Upír Augusto Pinochet. Martin Šrajer nad filmem Hrabě

Zatím posledním z nich je režisér Pablo Larraín, jenž natočil trochu snový, trochu fraškovitý horor o člověku, který několik let vysával krev a kapitál Chile. Hrabě získal na benátském festivalu cenu za nejlepší scénář a nyní je dostupný na Netflixu.

Černobílý snímek, jehož podmanivou výtvarnou stránku napájí německý expresionismus i tvorba Bély Tarra nebo Andreje Tarkovského, se originálně vypořádává s přežívajícím odkazem generála Pinocheta. A činí tak bez okolků, s přímostí odrážející frustraci nemalé části dnešních Chilanů. Ty v prosinci čeká hlasování o nové podobě ústavy. Vláda prezidenta Gabriela Borice z ní chce vypreparovat prvky z let diktatury. Dokument má být ovšem přepracován ústavním shromážděním, v němž skoro půlku křesel obsadila krajní pravice, pro kterou je prioritou návrat starých pořádků.

Chilského diktátora navrací k životu i Larraín. Ovšem ne s úmyslem stavět mu pomník, ale připomenout jeho zločiny.

Když Augusto Pinochet v prosinci 2006 zemřel, stále proti němu bylo vedeno asi tři sta trestních řízení za porušení lidských práv. K moci se v roce 1973 dostal vojenským pučem, během něhož sesadil demokraticky zvoleného prezidenta Allendeho.

S udržováním pořádku mu vedle americké a britské vlády pomáhalo zhruba osm set tajných vězení, kde se praktikovalo brutální mučení. Většinou s cílem způsobit bolest a smrt, protože trýznitelé informace, které se od vězňů snažili získat, vesměs předem znali. Lidé nepohodlní režimu byli zavíráni do malých klecí, nořeni do kádí s výkaly, páleni cigaretami a kyselinou. Nákladními auty jim byly drceny kosti. Na denním pořádku bylo bití pěstmi, pažbami samopalů a řetězy. Ženy byly znásilňovány před očima svých manželů a dětí, do genitálií jim byly zaváděny krysy.

Zabito bylo asi tři tisíce lidí. Jejich mrtvoly vojáci pohřbívali do tajných hrobů, shazovali z vrtulníků do moře nebo jednoduše pohodili někde na ulici. Více než tisícovka obětí Pinochetova teroru je dodnes pohřešována. Přesto přibývá lidí, a nejen v Chile, co tato zvěrstva omlouvají ekonomickým rozkvětem.

Pablo Larraín se narodil v hlavním chilském městě tři roky po svržení Allendeho. Vyrůstal v prominentní rodině senátora a ministryně. Popsaným hrůzám vystavován nebyl, nejspíše mu nehrozilo, že bude pod vykonstruovanou záminkou unesen tajnou policií a umučen. S politickým přesvědčením svých rodičů ale nesouzněl a ve filmech odkrývajících zločiny Pinochetovy kapitalistické diktatury se vůči němu zřetelně vymezuje.

Základním tvůrčím postupem při navazování na tradici latinskoamerického politického filmu je po celou Larraínovu kariéru dekonstrukce mýtů a žánrových konvencí. Pokaždé přitom hledá jinou cestu, jak vyjádřit národní trauma, stále bolestivé i kvůli kolektivní neschopnosti uznat chyby. Když v Chile počátkem letošního roku proběhl průzkum veřejného mínění, třicet šest procent lidí vyjádřilo souhlas s Pinochetovým pučem.

Larraínovo syrové drama Tony Manero (2008) se odehrává během nejtemnějších let Pinochetovy diktatury, kdy jsou dekadence a násilí součástí každodenní reality. Kafkovsky laděný příběh Post Mortem (2010) je zasazen do roku 1973 a hlavní hrdina v něm pracuje v márnici, kterou zaplavují mrtvoly lidí zabitých během převratu. Ve snímku No (2012), který byl nominován na Oscara, se Larraín pokusil rekonstruovat okolnosti chilského referenda z roku 1988, během něhož se padesát šest procent voličů vyslovilo proti setrvání Pinocheta v prezidentské funkci.

Hrabě má blízko také k Jackie (2016) a Spencer (2021), Larraínovým hororově stylizovaným portrétům slavných žen. A zároveň připomene jeho Klub (2015), film o skupině pedofilních katolických kněží, kterým jejich privilegovaná pozice umožnila stáhnout se do bezpečné izolace.

Monstrum, ne však jen v přeneseném významu, stojí i v centru Larraínovy novinky.

Jeho Pinochet nikdy nezemřel. Je přes dvě stě let starým upírem, který smrt jen fingoval. Teď přežívá na ostrově stejně nehostinném, jako je jeho nitro. Kromě pustnoucího sídla, v jehož temných pokojích se skrývá mimo jiné první výtisk Mein Kampfu, je tu akorát skromný hřbitov a gilotina.

