Umělec na rozhraní. Pavel Sterec nechce být „jen“ popularizátorem vědy

Mrzelo mě třeba, že se výstavy finalistů z roku na rok přestaly stěhovat mezi Prahou a Brnem a měly být do budoucna spojené jen s galerií DOX, tedy s jednou pražskou privátní institucí. Přitom každá decentralizace je užitečná. V Brně je dnes navíc hodně zajímavých galerií, mnohdy zajímavějších než v hlavním městě. Jsem rád, že se letos cena do moravské metropole znovu vrací, výstava finalistů proběhne právě tam.

Co se týče samotného ocenění – je samozřejmě otázka, jestli lze v umění vítězit, jestli ho lze takto poměřovat, ale to uznání má stále svou roli, vypovídá něco o duchu doby. Pozornost se na čas soustředí na skupinku umělců, kteří zvýšeného zájmu mohou a nemusí využít. Další rok se dá příležitost zase někomu jinému.

Je pravda, že zastaral. Stala se z něj stereotypní nálepka, která může být spojena i s negativní diváckou zkušeností a fungovat takřka jako stigma. Problém s podobnými termíny je, že se často míjejí s realitou. Je snazší mít všechno přehledně roztříděné, ale tak jednoduše to bohužel nefunguje. Třeba já sám sebe jako konceptualistu nevnímám, pracuju někde na rozhraní. Podobnou nejednoznačností si prochází víc odvětví, vezměte si třeba hranici mezi filmem a video artem. Dříve vedla jasná dělící linka v materiálu – videoart se vyznačoval použitím levné techniky, která byla dostupnější než drahý filmový pás, ale to už dnes taky neplatí.

Veřejnost to vnímá jako úpadek, ale opět – tak prosté to není. Původně exkluzivní média a technologie se v posledních letech demokratizovaly a jsou dostupné širokému okruhu lidí. Donedávna byla práce sochaře jedna z posledních, která vyžadovala právě onu precizní řemeslnou zručnost, ale s nástupem 3D tiskáren se i to mění. Už nejde jen o dovednosti, ale především o způsob myšlení. Když jsou studenti přijímáni na umělecké vysoké školy, nehledí se pouze na to, jak jsou šikovní, ale významně se zohledňuje, jak analyzují svět kolem sebe a nakolik jsou schopni sebereflexe. O diskurzivním umění, kdy si je autor silně vědom kontextu, v němž se pohybuje, se mluví už od devadesátých let, ale teď se stává zvlášť aktuálním.

Nestudoval jsem žádnou uměleckou střední školu, ale všeobecné gymnázium – a jsem za to rád. Mladí lidé se příliš brzy specializují. Když jsem pak přešel na AVU, věděl jsem, že ze mě nebude bravurní kreslíř, malíř nebo fotograf. Vždycky jsem vnímal umělce jako někoho, kdo má kritickou úlohu ve společnosti, kdo by měl mít schopnost reflektovat současné dění. Abych toho byl schopen, spolupracoval jsem na svých projektech s lidmi z jiných oborů: antropology nebo sociology. Byl jsem si vědom, že některé oblasti nemůžu obsáhnout sám. Navíc vnímám jako zásadní vést v umění permanentní dialog.

Umělec oproti vědci nemá tak striktně nastavené hranice, co si smí dovolit, a může tedy víc experimentovat. Často je to otázka toho, jak pole, na němž se pohybujete, nazvete. Například na západních univerzitách nemůžete dělat vědecký výzkum, aniž by ho schválila etická komise. Nelze například pracovat v utajení. To znemožňuje určitý typ projektů. Někteří výzkumníci je pak nevydávají za vědu, ale třeba za investigativní žurnalistiku nebo umění. Změníte nálepku a najednou máte volné ruce.

Důležité je samozřejmě nečerpat jen z expertního vědění, ale do výsledku přinést také něco ze sebe. Umělci mají třeba víc zkušeností s nehierarchickým přístupem – uvědomují si, že dílo je důležité nejen samo o sobě, ale také ve svém kontextu: kde je vystavené, jestli se v dané galerii platí vstupné, jak umělec vypadá. Vědci jsou vedeni k tomu, aby na tyto faktory nebrali zřetel. A právě umělec jim tuto hierarchii může narušit. Z pohledu některých konzervativních vědců je to možná ignorantství, ale umělec vnímá kontext jako souhrn vlivů, kdy nelze jednoznačně říct, který z nich má větší váhu.

