Umění je také práce. Johana Lomová a Anna Štičková o Statusu umělce

Johana Lomová: V praktické rovině je cílem statusu, aby bylo umělcům, umělkyním a dalším na umění a kulturu navázaným profesím umožněno se důstojně živit svou prací.

Může se jednat o úpravu sazby srážkové daně, odlišné vypočítávání výše záloh na sociálním a zdravotním pojištění nebo o podporu v případě, že příjem krátkodobě prudce poklesne, třeba z důvodu nemoci či mateřství. Ve Španělsku status například upravuje i poplatky spojené s právy k duševnímu vlastnictví, vyplácení starobního důchodu a obecně podrobněji promýšlí práva spojená s intelektuálním vlastnictvím.

V té nejzákladnější rovině ale může status změnit také to, jak jako společnost smýšlíme o umělecké práci. Opakovaně slýcháme, že umění je entita odtržená od reálného světa a že umělci tvoří na základě osobního pnutí, nezávislého na vnějších okolnostech. Málokdo si už ale uvědomí, že pro tvorbu, stejně jako pro každou jinou profesi, je v první řadě nutné zajistit si základní životní potřeby. Status umělce tak má potenciál změnit zaběhnuté paradigma a naučit nás chápat umění jako práci.

Anna Štičková: Tuzemský knižní trh stabilně generuje roční obrat přes osm miliard korun. Rozhodně to tedy není nepodstatný sektor. Z šetření, která jsme dělali, ovšem vyplývá, že pouze šest procent českých spisovatelů a spisovatelek má z literární tvorby nějaký stabilní příjem. Z tohoto příjmu navíc nejsou schopní pokrýt ani polovinu životních nákladů.

Většinová společnost poněkud anachronicky vnímá literární činnost jako koníček a smutnou pravdou je, že pro spisovatele jím je i z ekonomického hlediska. Literatuře se sice věnují na profesionální úrovni, angažmá v ní ale nenávratně dotují – finančně, časem i energií.

Štičková: To by určitě měli. Jenže v současné době se knižní provoz řídí čistě tržními mechanismy. A oborové organizace z principu nemají možnost vyvinout ekonomický tlak na změnu fungování trhu ve svůj prospěch, natož aby ji měli jednotlivci. V západní Evropě jsou trhy více regulované třeba pevnou cenou knih, u nás zatím ne.

V tuto chvíli potřebujeme dojít k tomu, že literatura a umění obecně není pouhé zboží a potřebuje jinou péči než ponechat napospas volné ruce trhu.

Lomová: Hlavním úskalím je samozřejmě otázka, čím se mají výtvarní umělci živit. Příprava výstav, která by mohla být vnímána analogicky k nastudování divadelního představení, je placená velmi málo, pokud vůbec. Opakovaně se zdůrazňuje, že výtvarníci přece mohou svá díla prodávat, ale to se děje spíše nárazově. Proto se nakonec většinou živí jinou prací a tvorba se dostává na druhou kolej.

Lomová: To, že se Česko řešení pracovních podmínek uměleckých a kulturních profesí tak dlouho vzpouzí, přičítám rétorice devadesátých let, kdy se neustále opakovalo, že kultura a umění si na sebe musejí vydělat samy a mají být vyvázány ze vztahu ke státu.

Štičková: Status umělce je navíc nynější vládou vnímán jako regulující, levicové opatření, protože jako první z politiků ho v roce 2021 inicioval exministr kultury Lubomír Zaorálek z ČSSD. Z mého pohledu ale nejde o to, zda jde o levicové či pravicové opatření. Důstojné životní podmínky jsou jedním ze základních lidských práv a umělci si je zasluhují stejně jako jakákoli jiná pracovní skupina.

Štičková: Napříč odvětvím panuje shoda na širším pojetí, protože takzvané umělecko-technické nebo produkční profese jsou nezbytné, aby umělecká produkce vůbec byla možná. Kupříkladu kniha by v ideálním případě měla projít rukama více lidí: krom autora určitě redaktorky, korektora, sazeče a podobně. Ačkoli tato přidružená povolání podle autorského zákona k dílu většinou nemají práva, jsou v procesu vzniku stejně nepominutelná jako práce spisovatelů. Nadto stejně jako oni v drtivé většině pracují na švarcsystém, bez sociálního a ekonomického zajištění.

