Umbrijští stavitelé. Jiří Přibáň dnes křtí svou knihu salonních esejů Italské črty

Pocházel z Cortony a vyprávěl mi, jak nebýt Etrusků Římané nic neměli ani neuměli: od stavění oblouků přes import olympských bohů až po pěstování oliv a vína. Všechno, co v Římě za něco stálo, od Kapitolu po Via Sacra a kanalizaci, podle něj vytvořili Etruskové.

Jen jsem tiše a pobaveně poslouchal a občas se zeptal na nějaký technický nebo historický detail, zatímco on ukazoval na jednotlivé kopce v okolní krajině a vysvětloval mi, jak na jejich vrcholcích Etruskové stavěli města a pevnosti umožňující jim tuto část Apeninského poloostrova dlouhá léta politicky i strategicky kontrolovat a využívat.

Dneska bychom se možná celou dobu bavili o koronaviru, ale tehdy mi popisoval, jak místní archeologové objevili v Bomarzu na hranici mezi Umbrií a Laziem obrovský etruský oltář a rituální místo ve tvaru pyramidy vytesané do skály v 7. století před naším letopočtem, a přesvědčoval mě, že i novodobé architektonické skvosty mohly v Umbrii, Toskánsku či Laziu vzniknout jen díky stavitelskému umu, který si zdejší obyvatelé udrželi od dávných časů slavné Etrurie.

Když jsme se na toskánsko-umbrijské hranici u Cortony loučili a on mi radil, jaké etruské památky si nesmím nechat ujít, a současně mě varoval před nedůvěryhodnými potomky Romulovými tam dál na jihu, měl jsem téměř pocit, že po návratu domů ho nebude na zápraží vítat kočka, ale ona slavná etruská chiméra s hlavami lva, kozy a hada.

Za chvíli se však vlak znovu rozjel a v lehkém oparu jarního rána se brzy objevilo Trasimenské jezero, u kterého bylo římské vojsko kdysi krutě poraženo Hannibalovou armádou. Římané se tu dostali do přírodní pasti mezi jezerem a okolními horami na severu a tisíce jich padly nebo se utopily, zatímco Hannibalovi se otevřela cesta do jižní Itálie a Řím se ocitl v bezprostředním ohrožení.

My dnes ovšem víme, jak to vše dopadlo a že nakonec bylo srovnáno se zemí Kartágo, a ne Řím. A o to zajímavější je vidět, jak ze země dodnes v různých částech střední Itálie vyrůstají etruské památky a jak hluboko se do ní vryla stopa obyvatel někdejší Etrurie.

Umbrie není kraj, v němž by se nebeská klenba snoubila s prahmotou podsvětí, jak je tomu v Neapolském zálivu, ani se v ní nemísí živelné a civilizační proudy jako na Sicílii. Nemůže se srovnávat s množstvím architektonických a uměleckých klenotů, jež jsou rozházené po sousedním Toskánsku, a chybí jí okázalost benátských paláců. O to víc si však dokáže každého podmanit nenápadnou a přirozenou krásou, kde příroda působí jemně melancholicky, a přesto se harmonicky doplňuje s lidskými výtvory pradávných i současných civilizací.

Umbrie je do sebe uzavřená a tajemná země, které chybí moře, ale jejíž vzduch o to víc prosycuje vůně lesů a půdy. Je v ní cosi mystického a mlha zde leckdy přikrývá jezerní hladiny i údolí a halí do sebe to, co by lidská povaha nejraději skryla: od zkázy válečných bitev až po temné stránky naší duše, před kterými nás musí ochraňovat svatí, jimž zdejší lidé zasvětili kostely a kaple rozeseté po umbrijských kopcích.

Na svaté je Umbrie mimořádně bohatá. V Nursii pod Sibyliným pohořím se v 5. století narodili svatý Benedikt a jeho sestra Scholastika.