V současnosti se zabývám chetitštinou, indoevropským jazykem, který rozluštil český lingvista Bedřich Hrozný. Začal jsem spolupracovat se srovnávacími lingvisty a ústavem fonetiky. Došli jsme k tomu, že uděláme zvukovou instalaci, která může ukázat různé vývojové větve chetitštiny a demonstrovat příbuznost indoevropských jazyků. Vědci nejsou zvyklí pracovat s podobnou prezentací, nikdo je k tomu na škole nevede, a tak věřím, že to pro ně může být užitečné. Navíc jim kladu otázky, se kterými se ve svém okruhu nesetkávají. Zároveň je pro mě důležité zůstat umělcem, nebýt „jen“ popularizátorem vědy, ale je to tenká, často nezřetelná hranice.

Sociální happeningy tzv. fantastických konceptualistů, což je novodobé označení skupinky slovenských umělců aktivních hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech. Byli značně marginalizovaní, a tak si s trochou ironie vybrali jako svou zkoumanou skupinu masu. Třeba si deklarativně přivlastnili na jeden den všechny obyvatele Bratislavy, kteří se tak stali aktéry jejich díla. Taková „moc bezmocných“.

Projekt od projektu znovu přemýšlím, jestli aktéry se svým záměrem seznámit, co jim to může přinést, v čem jim to může uškodit. Nemám na to univerzální klíč, ale určitě jsem se někdy zachoval tak, že to lidem vadilo.

S jedním kolegou jsme infiltrovali Mensu. Nechtěli jsme dělat přijímací testy, možná jsme se báli, že bychom neprošli, takže jsme začali navštěvovat zájmovou skupinu zaměřenou na umění. Tak jsme se dostali k e-mailovým adresám některých členů a začali jsme jim klást dost sugestivní otázky. Ptali jsme se jich třeba, jak by si představovali heraldický symbol Mensy. Přistupovali jsme k nim stejně, jak se někdy vnímají oni sami – jako k novodobé aristokracii. A oni nám seriózně odpovídali. Jeden z dotazovaných třeba napsal, že úkolem Mensy je „chránit chytré před hloupými“. Náš výsledný výstup byl vůči Mense kritický a hodně lidem byl určitě proti srsti.

Její tvorby si vážím, ale jsme hodně rozdílní. Ona akcentuje témata jako lidovost, všední život, rodinu, sousedství, pokoru a jednoduchost. Já mám rád, když jsou mé věci vrstevnaté a tyto vrstvy od sebe oddělené, rád pracuju s několika různými plány, které nejsou zřejmé všem aktérům, ukazuju některé strategie atomizace a manipulace. Ona aktérům svou vizi jasně vysvětlí a pak se ji snaží společně zrealizovat. Je to v dobrém slova smyslu přímočaré. Já ale takhle nepracuju.

Tato soukromá organizace se statutem akciové společnosti deklaruje sebe samu jako přiměřeně nepolitickou instituci veřejného zájmu. Vstupuje přitom do politického klání, kde hájí partikulární, a ne veřejný zájem, například v případě podpory Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě. V neposlední řadě se mi nelíbí autoritativní přístup jejího ředitele ve věcech programu a jeho vztah k odborné veřejnosti.

Pokud si organizace, se kterou spolupracuju, vybere DOX jako prostor, kde chce prezentovat má díla, budu toto rozhodnutí respektovat. Vystavoval jsem tam v rámci představení finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, ozvěn jihlavského dokumentárního festivalu a projektu StartPoint. Moje rozhodnutí ale není zakonzervované. Umělec by měl pořád reflektovat a přehodnocovat svou situaci. Podmínky v galerii, ve které normálně vystavuju, se třeba můžou změnit a já si pak budu muset položit otázku, jestli je to pro mě přijatelné. Je naivní myslet si, že je umělec vytržený ze systému, že stojí mimo moc. Umění bylo totiž s mocí často spojené, legitimizovalo ji. Nejde si ale říct, že když už jsem se stal součástí systému, tak na všechno kývnu. Důležité je ptát se znova a znova: Je to pro mě přijatelné, či ne?

Kupříkladu jsem se nechtěl podílet na charitativní aukci misijní organizace. Jejich jistě potřebná pomoc byla pro mě příliš vykoupená ideologií. Jako umělec jsem ale korporacemi oslovován pořád. Některé nabídky přijímám, jiné ne. Skoro všechno je navázáno na soukromý kapitál. Třeba velice zajímavou pražskou galerii Tranzitdisplay sponzoruje Erste Bank, Cenu Jindřicha Chalupeckého zase J Důležité ale je, aby člověk měl informace a mohl se sám zodpovědně rozhodnout, zda mu to za to stojí. Vezměte si projekt Kmeny o subkulturách, kdy ne všichni zúčastnění věděli, že to celé sponzoruje Budvar. Je pravda, že já svým aktérům taky často některé věci zatajím. Podobně kontroverzní postup však vnímám u umělce přece jenom jinak. Je tam různá míra odpovědnosti. Pro někoho bude takové dělení známkou pokrytectví, pro jiného možná idealismu.