Univerzita Auschwitz. Max Rodrigues Garcia přežil holocaust, jeho děti s tím musejí žít

V noci jsme leželi v obrovském stanu na slámě, já jsem plakal a nemohl jsem přestat, protože jsem naplno pochopil, kde to jsem. A tehdy ke mně přišel nějaký mladík a oslovil mě. Mluvil jsem jen holandsky a francouzsky, ale pochopil jsem, že mi říká: Abys přežil, musíš sám před sebou předstírat, že jsi spadl z nebe a že žádnou rodinu nemáš. Musíš se taky naučit nazpaměť své číslo, protože když ho přeslechneš, zbijí tě, a musíš se ho naučit v němčině a v polštině, protože tábor řídí polský kápo. Poslechl jsem ho.

Ne! Byl jako anděl. Přišel za mnou, aby se mi pokusil pomoci. Všechno, co je v knize, jsem doopravdy zažil. Když se mě má žena ptala na Amsterdam na začátku války, vyprávěl jsem jí, jak jsem jednou šel ke strýci, který měl obchod s elektrosoučástkami, před nějž vyvěsil amplión; a tehdy jsem uslyšel, že je vyhlášena válka, ačkoli jsem ještě netušil, jak důležitá událost to je. Popsal jsem tu situaci své ženě včetně formulací, které jsem tehdy slyšel na vlastní uši. Pak jsem přišel domů z práce a ona mi řekla, že se mnou chce mluvit; strávila celý den v knihovně, kde si nechala vyhledat všechny noviny, které na začátku války v San Francisku vycházely. Byly čtvery. A pokračovala: Tvá paměť je tak dobrá, že ty noviny prakticky citovaly to, co jsi mi vyprávěl. Teď ti můžu věřit, že si to pamatuješ přesně.

Byla ze Států, které se války účastnily až v posledních letech, a na jejím začátku jí bylo dvanáct.

Když jsem přijel do USA, vědělo o něm jen pár lidí. I vojáci, kteří bojovali v Evropě, se o něm nedozvěděli zdaleka všichni; i když třeba osvobodili koncentrační tábor, nemuseli mít úplně jasnou představu, co se tam vlastně dělo. To platilo hlavně o menších táborech. Do větších generálové naopak své vojáky schválně posílali, aby viděli, co se tam stalo, a mohli o tom později podat svědectví. Jeden seržant mi dlouho po válce vyprávěl, že stále ještě cítí ten smrad v koncentračním táboře Ebensee, kde mě osvobodili. A vidíte, já si ten zápach nepamatuju, asi proto, že jsem byl i v jiných táborech. Vojáci, kteří tam tehdy vstoupili, mi ale popisovali, jak hrozně to tam páchlo a jak moc toužili po tom, aby už byli pryč.

Nicméně holocaust vstoupil do širšího povědomí až v polovině sedmdesátých let, kdy v USA začaly vycházet na to téma první knihy. Manželka se mezitím stala mým psychiatrem, když se mnou ty věci pořád dokola probírala, až mě dokázala přimět, abych přijal to, co se stalo.

Michelle: Jako dcera přeživšího jsem se vždy dívala na svět filtrem otcových zážitků z holocaustu. Zaveďte se mnou řeč na výhody náboženských nebo politických uskupení a já ihned odpovím, že mít důvěru v „masové uvažování“ je nebezpečné. Jakmile budu na konferenci procházet kolem zabalených tyčinek s vločkami a ovocem nabídnutých k rozebrání, popadnu tři nebo čtyři, abych si je nasyslila do kabelky a ujistila se, že nikdy nebudu muset hladovět. Pokud bude na ulici ležet halíř, já budu tím, kdo se sehne a zvedne ho, protože vím, že abyste se zajistili pro případ, že se vám někdo pokusí všechno vzít, musíte někde začít.

David: Když mi bylo přes dvacet, tak mě napadlo, že bych si nechal vytetovat číslo svého táty z Auschwitzu na paži stejně, jako to udělali dva mí bratranci, jako příspěvek k tomu, aby se na rodinnou historii nezapomnělo. Rozhodl jsem se ale, že to neudělám, a nyní si uvědomuji důvod: vždy pro mě bylo velice svízelné najít vlastní identitu v rodině, kde táta byl větší než sám život, kde chtěl a potřeboval všechnu identitu, kterou mu máma mohla poskytnout, což ráda udělala – na vlastní úkor.

Když máma vydechla naposledy, má sestra Tania, mámina sestra Helena a já jsme ji chovali v objetí. Táta si četl noviny, otočený k nám všem zády. Ta situace nám důrazně připomněla, že táta se „na univerzitě Auschwitz“ nenaučil „všechno“, jak nám často říkal. Naučil se tam, jak se otočit ke smrti zády, držet si ji od těla a nenechat ji, aby na něj dosáhla. Byla to zcela pochopitelná a nezbytná reakce na úděsné skutečnosti života v táboře. Ale ani po skoro šedesáti letech táta nebyl schopen přijmout smrt nějakým přirozeným způsobem. Nikdy se nenaučil, jak vyjít se svou emocionální stránkou na takové úrovni, aby to prospělo jemu nebo jeho rodině. Od matčiny smrti vím, že umírání vašich rodičů, pokud jste v tu chvíli s nimi, je jejich poslední lekce, kterou vám v životě dají, a zrovna tu můj otec promeškal, přestože ne vlastní vinou. Nikdy ho ale nenapadlo, nikdy si to neuvědomil, že by měl pokračovat někam dál; že pro jeho děti a rodinu život není holocaust, a nikdy nebude.

