Upřímně o dospívání. Martin Šrajer o seriálu TBH

Zkratka TBH v online slangu znamená „to be honest“ neboli „upřímně“. Obvykle zahajuje či zakončuje sdělení konfesního charakteru, vyznačující se otevřeností, která nemusí být každému po chuti. Někdy se ovšem TBH používá v opačném významu, k zakrytí pravdy, a příslib upřímnosti zrazuje.

Mezi oběma významovými polohami oscilují kroky a výroky mladých hrdinů desetidílného dramatického seriálu z produkce České televize. Občas jsou k sobě bezohledně přímí, jindy jeden před druhým důležité pocity a myšlenky skrývá. Moc se jim nedaří odhadovat, kdy je lepší mluvit nebo konat, a kdy jen mlčet a empaticky naslouchat. Dospívání je v perspektivě autorky námětu, showrunnerky a režisérky Lucii Kajánkové mimo jiné hledáním rovnováhy mezi ironií a vážností, angažovaností a pasivitou.

První z epizod, jejichž délka se pohybuje v rozmezí mezi deseti a sedmnácti minutami, začíná aktem svědčícím o fatální neschopnosti domýšlet vlastní skutky. Do jedné z brněnských středních škol vstupuje maskovaný střelec, děsí studenty, zapaluje petardy a střílí.

Chaos v budově gymnázia v přímém přenosu streamuje Mája. Neohrožená mladá žena si zakládá na své ekologické a feministické uvědomělosti i sofistikovaném slovníku, do něhož neironicky zařazuje akademické výrazy jako „objektifikovat“ nebo „heteronormativní“. Spolu se svou kamarádkou Nessou, nekorunovanou královnou večírků, a Nessiným přítelem Lukášem, který tápe, jestli jej přitahují holky, kluci, nebo obě pohlaví stejně, se zabarikáduje v knihovně.

Díl rozkročený mezi akčním thrillerem a situační komedií graduje vpádem útočníka do místnosti. Místo masakru však přichází napůl úlevné, napůl naštvané zvolání: „Ty jsi kretén!“

Vychází najevo, že šlo jenom o „prank“, drsný kanadský žert Nessina bratra Tondy. Ačkoli sám svůj čin nemyslel vážně a střílel slepými náboji, reakce jeho spolužáků autentické byly. Jeden z nich vyděšeně vyskočil z okna, další si odnesli psychické šrámy nebo poznání, kdo se v mezní situaci zachoval statečně a kdo zbaběle.

Šokující incident, který v druhém plánu nechtě zafungoval jako zkouška charakterů, je středobodem celého seriálu. Ostatní epizody, citlivě zpracovávající témata šikany, homofobie, sexuální identity nebo individuální zodpovědnosti, se k němu buď sbíhají, nebo na něj reagují. Nápaditě strukturované vyprávění přitom nesměřuje pouze vpřed, ale vrací se také do minulosti, k příčinám neshod mezi sourozenci, partnery a spolužáky, které vyvrcholily útokem.

Události jsou navíc od začátku nahlíženy z různých úhlů. Skoro každé epizodě dominuje hledisko určité postavy, což v kombinaci s preferencí blízkých záběrů s malou hloubkou ostrosti podtrhuje vzájemnou oddělenost hrdinů a jejich nezpůsobilost spolupracovat, tvořit kolektiv. Sehraní nejsou ani při florbalu, kterým jinak žije celá škola.

Mája a Nessa k sobě sice zásluhou bezprostředního hereckého projevu Martiny Czyžové a Martiny Jindrové strhávají více pozornosti, nelze však tvrdit, že by měly hlavní slovo napříč vyprávěním. Scenáristický tým, tvořený kromě Kajánkové šesticí dalších autorů a autorek z katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, tím rozbíjí tradiční hierarchické uspořádání školních tříd. V seriálu dostávají všichni klíčoví aktéři rovnocenný prostor k vyjádření.

Pohledy do soukromí jednotlivých postav ozřejmují, co motivovalo akce a výroky, které se zvenčí mohly jevit jako hloupé a iracionální. Zároveň vidíme, že o samotě teenageři jednají odlišně než mezi vrstevníky, před nimiž si nasazují masky a hrají předpokládané role.

Extrovertní Nessa je mimo kolektiv zádumčivá a marně hledá bezpečné útočiště. Štvou ji uzavřený bratr i neempatický otec a zvažuje, že se odstěhuje zpět za svou biologickou matkou. Potřebovala by obejmout, ale Lukáš na její vyznání lásky zareagoval dost neomaleně a dál se jí vzdaluje. Paralelně totiž začal randit se svým florbalovým spoluhráčem Pavlem. Spřízněnou duši se snaží najít taky Tonda. Jenže se při skajpování se svou milou uvolní víc, než by se na veřejnosti slušelo, a je natočen na mobil. Video se ve škole stává hitem.

