Úvod do praktické sociologie: Lesk a bída referenda

Argumentem proti referendu bývá, že lidé nejsou ve složitých otázkách schopni informovaně rozhodnout a mohou být snadno zmanipulováni silnou kampaní. Kritika tohoto argumentu naopak mluví o elitářské přehlíživosti: Na schválení vstupu do Evropské unie byli lidé dobří! Jsou snad lidé hloupější než politici? Poslední námitka zní zvlášť relevantně v době, kdy za stranu nejhlasitěji hájící institut referenda sedí ve Sněmovně lokální lichváři, obchodníci s chudobou, šiřitelé poplašných zpráv a popírači holocaustu. Nebylo by skutečně lepší svěřit rozhodování průměrnému Čechovi?

Jenže problém není v tom, zda jsou občané dostatečně chytří na to, aby o sobě mohli rozhodovat, referendum má slabá místa jinde: v nestálosti hlasování, mechanismu vyvolávání plebiscitu a nucení k černobílému rozhodování.

Nejprve k nestálosti. V Británii rozhodlo o vystoupení z EU 51,9 % hlasujících. Potíž není v tom, že by se mýlili. Ale že po pěti stech letech imperiální historie a obrany Evropy ve dvou světových válkách rozhodne o zásadním směřování země jev, který má stabilitu mírně vychýleného hodu mincí. Statistici z projektu What UK Thinks průměrující všechny průzkumy těsně před volbami ukazovali v agregovaném modelu převahu podpory setrvání v EU v poměru 52:48. Poslední průzkumy se tedy od voleb lišily o čtyři procentní body. Předpokládejme konzervativně, že polovina té chyby byla dána systematickým vychýlením (např. neochotou tábora „leave“ odpovídat) a polovina pohybem názorů v posledních dnech. Když ono systematické vychýlení v průměrném modelu What UK Thinks vyrovnáme a posuneme ho o dva procentní body směrem k „leave“, docházíme k zajímavé věci. V 62 % dnů roku 2016 měl převahu odchod z EU a ve 38 % setrvání. V roce 2015 byl poměr opačný – navrch mělo setrvání. A dnes výzkumy ukazují, že při opakování referenda by zřejmě Británie v Unii zůstala.

Nezpochybňuje to výsledek brexitu ani referendum jako takové, ale je třeba se zamyslet, jak naprosto zásadní historická rozhodnutí učinit méně závislá na nestálosti veřejného mínění. Jak udělat referenda tak, aby se v nich rozhodovalo skutečným konsenzem?

Ve většině referend v Evropě je zavedeno kvórum na účast. Aby hlasování platilo, musí k němu přijít typicky 50 % oprávněných voličů. S tím je ale potíž. Váš hlas může mít negativní váhu. Když v referendu podpoříte názor, který je v menšině, zvýšíte účast, a tím pomáháte druhému táboru. Proto bývá u lokálních i celostátních referend strategií nejít hlasovat.

V řadě států se (nejen) proto konají série neproduktivních referend. Na Slovensku z osmi konaných od devadesátých let platilo jen to o vstupu do EU. Ostatní měla v průměru účast jenom 25 % a byla kvůli tomu neplatná. Polsko naposledy vyhodilo 660 miliónů korun za referendum o změně volebního systému, kterého se zúčastnilo 7,5 % lidí.

To jistě angažovanosti a pocitu participace na veřejném dění nepomáhá. Výzkumy také ukazují, že samotné zavedení institutu referenda důvěru v politiku a instituce zvyšuje, ale konkrétní konaná referenda mají v tomto směru spíše negativní efekt. Hlavně ale kvórum na účast neřeší problém nestálosti. Když při nadpoloviční účasti vyhraje jeden tábor o pár desetin, referendum platí, ačkoli by další den mohlo skončit opačně.

Mluví se však i o jiných způsobech, jak zajistit nutnost větší shody. Jedním z nich je požadavek, aby pro některý z názorů hlasovalo určité procento ze všech lidí s volebním právem. V důležitých otázkách by toto kvórum mohlo být nastaveno např. na 40 %. Tento systém vyžaduje pro zásadní rozhodnutí jak relativně vysokou účast, tak velkou shodu populace.

Při použití takového systému by platila drtivá většina referend schvalujících vstup zemí do EU od sedmdesátých let. Ve všech s výjimkou Chorvatska, kde byla velmi malá účast, a Norska, které hlasovalo proti, se totiž pro vstup do EU vyjádřilo přes 40 % dospělých občanů země. Naopak brexit by neplatil – opuštění Unie schválilo jen 37 % všech Britů. Systém dobře odděluje situace, kdy je na zásadním kroku společenská shoda, a kdy jde naopak o těsné hlasování rozdělené společnosti.

