Článek
Snad více než jakákoliv jiná debata je ta o chudobě dlouhodobě zatížena nepochopením a dezinterpretací statistik – konkrétně ukazatele ohrožení relativní příjmovou chudobou. Chudých je podle něj jen cca 9 % Čechů, zatímco ve zbylých státech EU je to průměrně 17 %. I většina západních zemí je na tom hůře než my.
V čem je problém? Eurostat, který toto číslo zveřejňuje, definuje hranici relativní příjmové chudoby jako příjem domácnosti ve výši 60 % mediánu příjmů daného typu domácností v zemi. Pokud například polovina jednočlenných domácností v dané zemi vydělává přes 20 tisíc korun a polovina méně, jsou za chudé považovány ty s příjmem pod 12 tisíc korun.
To má zřejmá úskalí. Ukazatel ve skutečnosti neměří chudobu prožívanou lidmi, ale nerovnosti v příjmech chudší poloviny obyvatel. Vezměme si hypotetický příklad: Kdyby měla celá chudší polovina Čechů příjem 1000 korun měsíčně, žili by reálně v naprosté chudobě. Podle údaje Eurostatu by ale nebyl „chudý“ nikdo – nikdo by totiž neklesl pod 600 Kč, což je v tomto případě 60 % mediánu. Číslo relativní příjmové chudoby tedy neříká, že máme málo chudých, ale že relativně málo lidí svou bídou vyčnívá z méně prosperující poloviny obyvatel.
Problematické je i mezinárodní srovnávání tohoto ukazatele. Hranice chudoby je počítána v každé zemi jednotlivě, stát od státu se tak značně liší, a to i po přepočtu na paritu kupní síly (tedy po vyrovnání rozdílů v cenách). V Lucembursku, Švédsku a dalších západních zemích je za chudou označena už domácnost, která má dvojnásobné reálné příjmy oproti české rodině na hranici chudoby.
Jak tedy spočítat příjmovou chudobu, aby ji šlo v rámci Evropy lépe porovnávat? Například tak, že vyjdeme z mediánového příjmu na úrovni celé EU, a to opět v paritě kupní síly, která vyrovnává rozdíly v cenách. Když to statistikové v roce 2012 udělali, vyšlo jim, že příjmovou chudobou trpí 24 % Evropanů. V Česku to bylo cca 30 %. Byli jsme dvanáctým státem s nejvyšší chudobou. Ze starších členů EU za námi skončilo Řecko a Portugalsko. Na druhou stranu po Slovinsku jsme si vedli nejlépe z nových a postkomunistických zemí unie.
To odpovídá intuitivnímu vnímání. Jsme někde mezi „bohatým západem“ a „chudým východem“, tam, kde bohatší nové státy EU dohánějí propadající se členy Eurozóny. Ukazuje to nejen přepočet příjmové chudoby na celoevropská kritéria, ale i ukazatel materiální deprivace, kdy výzkumníci měří, kolik lidí si nemůže dovolit základní vybavení domácnosti, vytápění bytu, jíst maso a další věci, které patří k minimálním standardům rozvinutého světa.
V Česku je relativně málo lidí trpících těžkou materiální deprivací (nemohou si dovolit čtyři a více položek z devíti zkoumaných), ale hodně těch, kteří trpí nějakými lehčími formami takto měřené chudoby. Chudších 40 % české společnosti má chudobu takříkajíc na dohled. Jsou to lidé, kteří většinou pracují či pracovali, ale nemohou si dovolit ani týden dovolené mimo domov (platí pro 37 % domácností). Velký problém je pro ně hrazení neočekávaných výdajů i ve výši 9–10 tisíc Kč (42 % domácností), takže žijí v riziku zadlužení. Kvůli vysokému procentu příjmů, které dávají na základní výdaje, si mohou jen těžko dovolit nějaké životní strategie – tedy to, co by je přibližovalo střední třídě.
Právě tato část společnosti (nikoli extrémně chudí) je přitom oním měkkým podbřiškem české demokracie – pociťuje menší důvěru v zastupitelskou demokracii, instituce, polistopadový vývoj, v době ekonomické krize se více vyhraňovala vůči Romům, pokud volí, tak častěji inklinuje k antisystémovým stranám a slyší na sílící rétoriku zaměřenou proti kulturním elitám.
Daniel Prokop
Specifikem Česka je velká regionální diverzita chudoby. V severozápadních regionech trpí ve srovnání s bohatými částmi země materiální deprivací více než třikrát víc lidí. Ve státech srovnatelné ekonomiky a velikosti jsou rozdíly mezi kraji většinou mnohem menší. V Česku je rovněž chudoba výrazněji, než je evropský průměr, závislá na dosaženém vzdělání a v případě dětí na vzdělání rodičů. Materiální deprivace se také oproti Evropě více koncentruje mezi důchodci, kteří neměli šanci si naspořit během produktivního života.
Právě asymetrické životní zkušenosti jsou jedním z důvodů vzájemného nepochopení mezi různými částmi společnosti, když přijde na životní úroveň a věci, které jsou její optikou posuzovány. Pokud elity nechtějí ztrácet hlas i ve věcech, které se socioekonomikou nesouvisejí, měly by bojovat proti pocitu, že nejsou schopny odlišné životní zkušenosti zohledňovat, pocitu, který má kořeny mimo jiné právě v rétorice popírání chudoby zkreslenými čísly.
P. S.: Aplikování svých přání do výkladu dat se ale musí vyvarovat nejen pravicoví komentátoři a politici. Když u nás kdysi vzrostlo procento lidí zasažených příjmovou chudobou z 9 na 9,8 %, interpretovali to někteří tak, že se do chudoby propadlo obyvatelstvo rovnající se většímu okresnímu městu (cca 70 tisíc lidí). Nepochopení, že data pocházejí z výzkumu EU-SILC, který čítá několik tisíc domácností, a tak malé výchylky mohou být čistě náhodné, omezuje i relevanci sociální kritiky, jíž je v Česku jinak víc než třeba.
