona skupina jistě nevešla. Jenže podobné relativní příjmové definice jsou problematické v tom, že podle nich mají nejširší střední třídu chudé rovnostářské země, kde ale tahle „střední třída“ tře bídu s nouzí.
V řadě sociologických konceptů se střední třídou rozumí spíše skupina obyvatel s vyšším vzděláním, kteří pracují většinou v expertních či manažerských pozicích, díky svým příjmům si mohou dovolit finanční strategie a náročnější trávení volného času, ale nedisponují větším majetkem, a tak nemohou přestat pracovat. Což je přesně kategorie většiny lidí s hrubým příjmem mezi 40 a 70 tisíci korun. Takto pojímaná střední třída je však u nás velmi úzká, kvůli čemuž je v Česku u progresivního zdanění ve srovnání s rozvinutými zeměmi složitější skloubit efektivitu a legitimitu.
Například v Německu se neplatí žádné daně z příjmu do výše výdělku zhruba 700 eur měsíčně, což je v přepočtu na české ceny asi 12 500 korun. Poté startují nižší daňové sazby a ta vyšší (42 %) se platí z příjmů nad 4400 eur měsíčně. U našich západních sousedů je to úroveň lehce nad průměrným příjmem. V českých cenách to ale odpovídá asi 80 tisícům korun hrubého. Zavedení vyšší solidarity od této hranice by v Česku znamenalo menší výnosy – a když dostanete méně od bohatých, nemůžete tolik slevit chudým.
Čtvrtou námitkou je, že danit příjmy lidí vzdělanějších na úkor příjmů těch nekvalifikovaných může odporovat snaze posunout zemi z pozice montovny k vyšším investicím zahraničních firem v odbornějších oblastech.
Pátým a možná nejzásadnějším problémem progresivní daně v českém kontextu jsou odstíny švarcsystému. I po omezení výdajových paušálů je budou moci užívat OSVČ i s hrubým příjmem okolo 70–100 tisíc (dle typu OSVČ). V řadě oborů – například v oblasti IT a služeb – jsou paušály vzhledem k reálným výdajům vysoké. Takový člověk získá o 20 tisíc vyšší čistou „mzdu“, než pokud by se nechal zaměstnat. Samozřejmě chybí dovolená, pracovní jistoty, více se připlácí na důchod, ale ten finanční rozdíl je masivní. Progresivní daň výrazně zaměřená na lidi s příjmy okolo 50–80 tisíc jen zvyšuje riziko jejich vytlačení do různých šedí švarcsystému.
Daniel Prokop
Tím jsme u pointy. Progresivní daň není nic šokujícího. Návrh ČSSD se skutečně vyplatí 90 % zaměstnanců a straně, která hájí zájmy nižší střední třídy, nelze takový postup vyčítat.
Nebylo by ale rozumnější změnit parametry současného systému (např. zvýšit slevy na poplatníka a zavést solidární přirážku už od příjmu 80 tisíc), případně najít v daňovém systému opatření, která by měla celkově pozitivnější účinky?
Takovým opatřením může být třeba vyrovnání obrovského rozdílu mezi zatížením zaměstnanecké a jiné práce daněmi a odvody. Snížilo by to motivaci ke vstupu do šedi švarcsystému a omezilo i některé negativní sociální dopady. Například vytlačování matek a vůbec mladých rodičů a dalších lidí, kteří nejsou zcela pány svého času, do nestabilních typů práce, protože se jim částečné úvazky nevyplatí.
Další možností je eliminace pastí neaktivity. Například slevy na nepracující manželku s příjmem do 68 tisíc ročně. Kombinace této slevy a nějakého přilepšení může být lákavější než si hledat stabilní práci. Zvlášť když máte nízkou kvalifikaci a jste po mateřské a práce by moc nenesla. Slevu využívá jen asi 80 tisíc rodin, ale sociální důsledky jsou i tak nezanedbatelné.
Do hry se přes obavy politiků musí dostat také zvýšení daní z nemovitosti. V Česku jsou minimální. Vybírá se jimi jen 1,3 % z celkově vybraných daní a odvodů a „hypotékaře“ navíc na rozdíl od lidí v nájmu podporujeme slevami na dani. V zemích OECD se přitom zdaněním nemovitostí průměrně vybere 5,6 % daní a bohatší státy se dostávají až na 10 %. Má to logiku, protože ekonomické postavení, které s požadavkem na solidaritu s chudšími přímo souvisí, není tvořeno jen aktuálním příjmem, ale také majetkem. V Česku s velkým počtem lidí bez kvalitního domova máme 400 tisíc nevyužívaných nemovitostí bez evidovaného důvodu. Neuvolnily by se některé do oběhu při vyšším zdanění druhé vlastněné či neobývané nemovitosti?
Nejzásadnější je však nezapomenout při řešení malých nerovností na ty velké. Přerozdělováním mezi pracující se rozhodně nevyřeší, že z Česka odchází ročně 300 miliard kapitálu do zahraničí a že máme nízké mzdy. Ani to, že český stát tratí na únicích do daňových rájů desítky miliard ročně. Právě v řešení velkých nerovností je budoucnost politiky, která se nezapomněla ve 20. století.