Vraceli jsme se tehdy po mých stopách. A já se po válce dostal s americkou armádou do Chebu. Výlet v roce 1971, kdy bylo mým dětem čtrnáct, jedenáct a deset let, měl ale i jiný důvod. Chtěl jsem, aby prožili pár dní v diktatuře. Mně taky můj otec už jako jedenáctiletému řekl, že rozdíl je jen v barvě košile: komunisti nosí rudé, nacisti v Německu hnědé, italští fašisti černé – a všichni tě chtějí připravit o svobodu, a pokud se budeš bránit, zabijí tě.

V Praze jsme se ubytovali v botelu na řece, můj čtrnáctiletý syn chtěl hranolky, objednal jsem je u číšníka, který se vrátil zpátky a řekl mému synovi: Vážený pane, hranolky nemáme, protože se porouchal stroj. A to se stalo u každého druhého přání. Je třeba, aby děti viděly něco takového na vlastní oči. Když jsme se šli najíst v Karlových Varech, byli jsme zděšení z toho, jak umaštěné měli číšníci saka a kalhoty. Už se nedokázali přimět k tomu, aby se udržovali v čistotě – tak jsem to dětem vysvětlil. Má dcera mě nakonec prosila se sepjatýma rukama, abychom z Československa odjeli co nejdřív.

Ne. Pak jsme hranice překročili a děti začaly tleskat, najednou tam byla spousta barev a ony křičely, jak byly šťastné, že jsou z Československa pryč. Jedinou výzdobou byla v Československu tu a tam vlajka, jinak bylo vše ponuře šedivé. Chtěl jsem, aby to děti viděly a prožily, aby to řekly ve škole, aby pochopily, že lidé mohou žít ve své vlastí zemi jako ve vězení.

Michelle: Z toho, že jste dcera přeživšího holocaustu, nemůžete „vyrůst“; vy do toho vrostete. V dětství jsem tátu vnímala jako šťastného optimistu, se kterým byla legrace, jeho energie neochabovala a šel od úspěchu k úspěchu. Virtuální superhrdina holocaustu! A přesto jsem věděla, že to hrdinství přichází z temné strany. Vietnamská válka probíhala naplno; ztotožnila jsem si ji s holocaustem a zpanikařila, že mého bratra odvedou do armády. Nenáviděla jsem sledování televizního pořadu Laugh In, kde válku parodovali, protože jsem se tolik bála, že bratra zabijí (nebyl ani odveden!). Byla jsem zmatená, šel z toho ze všeho strach. V našem domě byl relativní klid, ale kolem panoval nebezpečný svět.

David: V těch letech (na začátku sedmdesátých let – pozn. red.) jsem poprvé ochutnal marihuanu, a tehdy jsem se prvně v životě trochu uvolnil. Byl to únik, který jsem hledal, ale stále jsem nedokázal pochopit, proč zrovna já musím mít jediné pravicové rodiče v celém San Francisku. Potřeboval jsem vypadnout z toho domu, nechat válku za sebou a své rodiče taky, protože s tátovým „holocaustvím“ se nedalo dýchat. Pro mě a možná i pro mé sestry jeho postoje znamenaly, že on a jeho úspěchy jsou důležitější než cokoliv, čeho dosáhl kdokoli jiný. Věděl jsem, že ať se mi něco podaří sebevíc, ve srovnání s tím, čím prošel můj táta, to ztratí cenu, což bylo a je těžké přijmout.

Michelle: Zároveň jsem byla ve svých -nácti na tátu neuvěřitelně pyšná. Nejen že přežil, měl také značný smysl pro humor a většinou se choval šarmantně, vesele a myslelo mu to, i když byl (a stále ještě je) neskutečně přesvědčený o své pravdě, kterou tvrdohlavě prosazuje. Když jsem ho několikrát pozvala, aby na střední škole přišel do mé třídy a vyprávěl o holocaustu, seděla jsem mezi ostatními a plakala (pokaždé). Doma jsme o jeho zážitcích žertovali. Vždy jsem to oceňovala; i o těch nejhorších věcech se dalo vtipkovat a jakž takž se zbavit toho stresu: „Hele, tati, tys to přece neměl tak hrozné, vždyť jsi byl v koncentráku jen dva roky!“

Když mi ale bylo kolem třiceti, dostala jsem na jeho absolutní názory vztek. Unavilo mě zkoušet „udělat všechno“, abych nahradila mrtvé. Začala jsem se bránit.

Když jsem poprosil všechny své děti, aby do knihy něco napsaly, můj syn mi zavolal a řekl mi: Ale ty si to upravíš, viď. Ne, odpověděl jsem, nezměním ani jedinou čárku, ani jedinou tečku, měj ale na paměti, že všechno, co napíšeš, tady zůstane navždy. Kritický pohled mých dětí mě nepřekvapil. Ony musely žít s holocaustem, protože jsme o něm doma mluvili každý den – u snídaně, u oběda, u večeře.