Benedikt svým životem inspiroval sepsání uceleného systému řehole, díky němuž se do raně středověké a v mnoha ohledech společensky a politicky rozvrácené Evropy rozšířila kultura mnišských řádů, klášterů a života v modlitbě, práci a odříkání. Jen o něco později se díky iroskotským misiím na kontinentu začala šířit i řehole svatého Kolumbána, která sice pocházela ze západní výspy Británie, z ostrova Iony, ale paradoxně byla v některých ohledech bližší východní spiritualitě. Benediktova římská řehole nicméně nakonec nad pravidly šířenými keltskými bratřími převážila.

Jen o pár desítek kilometrů na sever se potom nachází Assisi, rodné město svatého Františka a svaté Kláry. A tak sedím ve vlaku a přemítám, jaká síla asi přiměla tyto děti z bohatých a urozených rodin v době hospodářského i politického rozmachu a středověké průmyslové revoluce, aby se vzdaly světských požitků a radostí a namísto toho zvolily chudobu a obrátily se k přírodě, aby v ní nalezly očištěnou tvář Boha.

Františkovými slovy, v této krajině velebí Pána bratr Slunce, sestra Luna i matka Země a mě okamžitě napadají srovnání s generací květinových dětí, před očima mám rozkvetlé jarní louky a v uších mi znějí Donovanovy písně ze Zeffirelliho slavného filmu Bratr Slunce, sestra Luna z počátku sedmdesátých let, který je současně příběhem jednoho z nejpopulárnějších světců křesťanských dějin i nostalgickým ohlédnutím za tehdy pomalu odeznívající vlnou hippies.

Do Assisi mě však přitahovaly jiné než filmové obrazy, a sice cyklus fresek znázorňující život a činy svatého Františka ve zdejší bazilice, ačkoliv i ty by bylo možné označit za filmové umění, jen ne chemicky přenesené na kinematografický pás, ale mechanicky a rychle vmalované do omítky chrámových zdí. Zdejší bazilika vypadá z dálky jako lokomotiva táhnoucí za sebou celé město i okolní krajinu. Tento surrealistický dojem ale postupně mizí s tím, jak se člověk blíží, a když se před ní nakonec postaví, má pocit, jako by se ocitl v živém a tlukoucím srdci středověku.

Zasvětit baziliku svatému Františkovi si vyžaduje mimořádný stavitelský počin, takže nestačí jedna budova, celou stavbu tvoří dva chrámy, krypta a rozlehlá nádvoří. Díky Napoleonově vojsku, které v horním chrámu, kde se cyklus nachází, ustájilo koně a zničilo historickou dokumentaci autorství jednotlivých obrazů, se už navždy můžeme jen dohadovat, co skutečně namaloval Giotto a co je dílem jiných umělců té doby. Tím víc se však ukazuje celkový ráz stavby, která patří k absolutnímu vrcholu středověkého umění a kvůli které se místu na okraji Assisi původně určenému pro popravy a označovanému jako kopec Pekla začalo říkat kopec Ráje.

Zázračné ruce řemeslníků a umělecké vize architektů a malířů nejrůznějších škol a jmen – od Giottova učitele Cimabua přes Simone Martiniho a Pietra Lorenzettiho po Pietra Cavalliniho – se tu střídaly a doplňovaly, aby doslova stvořily velkolepou podívanou křesťanské dogmatiky, svatých příběhů a legend, ze které oči přecházejí, rozum zůstává stát a cit se rozbíhá do všech polí i luk rozléhajících se v údolích i po zalesněných kopcích v okolí Assisi.

Jestliže nejnovější studie zpochybňují Giottovo autorství fresek, je to jen důkaz toho, že za každým géniem známého jména je třeba hledat podobně geniální ruce a oči těch, jejichž jména nám dnes dějiny zapírají. A také jde o doklad, že pozdější Giottovy fresky v kapli Scrovegniů v Padově nejsou absolutním zjevením, ale syntézou veškerého výtvarného realismu a naturalismu, se kterým se během života a putování po různých částech Itálie umělec setkal, a to včetně malířů pracujících na středověké bazilice v Assisi.

