Útěk před spravedlností. Polemický esej Petra Druláka

Dotýkají se jich i nedávné salonní příspěvky Pavla Barši (Dobývat se do otevřených dveří. Spustí vydání Michéovy knihy konzervativní revoluci na české levici?) a Ondřeje Slačálka (Nová sociální otázka. Jaký rozum potřebujeme tváří v tvář klimatické krizi?). Oba před sociální spravedlností a patriotismem utíkají, i když každý jinak. Jako by sama sociální spravedlnost nemohla být důstojným cílem, spojuje ji Barša s lidskými právy a Slačálek s klimatickou změnou. Patriotismus si Slačálek představuje jako planetární, což je protimluv, Barša se omezuje na varování před národním konzervatismem.

Pavel Barša se domnívá, že se dnes konzervativní socialisté ve snaze změnit směřování levice pokoušejí zopakovat Nixonovu „jižanskou strategii“. Ta zakryla rozdíly sociální a nahradila je hodnotovými, čímž zmobilizovala voliče nižších příjmových vrstev proti liberální elitě. Tento národně konzervativní moment má být v českém prostředí ještě posílen konzervatismem většiny levicových voličů a absencí skutečně radikálních socialistů s programem zakládání samosprávných komun.

Barša uznává, že západní levice ustoupila ze zápasu o sociální rovnost a kompenzovala ho obranou práv menšin. Levici proto doporučuje hájit jak lidská práva, tak sociální spravedlnost. Kritiku levicového zaměření na lidská práva považuje v našich podmínkách za zbytečnou, neboť česká sociální demokracie přijala tržní liberalismus, aniž by byla výrazněji poznamenána liberalismem kulturním.

Bonusem pro čtenáře je pak jeho úvodní poznámka, že konzervativní socialisté vycházejí z někdejší komunistické představy o neslučitelnosti lidských práv a sociální rovnosti. Barša sice mohl odkázat k Marxovi a jeho kritice buržoazních lidských práv, k nemarxistickým socialistům nebo ke konzervativní, či naopak post koloniální kritice lidských práv. Zvolil si však diskreditační kladivo českých antikomunistů.

Postavit proti sobě sociální a hodnotové otázky může být intelektuálně zajímavé, i když praktická politika podobné dichotomie nekopíruje. Ale přijměme v zájmu debaty Baršovu tezi, že Nixon přebil štěpení sociální štěpením hodnotovým. Pak je ovšem třeba dodat, že totéž dělá západní levice posledních čtyřicet let. Opouští sociální otázku a obrací se k hodnotám. Proč? Zatímco pravice svým hodnotovým obratem získává chudší voliče, kteří pro pocit hodnotové spřízněnosti podpoří stranu kapitálu, levice naopak získává přístup ke kapitálu a k respektu elit. Navíc dochází k závěru, že odpor vůči kapitálu nemá smysl a že spolupráce bude výhodnější.

Ve Francii tento obrat dokonale zosobňuje druhý Mitterrandův premiér, tehdy třicátník Laurent Fabius, dokonalý technokrat a produkt těch nejelitnějších francouzských institucí, který v roce 1984 nahrazuje bývalého odboráře bez vyššího vzdělání Pierra Mauroye.

Voličské masy, které měla levice za zaručené, jí pak zákonitě utekly k Trumpovi, Le Penové či Salvinimu. Pokud dnes sociální konzervatismus doporučuje obrat, tak směrem přesně opačným, než byl ten Nixonův a než soudí Barša: od hodnot k sociální otázce.

Její řešení nespočívá v zakládání komun, kibuců a v alternativních životních stylech. Nic takového ani Jean-Claude Michéa, jehož kniha Tajnosti levice celou debatu odstartovala, nepíše, už proto, že se programu, jak v Salonu upozornil Jan Keller (Co u Michéy nenajdeme), prostě nevěnuje. A nic takového neříkají ani konzervativní socialisté. Ti nabízejí podporu družstevnictví, ochranu drobných živnostníků, zapojení zaměstnanců do rozhodování velkých firem, ale především kontrolu a zdanění velkokapitálu. Není důvod si myslet, že by pro tento druh socialismu u nás nebyly společenské podmínky.

Rozhodně se však nejedná o snadný úkol. Sice platí, že dokud česká sociální demokracie nějaké voliče ještě měla, byli spíše konzervativní. Nicméně samotná strana vznikla a vyvíjela se jako strana europeizační, to byl koneckonců asi jediný jasný bod její politické identity. Ve své době to stačilo. Přebírala programy i způsoby svých západních sester a její voliči to navzdory vlastním názorům přijímali, neboť chtěli do Evropy. Definitivní konec samotné možnosti takové strategie ale přišel s migrační krizí, kdy jakákoli proevropská strategie nově znamenala rozchod s principiálními postoji většiny české společnosti. Od té doby je sociální demokracie bez programu a nic z toho, co zná, umí a co kdy dělala, jí nedává východisko k tomu, aby byla silou schopnou prosadit demokratickou kontrolu nad kapitálem.

Pokud Barša volá po programu plédujícím za lidská práva i za sociální rovnost, odhlíží od skutečnosti, že levice získává od kapitálu přístup a respekt právě za cenu opuštění sociální otázky. Sociální otázka tudíž není něco, co by se dalo jen tak přihodit do programového portfolia; je to něco, co mění základní parametry celé hry i povahu hráčů.