Lomová: Status umělce je komplexní záležitost, ve zmíněném Španělsku je jeho součástí pětasedmdesát dalších opatření, která reagují na specifické podmínky obživy umělců. Kdo všechno bude součástí statusu v Česku, jestli bude zahrnovat například i práci novinářů a novinářek na volné noze, je na rozhodnutí vlády.

Lomová: Při koncipování podmínek pro získání statusu lze uplatnit hledisko profesionality. V zásadě jde o to vytvořit transparentní systém pro všechny, kdo se na volné noze živí uměním a můžeme je považovat za profesionální umělce. Zde vstupuje do diskuse nejen vzdělání, ale i dosavadní profesní život, v případě výtvarného umění například účast na výstavách.

Lomová: Principem Statusu umělce by nemělo být automatické zvýhodnění těch, kteří se k němu přihlásí. Měl by, myslím, sloužit spíše jako záchranná síť pro ty, kdo pracují jako OSVČ, jejich výdělek je nepravidelný a zároveň stavějí na experimentu. Osobně bych byla ráda, kdyby Status umělce zohledňoval i situaci, do které se dostávají čerství absolventi uměleckých škol. Nejde o to, aby všichni umělci dostávali více peněz, ale aby se i s nepravidelným příjmem dokázali uživit.

Možná by to šlo vysvětlit ještě jinak. Ve Finsku se vláda rozhodla o umělcích uvažovat jako o svých zaměstnancích. Jsou sice na volné noze, mají ale určité jistoty. Status umělce v českém kontextu by měl pomoci těm, kteří neustále balancují na hranici existenčních možností. A těch je, zdá se, hodně.

Lomová: Ministerstvo vypsalo výzvu a vyžádalo si od různých profesních organizací materiály, jak si jednotlivá kulturní odvětví stojí. Forem šetření ve finále proběhlo asi dvacet, a v tento okamžik by tak na ministerstvu měli disponovat daty, na kterých se dá stavět. Osobně si ale nedovedu představit, že by bylo možné všechna doporučení z nich vyplývající propsat do jednoho zákona.

Štičková: Ministerstvo samotné vypsáním výzvy udělalo vstřícný a rozumný krok, protože asociace a platformy, které se podmínkám umělců a přidružených profesí věnují, mapují stav tuzemské scény soustavně už několik let. Zároveň ale osobně s novelizací zmíněného zákona nesouhlasím. Obávám se, že problematika Statusu umělce je tak komplexní, že potřebuje vlastní zákon. Chápu zdlouhavost legislativního procesu, ale „přilepit“ status k jinému zákonu, který řeší stipendia i státní příspěvkové organizace a galerijní výpůjčky, není šťastné.

Lomová: Podoba Statusu umělce je nyní závislá na politické vůli. Nejasný postoj ministra ale není tak zásadním problémem. Resort kultury netvoří jen ministr, ale i řada dalších aktérů, kteří hrají stejně důležitou roli.

Štičková: Mezi vysokými ministerskými úředníky jsou naštěstí lidé, kteří pochopili, že situace je tristní a je třeba s ní něco dělat. Musíme si ovšem uvědomit, že resort kultury není jediným vládním úřadem, na jehož vůli podoba Statusu umělce závisí – dalšími jsou ministerstva práce a sociálních věcí, financí či školství.

Štičková: V návaznosti na vyhodnocování materiálů, které ministerstvo kultury dostalo, by měla proběhnout širší diskuse a je v zájmu umělecké a kulturní obce, aby se jí aktivně zúčastnila.

Naším druhým velkým úkolem je dostávat toto téma do veřejného prostoru. Chceme, aby se o něm dozvědělo co nejvíce lidí, a také je to další ze způsobů, jak vytvářet tlak a dávat najevo, o jakou podobu Statusu umělce stojíme.

Lomová: Neměli bychom zapomínat ani na vzdálenější budoucnost. Status umělce totiž během příštích dvou let sice vznikne, ale to by nemělo automaticky znamenat, že jeho podoba zůstane dál neměnná. Ať to dopadne jakkoli, po čase bude nutné vyhodnotit, jak funguje. Jedná se o dlouhodobou práci, na kterou nutně v budoucnu naváže i další ministr kultury.

Zdá se, že pan Baxa hodlá Status umělce vyřešit spíše minimalisticky. Mělo by se jednat o první krok, na který navážou další legislativní úpravy reagující na potřeby lidí živících se uměním. Proto by bylo dobré, aby byl tento první krok formulován způsobem, který poskytne možnost zavedení dalších dílčích opatření na jiných legislativních úrovních.