Středověká je ale celá Umbrie, jak to kromě Assisi dokládají budovy a ulice měst, jako jsou Orvieto, Spoleto, Todi, Spello nebo Gubbio. Čistotu a jednoduchost tvarů a proporcí spoletské baziliky svaté Eufémie, která je svědkem lombardských časů, by jejím stavitelům musel závidět i Corbusier nebo van der Rohe. Nad někdejším antickým chrámem v Todi zase dnes stojí jednoduchá, ale o to působivější katedrála ze začátku 13. století a Gattaponem postavený Palác městských konzulů v Gubbiu pro změnu představuje jednu z nejdůležitějších světských staveb první poloviny 14. století.

Do středověkých staveb ovšem následně zasahovali renesanční mistři, takže v Todi v gotickém kostele svatého Fortunáta je v jedné z kaplí Masolinova freska Panny Marie s Ježíškem, ve Spellu zase jednu z kaplí kostela Panny Marie Sněžné vyzdobil Pinturicchio svým typicky dekorativním stylem a někdejší směnárnu v perugijském Paláci priorů pro tamní bankéře freskami s klasickými i křesťanskými motivy upravil Pietro Perugino společně se svým nejnadanějším žákem Raffaelem.

Nejsilnější zásah ovšem stejně představují mariánské fresky Filippa Lippiho v románské katedrále ve Spoletu, kde je jeden z největších umělců florentské renesance také pohřben. Za Lippiho uměním se často vracím právě do Florencie, a hlavně blízkého Prata, v jehož katedrále se nacházejí asi nejznámější malířovy fresky zobrazující život a osud Jana Křtitele. Zatímco v dramatických výjevech v Pratu se obraznost odvíjí od osudové svůdnosti Salome, obrazy Panny Marie ve Spoletu malované společně s malířovými pomocníky vyzařují mnohem víc nadpozemskou krásu a zvláštní klid, se kterým jako by Lippi předjímal vlastní konec v tomto kraji tak vzdáleném od jeho rodné Florencie.

Mému inženýrovi z vlaku a jeho tvrzení, že stavitelské umění zdejších krajů má své kořeny v dávné Etrurii, jsem nicméně dal za pravdu teprve v Orvietu, jehož gotická katedrála s nezaměnitelným exteriérem střídavých pásů světlého a tmavě šedého kamene by mohla sloužit jako lekce z geometrické abstrakce.

Orvietská katedrála je natolik působivá, že v ní i takový představitel zjemnělé renesanční malby, jakým byl Luca Signorelli, vytvořil na přelomu 15. a 16. století apokalyptický cyklus fresek Posledního soudu, který i dnešnímu divákovi způsobuje naturalismem a vybičovanou představivostí husí kůži na těle a překonává i mnohem starší středověké vize, jak je pod vlivem Dantova díla ztvárnili někdejší mistři středověké malby jako Giotto, Cavallini nebo Orcagna.

Směsice dobového realismu a nadčasových obrazů konce a zkázy, která vznikla ještě před Michelangelovým monumentálním dílem v Sixtinské kapli, tak dodnes připomíná, že každá doba má svou apokalypsu a znamení jejího příchodu i soudu, před kterým se neschovají živí na zemi ani mrtví v zemi pochovaní.

Ďáblové rvou lidská těla a berou je s sebou do podsvětí, mrtví ve strachu vstávají z hrobů a smrtelníci v obavách i s nadějí hledí k nebesům a doufají ve spásu v nebeském řádu, v jehož klenbě zní andělská hudba. Namísto anticky sošných a majestátně mystických postav, jaké maloval Signorelliho učitel Piero della Francesca, je na stěnách kaple orvietské katedrály do posledního detailu vyobrazen křečovitý a vypjatý zápas o život po životě.