Samozřejmě to ale nemusí být vždy po chuti proevropským liberálům. Třeba Orbánovo referendum o imigrantských kvótách bylo neplatné kvůli 44% účasti. Pro odmítnutí kvót v něm ale bylo 42,5 % všech Maďarů s hlasovacím právem. Vyhráli by i při masivní účasti. Zneplatnit referendum při tak širokém konsenzu je pochybné.

Naopak vystoupení Česka z EU by bylo v takto formulovaném referendu nepravděpodobné. V dosavadních výzkumech se vždy okolo 55 % Čechů vyjadřovalo pro setrvání. Při navázání na hlavní typy voleb by při kvóru 40 % oprávněných voličů muselo pro vystoupení hlasovat okolo 65 % hlasujících. Populisté dnes u nás dokážou rozdělovat, a vyhrávat tím těsné volby, ale takový potenciál nemají.

Druhým problémem referenda je, že se lidí nikdo neptá, zda o dané věci skutečně chtějí rozhodovat. Hlasování o brexitu nevyvolali Britové, ale premiér Cameron, který se chtěl zalíbit euroskeptickým konzervativním poslancům.

V referendech nutně hlasují i lidé, kteří se samotným referendem nesouhlasí či na věc nemají jasný názor a do jejich rozhodování vstupují další faktory – kupř. vnímání politiků zastupujících tu či onu stranu. Neúčastí se zbavují možnosti vystavit jim účet. Bylo by zajímavé u referenda nechat lidi vyplnit i otázku, zda by se o dané otázce mělo rozhodovat tímto způsobem a do zmíněného kvóra oprávněných voličů počítat jen ty, co odpoví ano.

Každá taková komplikovanost ale volební systémy znejasňuje. Zřejmě je tak lepší jít cestou dostatečně vysokého počtu podpisů občanů pro vypsání referenda, který zajišťuje, že ho nevyvolají jen voliči jedné strany či zájmové skupiny. V různých zemích se tento počet pohybuje mezi 2 a 10 % populace. Zkušenost ze Slovenska, kde je pro referendum nutné mít 350 tisíc podpisů, asi 6 % obyvatel, ukazuje, že je to málo a že se často hlasuje o marginálních otázkách. Česko by se mělo klonit k číslu v intervalu 500 až 800 tisíc podpisů.

Posledním problémem referenda je nucení voličů do černobílého výběru z odpovědí ano/ne. S odkazem právě na tento problém nedávno zrušilo obecné referendum Nizozemsko. Někdy je binární hlasování na místě. Když v roce 2003 rozhodovali Češi o vstupu do EU, byly již vyjednány přístupové podmínky. Lidé tak mohli hlasovat se znalostí přesné podoby vstupu. Britové tento luxus neměli. Odhlasovali vystoupení a až poté se začalo řešit, co to vlastně znamená. Má Británie zůstat na jednotném evropském trhu a v celní unii? Že ano, si dnes myslí 57–60 % Britů a jen 16 % je proti. Kdyby se původní referendum rozdělilo na konkrétní otázky, nebo umožnilo odstupňování odpovědi, zřejmě by to skončilo jen drobnou úpravou podoby členství Británie v EU.

Že odpověď v referendu musí mít jen dvě možné hodnoty, není nikde vytesáno do kamene. V historii se konalo přes dvacet referend s více možnými odpověďmi. Např. Finové se mohli vyjádřit třemi různými způsoby, co dělat s prohibicí alkoholu. Vyjadřovat preference podrobněji zní lákavě a vedlo by to k menšímu rozdělování společnosti. Jenže co když se pro nejlepší z možností vyjádří jen třeba 40 procent účastníků? V řadě zemí se kvůli tomu musela konat druhá kola referend. V něčem je proto asi rozumnější zůstat při zemi.

Řešením je zákon o obecném referendu, který vyžaduje dostatečný počet signatářů pro jeho vyvolání, relativně vysoké kvórum zaměřené místo účasti na procento oprávněných voličů hlasující pro některou z možností a který řeší navázání otázky na následný legislativní proces, aby se referenda blížila jasností tomu o českém vstupu do EU, a nikoli tomu o britském vystoupení.

Referendum, jež by mělo sloužit ke konsenzuálnímu rozhodování, ale určitě nemůže prosazovat vláda bez důvěry. Ani poslanci nevládní strany, která zakládá svou politiku na štěpení společnosti převáděním všech problémů na válku proti vnitřním nepřátelům. Právě na činnosti Okamurovy SPD je ale vidět, že fantom přímé demokracie může tu parlamentní rozkládat s mnohem větší úspěšností, pokud dobrý zákon o referendu ještě neexistuje a populisté tím mohou mobilizovat občany.

Jeden díl seriálu Daniela Prokopa Úvod do praktické sociologie najdete i ve sbírce nejlepších textů za tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva. Vznik knihy můžete podpořit zde: hithit.cz/20letSalonu.