Článek
Přejeli jsme Džabal aš-Šarkí, což znamená Východní hory, a pod námi se rozprostřela otevřená, pahorkatá krajina, v jejímž středu jako lidské mraveniště leží starobylé město Damašek. Už jsme se chtěli pustit po svahu dolů, podél biblické řeky Barada, která by nás dovedla přímo k městským hradbám, když jsem v dálce zahlédl dvě skupiny jezdců. Druhá pronásledovala první a vzdálenost mezi nimi se zkracovala.
Vytáhl jsem ze sedlové brašny dalekohled, podal ho Halefovi a trpělivě jsem čekal.
Šejk Haddedínů dlouze zaostřoval a konečně vykřikl: „Jezdci!“
„Správně,“ pochválil jsem ho. „Kolik jich vidíš?“
„To nedokážu rozeznat, sídi, jsou moc daleko…“
„V první skupině je pět jezdců, muž, žena a tři děti, podle oblečení zřejmě Arméni,“ řekl jsem. „Druhou skupinu tvoří deset mužů. Jsou to pašovi vojáci, poznám je podle střapců na fezech.“
„Vojáci toho ukrutníka Ašára Basada?!“ zvolal Halef. „A pronásledují nebohou rodinu se ženou a dětmi?“ Můj milý přítel se tvářil, jako kdyby přeslechl, že se jedná o Armény, tedy křesťany – coby vyznavač Alláha by totiž měl stranit spíše jejich muslimským pronásledovatelům. Byl jsem rád, že Halef pod mým vlivem přestal soudit lidi podle jejich víry. Sám jsem sice ve svých knihách nejednou vykreslil Armény v nelichotivých odstínech, ale dnes jsem měl jasno, které z obou skupin musíme přispěchat na pomoc.
Ašár Basad byl jeden z nejprohnilejších padouchů Orientu. Svou hodnost guvernéra Damašku pojímal jako nekonečné tyranizování tamějších obyvatel a neštítil se žádné ohavnosti. Doslechl jsem se, že před třemi roky nechal v Baradě utopit tisíce svých odpůrců a jejich mrtvoly potom vpluly do moře jako nekonečná truchlivá karavana s morovým oparem.
„Pojď, sídi, dáme basadovcům na pamětnou, můj karabáč z hroší kůže dlouho netancoval po zádech ničemníků!“ Halef chtěl svému hřebci stisknout slabiny a vyřítit se do údolí vstříc vojákům.
Chytil jsem ho za paži.
„To by byla největší chyba, jaké bychom se mohli dopustit!“ napomenul jsem ho.
„To chceš nechat ty ubožáky napospas vojákům?“ podivil se Halef.
„Copak je možné, aby ses ve mně po všech těch letech tolik mýlil a tak málo mi důvěřoval?“ vyčetl jsem mu.
Moji čtenáři vědí, že svoje dialogy nikdy nekrátím a neupravuji, takže někdy uplyne stránka či dvě, než vyjádřím myšlenku, ale dnes jsem musel zrychlit, protože vojáci Armény téměř dohonili a důstojník už vztahoval ruku po chlapci, který ještě nebyl zkušeným jezdcem a za ostatními o koňskou délku zaostával.
„Máme namířeno do Damašku, proto si nemůžeme znepřátelit tamní vojenskou posádku,“ vysvětloval jsem co nejstručněji. „Museli bychom tedy vojáky pobít, aby se žádný z nich do města nevrátil, což by ovšem bylo zcela proti mým zásadám.“
Seskočil jsem ze svého hřebce a Halef mě následoval.
„Skryjeme se i s koňmi tady za skálou,“ velel jsem. Potom jsem strhl z ramene pušku opakovačku, zapřel se o balvan, abych měl jistější ránu a –
Desetkrát jsem vystřelil a deset fezů odletělo z hlav svých majitelů kamsi do dálky, jen vlákna jejich střapců se pomalu snášela k zemi. Vojáci vykřikli překvapením a zarazili koně, takže je na okamžik zahalil prašný oblak. Nevěděli co počít, tak popadli pušky a nejistě se rozhlíželi po okolních pahorcích. Že by někdo mohl střílet až od vzdáleného pohoří Džabal aš-Šarkí, je ani nenapadlo. Měli teď dobrou, a zároveň poslední příležitost pálit po ujíždějících Arménech, takže jsem nedbal Halefova vítězoslavného povykování a pořád držel vojáky na mušce, kdyby snad některého z nich napadlo přiložit pušku k líci. Nikdo se však už o prchající rodinu nestaral a po chvíli vzrušeného dohadování zavelel důstojník ke kvapnému návratu do města. Za chvíli jsme z nich viděli už jenom zmenšující se obláček prachu.
Arméni přestali pobízet koně a pokojně teď klusali podél řeky směrem k nám. Počkal jsem, až vojáci úplně zmizí, a potom jsem nedočkavému Halefovi dovolil, aby vyjel zachráněným vstříc. Věděl jsem, že v rozrušení z přestálého dobrodružství povolí stavidla své výmluvnosti.