Jak se ukazuje, z výšin dómu je velmi blízko do hlubin země, což v Orvietu dokládá nejen etruské podzemí, ale především jedna z nejdokonalejších staveb italské renesance, a to studna svatého Patrika od Antonia da Sangalla mladšího, ve které se znalosti matematiky a geometrie doplňují s inženýrskými a architektonickými dovednostmi, aby následně pronikly do netušených hloubek umělecké vize.

K tomu musí ale člověk nejprve sejít po jednom spirálovitém schodišti do více než šedesátimetrové hloubky a podívat se vzhůru proti nebi, aby spatřil hru světla a stínů mezi klenbami jednoho i druhého schodiště, po kterém se poté musí vydat zpět vzhůru. Obě schodiště jsou přitom proti sobě dvoušroubovicově zatočená stejně jako model DNA, což umožňuje proudění čerstvého vzduchu, který udržuje kvalitu pitné vody.

Samozřejmě že Sangallo pocházel ze slavného rodu florentských stavitelů, ale když jsem dotyčnou stavbu viděl, nevycházel jsem z údivu a opět přitom myslel na důmyslné stavitelství někdejších Etrusků, kteří také dokázali do skal a sopečného kamene vytesat neuvěřitelná díla.

Umbrie je od raného středověku zaslíbená svatým, kteří vyhánějí ďábla a bojují s ním na odlehlých místech i ve městech plných hříšníků, v čase pozemském i posledního soudu. V této mystice a odvratu od světského štěstí však není fanatické odmítání světa, ale naopak jeho absolutní přijetí, jak ukazuje i jedna z mých nejoblíbenějších fresek z cyklu v Assisi, na které František káže evangelium ptáčkům.

Proti rozšířené interpretaci, že světec tímto gestem káral hříšníky nevěnující pozornost Božímu slovu, stojí právě tento obraz, na kterém František pokorně obdivuje ptáčky sedící na zemi a žehná jim jako Božím stvořením.

Podle Františkova životopisu ta situace totiž nenastala po nějakém konfliktu s lidmi, ale poté, kdy světce jeho nejbližší přátelé přemluvili, aby se neuchýlil do ústraní a samoty, ale naopak dál pokračoval v šíření evangelia. A František se vydal na cestu a první, co spatřil, bylo hejno nejrůznějších ptáků, se kterými se přivítal a začal k nim mluvit, jako kdyby byli nadaní rozumem. A ptáčci se také tak chovali a naslouchali, zatímco světec se rmoutil, že až doteď zanedbával všechna živá stvoření, která mohou velebit a milovat svého Stvořitele stejně jako člověk.

Když tuto příhodu slyšíte, uvědomíte si, jak tenká může být hranice mezi vírou a rouháním. Vždyť přece člověk je podle dogmatu pánem tvorstva, takže obracet se k živé přírodě a hovořit k ní, jako by byla nadaná rozumem, jde proti plánu i zákonům Stvořitele. Nebo ne?

Freska v Assisi je výjimečná, protože takto ostře položenou otázku rozumu zmírňuje a staví do úplně jiného světla, ve kterém víra přestává být dogmatem a vrací se k tomu, co bylo prapůvodním smyslem evangelia, totiž k rozšíření horizontu a zahrnutí všech stvoření, nejen člověka do Stvořitelova plánu.

V tajemné Umbrii se tak svět nedobývá, ale objevuje a zachraňuje. Tady člověk není pánem, ale jen součástí tvorstva a živé i neživé přírody, kterou prozařují bratr Slunce i sestra Luna a kde dávno předtím, než člověk začal hledat zemi, si matka Země našla svého člověka.

Křest esejistické knihy Jiřího Přibáně Italské črty a zároveň zahájení výstavy Jakuba Špaňhela Benátské zrcadlení se uskuteční dnes od 17 hodin v Křížové chodbě pražského Karolina (Ovocný trh 3).