Aparát stínající hlavy upomíná k momentu, kdy upír poprvé zatoužil po krvi proletariátu. Jeho zlovolné mladické eskapády jsou formou morbidní pohádky shrnuty v dynamickém prologu, který se vrací až do dnů Velké francouzské revoluce.

Mladý upír Claude Pinoche, jeden z králových věrných patolízalů, zděšeně přihlíží veřejné popravě Marie Antoinetty a sám sobě přísahá, že bude vlastních nadlidských schopností využívat k hájení zájmů buržoazie. (Skutečný Pinochet byl potomkem francouzských přistěhovalců a obdivovatelem Napoleona a Ludvíka XIV.)

Jak šel čas, prozrazuje nám vypravěčka, Pinoche hatil revoluční snahy na Haiti, v Rusku či Alžírsku, až se usadil v „bezvýznamném koutu Jižní Ameriky“ a přijal jméno Augusto Pinochet. Jeho cíl byl jasný: stát se králem. Jakkoli brutálními metodami. Ne proto, aby sloužil lidu, ale aby se obohacoval na jeho úkor.

Doba, kdy byl na vrcholu moci, už pominula. Pokřivený charakter ale upírovi zůstal. Společnost mu teď dělá jenom manželka, která jím pohrdá, a věrný ruský sluha. Podobně jako v Draculovi se pak na scéně kvůli papírování objevuje další postava. Není to právník jako Jonathan Harker, ale mladá jeptiška Carmen.

Pinocheta netíží svědomí kvůli tisícům mrtvých. Po nocích dál létá nad městem a plážemi a prokousává hrdla mladých žen, ke snídani si stále připravuje výživné smoothie z lidských srdcí. Nedokáže se ale smířit s tím, že byl označen za zloděje, který zpronevěřoval peníze chilských institucí. Fungující trh a ekonomický růst jsou pro něj důležitější než lidské životy.

Carmen mu má pomoct s účetnictvím. Sleduje ovšem vlastní zájmy. Inventarizace rodinného majetku je pouze záminkou, jak se vetřít do přízně oportunistického starce.

O totéž se potom snaží i pětice jeho dětí, kterým naoko záleží na otcově blahu. Ve skutečnosti na ostrov připluly kvůli dědictví.

Novicka cherubínského vzezření Carmen zdánlivě zosobňuje nevinnost samu. V alegorickém vyprávění prošpikovaném narážkami na dějiny Chile i imperialismu ale zastupuje katolickou církev, jejíž role byla během Pinochetovy diktatury komplikovanější. Pinochet se ji snažil získat na svou stranu, také proto do země pozval papeže. Na generálově velkolepém pohřbu se pak vedle armády podílela právě i církev. Dává tak smysl, že též Carmen v jednu chvíli vůdci podléhá a zažívá stav podobný náboženské extázi, kdy se doslova vznáší nad zemí.

Scéna zachycující přenos zla z člověka na člověka není děsivá nebo nechutná, jakkoli film jinak nešetří krvavými doklady Pinochetovy krutosti. Carmenino koketování s ďáblem budí zásluhou ostře kontrastní kamery Edwarda Lachmana a soundtracku s klasickými skladbami (v tomto případě od Vivaldiho) úžas a pocit vznešena. Spíše splněný sen než noční můra.

Larraín je vůči Pinochetovi nemilosrdný. Vykresluje ho jako tragikomickou trosku, která zaprodala duši a nikdy nedojde klidu. Současně ale režisér nenabízí falešnou útěchu. Chápe, že záludnost zla spočívá právě v jeho svůdnosti, v tom, jakou moc, svobodu nebo jmění díky němu můžeme získat. Pinochetův stále běžící příběh využívá zejména jako varování před cyklickým resuscitováním krajně pravicové ideologie, která chilskému puči před padesáti lety otevřela dveře. A která se v různých transmutacích nadále šíří světem, potlačuje opozici a nachází věrozvěsty mezi navenek demokratickými zastánci vlastnického individualismu.

Názorně to dokládá kousavé odhalení v poslední třetině filmu. Dozvídáme se, kdo je vypravěčkou filmu a jaká je její spojitost s Pinochetem. Ani v tomto případě Larraín nefabuluje. Pouze dotáhl do absurdní roviny jedno reálné spojenectví z dob války o Falklandy.

V rytmicky nevyváženém filmu svádí zápas několik žánrů: satira, horor i magicko-realistická vyprávěnka – a závěr působí jako rozpačitá remíza. Jsou to ale hlavně podobně nečekané, krásně cynické zvraty s potenciálem vyprovokovat zástupce establishmentu, které dokládají, jak účinným nástrojem politického boje může být kinematografie.