Utrpení zblízka, ale na dálku. Nad knihou Marka Šindelky Únava materiálu

Že toto volání mezi literáty nějak rezonuje, dokládá třeba manifest 12 odstavců o próze z roku 2013, kde jeho autorky a autor, Ivana Myšková, Jana Šrámková a Jan Němec, zmiňují, že je coby spisovatele na rozdíl od některých kritiků „netrápí, že u nás stále neexistují romány o dramatickém rozdělení národa během prezidentské kampaně či o dopadech ekonomické krize“. Šindelka, jejich generační souputník, se ve své nové knize nicméně aktuálním předmětem zabývá.

Hlavním hrdinou Únavy materiálu je totiž migrant, bezejmenný kluk, jenž se prodírá nepřátelskou Evropou kamsi na sever, kde na něj má čekat jeho bratr. Šindelka se zaměřuje na hrdinovu tělesnou zkušenost a sugestivně líčí po city člověka, který má hlad nebo je mu zima. Zvolil si pro to metodu, kdy má vypravěč přístup ke všem pocitům, tělesným pochodům a vzpomínkám ústřední po stavy. Strastiplnou cestu podstupujeme v těsném kontaktu s ní, což jen zvyšuje naši empatii s chlapcovými útrapami.

Únava materiálu však, nejspíš nezáměrně, poukazuje na jednu důležitou věc, a sice v jak jednoduše čitelných opozicích jsme si navykli vnímat osoby migrantů. Na jedné straně je to možné ohrožení Evropy, na straně druhé někdo, kdo je měřítkem našeho vlastního soucitu. V jiných rozměrech takřka nejsme schopni uvažovat. Hrdina Únavy materiálu nemá jinou identitu než tu migrantskou. Je definován pouze svým uprchlickým statusem, o jeho rolích v jiných sociálních kontextech nevíme skoro nic.

Na tento argument by bylo jistě možné namítnout, že dlouhodobé strádání všechny ostatní roviny v hrdinovi zamlžilo a odsunulo do pozadí ve prospěch akutních fyzických potřeb. Přesto takový postup ukazuje, jak jednoduché a pohodlné je přivinout se k některé z mediálních zkratek; v tomto případě k té, jež se snaží diváky a čtenáře seznámit s těžkostmi, s nimiž se migranti potýkají, ale zároveň dělá z konkrétních lidí vzájemně si podobné kusy v jakési jednolité mase.

Sociolog Ronald E. Anderson píše ve své publikaci Human Suffering and Quality of Life o „utrpení na dálku“, tedy o tom, co zažíváme při čtení či sledování zpráv o strádajících lidech. Podle Andersona se při mnohosti takových zpráv stáváme k přijímanému obsahu čím dál víc necitliví, čím dál snadněji po nás stékají, aniž by po sobě něco zanechaly. A tím pádem zapomínáme, že jsme všichni za zmírnění a prevenci sledovaného utrpení spoluodpovědní. Literatura a umění obecně samozřejmě disponují silnějšími nástroji než zkratkovité, nutně nekomplexní zpravodajství. Otázka zní, zda jich Únava materiálu využila dostatečně.

Tím, že vypravěč vidí do hlavy hrdiny a není zde žádný odstup, se sice zvyšuje míra sugestivity při čtení, ale zároveň vyvstává celá řada problémů: Má český spisovatel, který v textu v Hospodářských novinách říká, že s uprchlíky sice mluvil, ale pak zjistil, že je nechce žádat, aby mu všechno pověděli, a tento „neupřímný sběr materiálu“ nakonec zavrhl, nárok na to přivlastňovat si hlas jednoho z nich? Neměly takovému gestu předcházet skutečně důkladné rešerše? A především: Neměla by být někde v textu tematizována pozice vypravěče, případně autora?

Vlivná postkoloniální filosofka a literární kritička Gayatri Chakravorty Spivaková tvrdí, že mluvit z pozice většiny o postavení menšiny možné je. Takovému kroku by však podle ní měly předcházet právě rešerše, a co je ještě důležitější – neustálé uvědomování si a přehodnocování pozice, z níž o daných tématech autor hovoří.

Záměr, který Šindelka zmiňuje v médiích, tedy přiblížit fyzickou zkušenost uprchlíka, je v mnoha ohledech pochopitelný, avšak není možné ubránit se pochybnosti, zda se tak, zvlášť při spisovatelem nijak neproblematizované zvolené optice, neděje příliš ploše.

Únava materiálu tak do jisté míry odráží českou debatu na uprchlické téma, kdy mají mnozí zjevně jasno v tom, kdo jsou uprchlíci, jaké jsou jejich motivace, zázemí, a dokonce i uvažování. Do těchto předem připravených schémat se ovšem těžko vměstnává realita, jež se kategoriím založeným na dichotomii dobro versus zlo vzpírá. Z uprchlíků se stávají objekty, do nichž si jen dosazujeme své vlastní obavy, přání, frustrace či pocity viny. Tato pohodlná objektivizace a homogenizace opomíjející různorodé vrstvy a rozpory pak vede nevyhnutelně k tomu, že se v debatách na uprchlické téma točíme v kruzích – a narážíme pouze dokola na vlastní východiska a předpoklady.

O Únavě materiálu psala v Salonu už Michaela Rosová. Její text Vánoční halal kapr naleznete zde. 

Marek Šindelka

Marek Šindelka Únava materiálu

Odeon