Ani ve společnosti nejlepších přátel nebo členů rodiny postavy neopouští obava, že pokud by byly naprosto upřímné, staly by se snadno zranitelnými. V důsledku tak zůstávají jejich potřeby nevyslyšeny a sílí v nich pocit, že jim nikdo nerozumí.

Vedlejším produktem snahy vyhovět vnějším očekáváním je odvozování vlastní hodnoty od názorů druhých. Vyčleňoval by se Tonda z kolektivu, i kdyby jej ostatní nezařadili mezi podivínské outsidery? Opravdu Máje tolik záleží na tom, aby pro své přátele vytvářela „prostor, který bude safe“, nebo jen nechce ztratit pověst bojovnice hájící vždy ty správné hodnoty? Není Nessino sebevědomé střídání partnerů ve skutečnosti projevem úzkosti?

Podobně se můžeme ptát také v případě ostatních postav, tápajících, kam vlastně patří, co chtějí nebo komu mohou věřit ve společenství stejně neukotvených mladých lidí. Ve virtuálním prostředí nacházejí publikum, které je přijímá, ale toto zdvojení identit ještě víc znepřehledňuje realitu, v níž se snaží zorientovat. Nechtějí opustit jazyk ironických žertů, v němž je vše vsazené do uvozovek, ale přitom se dopouštějí zraňujícího jednání, jež vyžaduje schopnost zodpovídat za vlastní činy.

Tvůrci sledují své hrdiny s pochopením a bez soudů, ale jednoduchá řešení pro ně nemají. V závěru jsou sice některé konflikty urovnány, někdo provede sebereflexi a prozře, ale usmíření, které by urovnalo každou křivdu, nenastává. Poslední minuty v sobě mají znepokojivou ambivalenci.

Když Mája v první epizodě vytváří taxonomii svých spolužáků, má jasno v tom, kdo patří do jaké skupiny: kdo je namachrovaný florbalista, kdo narcistní krasavice, kdo přátelský gay. Trajektorie vyprávění je pak určena postupnou relativizací těchto škatulek, uvědomováním si, že žádná z nich nemůže člověka obsáhnout v jeho celistvosti.

Zásluhou přirozených, výborně vedených herců a scénáře promyšleně dávkujícího nové informace jsou postavy vrstevnaté, nestereotypní a proměnlivé. Vztahy se přeskupují, vznikají nová spojenectví, agresora začínáme pod vlivem nových odhalení vnímat zároveň jako oběť šikany. Černobílému dělení na kladné a záporné hrdiny se seriál vyhýbá.

Scenáristé čerpali z vlastních zkušeností, ale i z dotazníků, které pro ně vyplnili studenti a studentky středních škol. Autenticky působí zvolené lokace, slovník postav, bohatý na anglicismy a vulgarismy, jaké ve veřejnoprávní televizi před desátou neuslyšíte, i forma komunikace, odehrávající se z velké části na dálku a online.

Cílové divácké skupině vychází vstříc také krátká stopáž jednotlivých epizod, výrazné barvy odrážející náladu postav, svižný střih a dynamická kamera.

Seriál vzhledem k omezenému rozpočtu možná není stejně odvázaný a formálně tak „cool“ jako současná americká nebo skandinávská tvorba pro mládež (Hashtag, Skam, Sexuální výchova, Euforie), ale nijak za ní nezaostává v nuancovanosti, s jakou vykresluje svět dnešních teenagerů.

TBH oproti jiným gymnaziálním příběhům nepřistupuje k hrdinům zvnějšku, nevyužívá je k moralistnímu pojmenování problémů, jež trápí víc dospělé. Ostatně rodiče a učitelé ve vyprávění přítomni prakticky nejsou.

Mája, Luky, Nessa nebo Tonda procházejí fází osamostatňování, vědí, že se musejí naučit postavit za sebe i za druhé. Potřebují-li poradit, zeptají se kamarádky nebo googlu. I pokud by spoléhali na pomoc starších, nestabilní rodinné prostředí nebo trenér stylizující se do role dobrého kámoše jim příliš funkční oporu nenabízejí.

Neznamená to ovšem, že seriál nemá dospělé čím oslovit. Naopak pro ně může být cenným vhledem do životů jejich potomků, protože vypravěčsky svěžím způsobem, bez křečovitého humoru a dějových klišé vyjadřuje, jak obtížné je dosáhnout souladu s kolektivem i se sebou samým, když ještě pořádně nevíte, kdo jste.

Autor je filmový kritik.