Navrhovat levici jako prioritu lidská práva se sociální rovností je asi jako navrhovat, aby si na čelní místo programu dala vedle sociální rovnosti svobodu podnikání. Jistou logiku to má, podle neoliberální teorie bohatství firem nakonec prosákne i do zbytku společnosti. Přesto by to levice dělat neměla. Ne proto, že by byla proti podnikání, ale proto, že tato důležitá svoboda se bude často dostávat do sporů s rovností, v nichž by levice měla stát na straně rovnosti. Navíc svobodu podnikat už hájí jiné síly a dělají to lépe.

I boj proti diskriminaci se dostává do sporů se sociální spravedlností, například v otázce, zda má být trh práce otevřen všem, nebo pouze občanům daného státu. A i o boj proti diskriminaci se velmi dobře postarají liberálové už proto, že odpovídá kapitalistické tendenci vše uniformizovat. Kapitalismus má zájem na co nejzaměnitelnějších subjektech, které odpovídají jeho potřebám masové reprodukce. O diskriminaci nestojí a bude ji sám odstraňovat.

Podobně se to má se Slačálkovou představou, že novou sociální otázkou je dnes klimatická změna. Nemáme už tedy sociální otázku jako dosud podřazovat boji za lidská práva, nýbrž nově boji proti klimatické změně, v jejímž důsledku prý bude chudoba zabíjet. O tom, že se jedná o boj skutečný, nás Slačálek přesvědčuje použitím Latourovy válečné terminologie. Když americký prezident George W. Bush před lety vyhlašoval „válku proti terorismu“, jeho rétoriku po právu ostře kritizovali právě progresivisté. Dnes však sami používají válečný slovník v situaci, která se k tomu hodí ještě méně.

Proč neoznačit za novou sociální otázku kontrolu zbraní hromadného ničení? Týká se všech, režim jejich kontroly se rozpadá a velmocenská rivalita roste. Pokud budou použity, odnesou to nejhůře ti nejchudší: nezbude na ně místo v krytech ani v nemocnicích. A co třeba probíhající exploze užívání návykových látek nebo neřízená digitalizace společnosti? Slačálkovým kritériím sociální otázky by asi odpovídaly.

Proč bychom měli hledat nové sociální otázky, když se nám nedaří řešit tu „starou“? Statistická data o vývoji ekonomických nerovností ukazují, že se na Západě čím dál méně daří přerozdělovat ekonomické výnosy tak, aby z nich měly přímý užitek nejširší společenské vrstvy a nekončily pouze u těch nejbohatších. Ze zkušenosti 20. století ale známe cestu nápravy. U klimatických změn pouze napevno víme, že k nim dochází. Na základě dat se lze dohadovat proč, ale návrhy řešení můžeme opřít pouze o modely. Vzhledem k možným nákladům je to na pováženou.

Zatím nic nenasvědčuje, že by se odvracení klimatické krize mělo doplňovat s prosazováním sociální spravedlnosti. Vyspělé státy přijímají uhlíkové daně, podporují obnovitelné zdroje a chystají zákaz spalovacích motorů, kapitál se přesměrovává do odvětví, která nejsou uhlíkem kontaminována. Náklady těchto opatření jsou rozloženy jako vždy: citelně zasáhnou do rozpočtů středních tříd vyššími cenami energií, velká část nižších tříd přijde o zaměstnání v průmyslu a kapitál shrábne dotace podle vzoru solární panely. Zelená politika zatím přispěla k sociální otázce jedině tím, že ji vyostřila, jako u žlutých vest ve Francii. Ale i to je svého druhu přínos.

Pokud se má klima zachraňovat jinak, je třeba od základů změnit fungování globálního politicko-ekonomického řádu směrem k sociální spravedlnosti. Jak? Samotný kapitál bohužel nenahlédne nutnost sebeomezení, neboť postrádá dialektický rozum, po němž volá Slačálek. Nepomohou ani multilaterální organizace; vznikly v jiných podmínkách a dnes jsou zatíženy rigiditou, neefektivností a vnitřními boji. Příliš nezmůže ani nadnárodní mobilizace občanské společnosti: ta je sice schopna spektakulárních gest, ale ne dlouhodobé konfrontace.

Zbývají nám však nástroje svrchovaného státu. Nejsou dokonalé, často jsou liberalizací nevratně poškozené, ale jsou pod demokratickou kontrolou a nic lepšího nemáme. Možnost na hranicích kontrolovat pohyb zboží, osob a kapitálu je klíčová. Umožňuje státu či ještě lépe koalici států vytvořit silový vztah s kapitálem a vynutit si sociálně spravedlivější podmínky.

Proto je tak důležitý patriotismus, který dá jednání státu dlouhodobou legitimitu. Ten ji bude potřebovat, až se dostane pod tlak globalizovaného kapitálu. Ať už se jedná o kapitál zelený, modrý, či rudý, udělá vše, aby zdiskreditoval a porazil vládu, která se mu postaví. Patriotismus může být rozhodující silou ve střetu demokracie s kapitálem. Neznamená nenávist ani lhostejnost vůči cizincům, často s nimi bude solidární. Ale nemůže být planetární či pozemšťanský, jak navrhuje Slačálek. I otevřený patriotismus se liší od světoobčanství tím, že dává přednost svým před cizími. Je svou povahou diskriminační, kotví v národní jedinečnosti a v tom je i jeho síla. V našich podmínkách se nabízí vedle patriotismu českého ještě středoevropský, případně evropský. Cokoli nad to je ale racionalistická konstrukce, která zaměňuje patriotismus vázaný na místo a kulturu s potenciálně univerzální solidaritou.

Pokud bude levice bloudit ve slepých uličkách antidiskriminace nebo se s klimatickou změnou pustí do slepých uliček nových, pouze pomůže růstu fašizujících sil, před nimiž tak ráda varuje. Sociální spravedlnost opřená o patriotismus se solidaritou podle našich možností je jasnou alternativou.