Článek
Podobnou analýzu je vhodné začít tím, proč sociální demokracie propadla v krajských volbách. Prezident Zeman a jeho regionální stranická klika svádějí prohru na vedení a celostátní politiku předsedy Bohuslava Sobotky. Sobotkův tábor by zase rád věřil, že za neúspěch mohou regiony. Pravda je, soudě dle dat, někde uprostřed.
ČSSD dosáhla nejméně vyrovnaného výsledku v krajích v historii krajských voleb. A taktéž relativní propad v krajích byl nejvíce diverzní od roku 2000. Někde strana ztratila 14 % (Pardubický kraj), jinde 40 až 50 % (většina Moravy). Pokles podpory sociálních demokratů v jednotlivých regionech výrazně koreluje s tím, nakolik si v nich lidé dle výzkumu pro ČT přáli výměnu vedení. Nedůvěra vůči krajskému vedení byla navíc pro voliče, kteří odešli od ČSSD, důvodem pro změnu častěji než u odpadlíků od jiných stran.
I bez těchto problémů na regionální úrovni by ČSSD určitě čekal propad v průměru minimálně někam k 19 %. Sešup k 15 %, kvůli němuž strana nebyla schopna čelit (v krajích nepříliš silnému) ANO, byl ale právě důsledkem nedůvěryhodného chování v krajské politice. Prvním poučením pro sociální demokraty tedy je, že pokud nechtějí následovat ODS, která si regionálním kmotrovstvím zničila pověst, měli by svá krajská vedení ozdravit.
Krajské volby ukázaly sociálním demokratům ještě další tři důležité věci.
Zaprvé: lidé nechodí k volbám, aby stranám děkovali – ať už za zvýšení platů ve státní správě, nebo za valorizaci důchodů. Racionální volba – tedy volba na základě předpokládaného voličova zisku – je vždy opřená do budoucnosti. Mobilizují budoucí zisky (i domnělé), nikoli vděčnost za ty minulé.
Zadruhé: ČSSD mívá problémy vždy, když před volbami v politice oslabí pravolevý konflikt. V letech 2010 i 2013 se sociální demokracie postupně propadla z podpory přesahující 30 % k volebním 20 % v době, kdy zemi vládla úřednická vláda, a ČSSD tak přestala fungovat jako ten, kdo ukončí probíhající pravicové nešvary.
A zatřetí: zdá se, že ČSSD v souboji s ANO doplácí na tzv. valenční hlasování. Podle této teorie se voliči z velké části neliší z hlediska svých požadavků – všichni si přejeme omezení korupce či efektivní státní správu. Dle výzkumů se dnes dokonce sympatizanti levice a pravice shodují i na tom, co je před lety rozdělovalo, například spolu souhlasí, že by se neměl zvyšovat odchodový věk do důchodu, ale ani veřejné zadlužení. Roli zřejmě hraje i to, že zažíváme tučné doby, které podobné věci nestaví proti sobě.
A právě v takové situaci se voliči – dle valenční teorie – řídí tím, nakolik důvěřují kompetencím stran vytčených cílů dosáhnout. V krajských volbách si v tom vedlo ANO lépe než ČSSD. Dle výzkumu Medianu pro ČT účastníci voleb pociťovali vyšší kompetence ČSSD ve dvou oblastech (zdravotnictví a sociální služby). V dalších ale dávali přednost ANO. Platí to zejména pro důležité oblasti dopravy, ekonomického rozvoje a poctivého hospodaření a správy kraje. ANO zkrátka dokáže lépe prodat dojem expertnosti.
Daniel Prokop
Ve velkých levicových stranách vždy existuje spor mezi radikálně levicovým postojem a středovým catch-all zaměřením. V USA jej symbolizoval souboj Clintonové a Sanderse, v Británii přechod od Blairova ke Corbynovu labourismu. Prokletím české sociální demokracie je, že je u ní tento konflikt nahrazen sporem sobotkovského kulturního liberalismu, který navíc znevěrohodňují excesy typu pročínského prohlášení, a lidového konzervatismu předsedových kritiků.
Místo, aby se uvnitř strany diskutovalo o sociálních nerovnostech, jejich ideální míře a razanci boje proti nim, staly se tématy míra lidovosti, postoj k menšinám či odsunu Němců a to, jak intenzivně ve volebních videích opékáte klobásy a nadáváte na Pražáky.
Současná regionální opozice není levicovější než Sobotkovo křídlo. Jiří Zimola v dlouhém povolebním rozhovoru na Seznamu nevznesl ani jedno levicové téma. Mluvil pouze o jakémsi „autentickém jihočeském postoji“ a naznačoval tvrdší postup vůči menšinám. Pro moravské lídry vnitřní opozice, kteří ve volbách propadli (Hašek, Škromach), platí to samé. Liší se od Sobotky větší lidovostí a kulturním konzervatismem, kterým se chtějí podobat venkovským voličům, ale razantnější levicovost aby u nich člověk pohledal.
V historii českých voleb však není lehké najít takové, v nichž by lidovost a kulturní konzervatismus sociální demokracii zmobilizovaly voliče. V úspěšných volbách Zemanovy, Špidlovy i Paroubkovy éry šlo vždy především o socioekonomická témata. A teď je navíc v nahnědlém rybníku lidové uzavřenosti obrovská konkurence. Pokud ČSSD jako celek přijme za svou tuto kulturní štěpící linii, může ji to jen poškodit. Její voliče to k volbám nedostane, prohloubí se vnitřní spory a pomůže to převést sociální a ekonomické nerovnosti do kulturní a národovecké roviny, z čehož ve finále vytěží jiné strany.
Co by mohlo sociálním demokratům naopak pomoci? Předně by měli pochopit, že dilemata vyvolávaná ve straně seshora jsou často umělá. ČSSD musí hledat nová témata, která polarizují a nesou s sebou vizi i „nepřítele“. Tak třeba: boj proti exekucím a předlužení chudších domácností nebo proti daňovým únikům, zhoubě globální ekonomiky. Proti nerovnostem ve vzdělávání, které jsou u nás veliké a posílají děti vzdělaných a bohatých automaticky na lepší životní trajektorie. Boj proti obrovské nerovnosti regionů – v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji trpí chudobou čtyřnásobně více lidí než v regionech bohatých. Boj proti tomu, že u nás chudoba zasáhla významnou část matek samoživitelek a rodin s více dětmi. A možností je i návrat k myšlenkám, jako je zdanění sektorů ekonomiky, které produkují negativní externality s dopadem na veřejné rozpočty.
Tato témata rezonují i mezi moderními městskými voliči, neboť se netýkají redistribuce a paternalismu, ale nespravedlností v šancích a využívání veřejných zdrojů. Navíc nejsou v rozporu s valorizací důchodů nebo zachováním veřejného zdravotnictví.
Pokud chce být ČSSD úspěšná, musí se také naučit komunikovat více témat paralelně: v různých informačních kanálech, pomocí různých mluvčích, kteří budou znít v dané oblasti důvěryhodně. Nejde o pohyb ke středu či od středu, ale o to prosadit dojem expertnosti v oblastech, kde všichni voliči chtějí to samé a volí dle domnělých kompetencí. A o to nalézt v rámci levicové orientace nové příběhy, které mohou voliče mobilizovat jinak než vyžadováním vděčnosti za mírné pokroky v mezích zákona.