„Alláhu akbar!“ volal, cválaje do údolí. „Slyšte, mluví k vám Hádží Halef Omar ben hádží Abú’l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah, šejk statečného kmene Haddedínů a přítel a ochránce největšího hrdiny všech pouští světa, emíra hadžiho Kary ben Nemsího effendiho…“ Další jeho slova mi od uší naštěstí odháněl horský vítr, ale uměl jsem si představit, co asi říká. Vynášel do nebes mě i mou pušku a samo zřejmě taky sebe jako mého průvodce. Můj malý Halef! Nerad ho poslouchám, ale rád mu píšu repliky.
Lex Barker jako Kara ben Nemsí ve filmu Divokým Kurdistánem (režie: Franz Josef Gottlieb, 1965)
Vystoupil jsem taky z našeho úkrytu a sledoval, jak se Halef vrací a vede za sebou všech pět Arménů. Nejmladšímu chlapci, kterého vojáci předtím málem polapili, bylo sotva deset let. Obdivoval jsem houževnatost těchto lidí a přemýšlel jsem, jaká pohroma je přiměla k tak zoufalému úprku.
Když dojeli až ke mně, muž seskočil z koně, poklekl přede mnou a chtěl z vděčnosti líbat lem mého pláště. Zabránil jsem mu v tom a postavil ho zpátky na nohy.
„Šukran, ó effendi, šukran! Nedokážeme dost vyjádřit svůj vděk,“ provolával arabsky.
„Klidně mluvme arménsky,“ řekl jsem v jeho mateřštině. Vítal jsem příležitost procvičit se v tomto jazyce, který jsem neměl možnost používat tak často jako šest dialektů arabštiny, jimiž mluvím plynně.
„Vidím, že všechno, co jsme právě slyšeli vyprávět o tvé moudrosti, je pravda čistá jako potok ve Východních horách,“ odpověděl arménsky a znovu se pokusil padnout na kolena, ale znovu jsem ho zachytil.
„Vyprávěj mi radši o vás,“ vybídl jsem ho. „Proč vás stíhali vojáci?“
„Je mi hanba o tom mluvit,“ mnul si v rozpacích mohutné kníry. Zatím na můj pokyn sestoupily z koní i jeho žena a děti a všichni jsme se pohodlně usadili na zemi. Nacpal jsem čibuk tabákem, zapálil a po dal Arménovi. Ten několikrát dlouze vdechl kouř a dal se do vyprávění: „Dva Arméni uřízli hlávku zelí v zahradě paši Basada. Nechtěli krást, ale jsou chudí a měli hlad. Strážci zahrady je chytili a paša pro ně vymyslel trest…“ Muž chvíli mlčky potahoval z čibuku a já ho nevyrušoval. Pak mi pohlédl přímo do očí a řekl: „Chce ty dva zloděje dát zaživa uvařit se zelím. Pak shromáždí všechny Armény v Damašku a…“ Hlas se mu zachvěl. „Budou je muset sníst.“
Seděli jsme s Halefem mlčky. Já proto, že jsem byl zděšený nelidskou krutostí Ašára Basada, a Halef proto, že neuměl arménsky.
„Takže jsme se rozhodli odjet,“ pokračoval muž, když zase zabafal z čibuku. „Ale stráž nás nechtěla pustit z brány. Jednoho vojáka jsem srazil koněm, ale další se pustili za námi.“
„Jsi statečný,“ pochválil jsem ho. „Kdy proběhne vaření těch dvou nebožáků?“
Pokrčil rameny. „Myslím, že se paša bude chtít kochat strachem, který mezi Armény probudil, a nechá tu zprávu ještě pár dní šířit od domu k domu.“
„Pak je snad stihneme zachránit. Ale vy se už do Damašku vrátit nesmíte.“
Zachmuřeně přikývl. „Nějakou dobu snad můžeme zůstat tady v horách, ale nevím, co si počneme, až přijde zima.“
„Slyšel jsi o klášteru Mar Musa al-Habashi? Leží v horách v půli cesty mezi Damaškem a Homsem. Jeho brány bývají otevřené křesťanským prosebníkům a opat je navíc můj dobrý přítel, původem Němec. Očekává se, že poutníci jako dar klášteru přinesou Bibli ve svém jazyce. Máte Písmo v arménštině?“
Muž nešťastně sklopil zrak. „Při potyčce u brány jsme museli odhodit všechna zavazadla. Naše Bible byla v jedné z brašen, které tam zůstaly ležet.“
Položil jsem mu ruku na rameno. „Je ještě jedna kniha, která vám u opata otevře dveře.“
Vstal jsem, sáhl do sedlové brašny a podal mu brožovaný výtisk Pokladu na stříbrném jezeře.
Štěpán Kučera:
Štěpán Kučera: Jidáš byl ufon... a jiné příběhy
Druhé město 2016
Štěpán Kučera: Jidáš byl ufon... a jiné příběhy
Štěpán Kučera (1985) vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě v Praze, pracuje jako redaktor Salonu Práva. Napsal sbírku povídek Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (Host 2006) a jeho texty vyšly v řadě sborníků, například v knížce Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014). Křest jeho nové knížky proběhne ve středu 9. března od 20 hodin v rámci literárního kabaretu EKG v pražském Divadle Archa.
