Článek
V letošních volbách do Sněmovny jste jako nestranická kandidátka kandidovala za Zelené. Ti nakonec získali 1,46 procenta hlasů. Jak si takový slabý výsledek vysvětlujete?
Má to dvě roviny. První je obecná a druhá jde sebekriticky dovnitř strany.
Co se týče té obecné, je prostě fakt, že v naší zemi není zájem řešit problémy, jako jsou environmentální změny a hrozící rozvrat klimatu. Podle nedávného průzkumu má sice 46 procent Čechů kladný vztah k ochraně životního prostředí, ale to u nás většinou znamená jen to, že chceme zdravé potraviny a pěknou přírodu, která nesmrdí. Takové pojetí ochrany životního prostředí s sebou samozřejmě nenese nic, co by se mohlo výrazněji dotknout našeho životního stylu. Nejsme ochotni dělat ústupky v tom, jak se chováme a jak velkou máme spotřebu.
Když před časem prohlásil Matěj Stropnický, předseda Zelených, který po vyhlášení výsledků voleb oznámil rezignaci, že není v pořádku, když tolik z nás a tak často létá letadlem, které za sebou nechává výraznou ekologickou stopu, byl z toho hrozný poprask. Přitom přesně o taková témata v environmentální politice, pokud ji berete vážně, jde. Není to jen sbírání odpadků v potocích. Je nutné lidem vysvětlovat, že bezstarostná spotřeba není možná, že udržitelný růst už není reálný, že jsme ho propásli.
Tahle neochota k ústupkům v rámci životního stylu je silná samozřejmě i v jiných zemích, ale v Česku je to horší tím, že zde příliš velký otisk zanechaly řeči Václava Klause o tom, že žijeme na modré, nikoli zelené planetě a že nás nikdo nesmí omezovat v naší osobní svobodě.
Druhá rovina volebního neúspěchu Zelených tkví v tom, že jsou vnitřně rozštěpení. Energie, která se spotřebovávala na boje uvnitř, chyběla navenek. Levicové křídlo získalo poměrně velký význam, s čímž se však druhá část partaje nikdy nesmířila. Přijde mi, že se Stropnický snažil být v kampani loajální k celé straně, a proto nepůsobil přesvědčivě.
Stojíte za letos vyšlou kolektivní monografií Co bylo Československo? o významu národní a státní identity. Nová levice včetně Zelených ale pojem národ chápe hodně negativně…
Ačkoli se často píše, že žijeme v postindustriální době, na výrobě, a tedy tovární dřině jsme stále fakticky závislí, byť ji odsouváme někam pryč, abychom se na ni nemuseli dívat. Jednoduše řečeno: dat se nenajíme. Nelze říct, že bychom už industriální období překonali. A právě koncept národní identity je s ním pevně spojen. A má stále velkou sílu, kterou nedokázala omezit ani Evropská unie, jež původně měla v úmyslu národní identity překročit; zdůrazňuji: překročit, ne zničit.
Není proto zrovna prozíravé, když se nová levice snaží řešit problémy běžných voličů a voliček – a zároveň tvrdí, že národ neexistuje a že ten, kdo svou národní identitu prožívá, je zaostalý a přiklání se k autoritářství. Nemůžeme se potom divit, že mnozí z těch, jejichž zájmy nová levice aktivně a dobře hájí, se o její aktivity příliš nezajímají, natož aby ji volili. Pokud totiž těmto lidem říkáte, že nic jako národ není, nutně se míjíte s tím, co je pro ně důležité.
Zároveň je však nezbytné stejným dechem dodávat, že tradiční definice národní identity je zastaralá. Je navázaná na národní státy, které se územně vylučují, a na pokrevnost. Pojďme si raději národní identitu redefinovat coby věc svobodnou a otevřenou. Víme, že je to konstrukt, tak s ním jako s konstruktem zacházejme!
Mike Bonanno z amerického aktivistického dua Yes Men tvrdí, že klíčem k řešení současných ekologických problémů může být upozorňovat na každodenní potíže, které globální změny klimatu přinášejí.
A má pravdu. Všichni třeba cítíme, že se za poslední roky podivně změnila povaha ročních období, sucha střídají povodně, stromům letos listí uschlo dřív, než se stihlo zbarvit… Hrozně nás to všechny znejišťuje, i když se na to snažíme nemyslet.
Nechuť k zásahům do našeho životního stylu, které by environmentální krizi mohly udělat o něco snesitelnější, se však bohužel napojuje na ideologický spor, který se v Česku táhne posledních osmadvacet let. Odmítáme cokoli, co vypadá jako zásah do osobní svobody, protože „to už jsme zažili“. Pokud se například chcete coby zemědělec chovat šetrně a zodpovědně k přírodě, tak super – ale je to jen vaše rozhodnutí. Na druhou stranu, pokud systematicky ničíte půdu, jak k tomu vede zemědělce systém Babišových firem, tak taky fajn. Hlavně vám nikdo nesmí nic nakazovat, protože tím bychom se přece vraceli do minulého režimu! Tolik jsme si zvnitřnili neoliberalismus a jeho postupy, jako je privatizace nebo deregulace, že je považujeme za zcela přirozené. Jenže pak jsou ve světle třeba právě environmentální krize všechna ta volání, že patříme na Západ, jen prázdné řeči. Na rozdíl od Západu tu totiž zcela chybí věcná reflexe toho, jak obrovský je to problém.
Souvisí tedy nekritické přijetí neoliberalismu s tím, že stále nejsme zcela schopni nahlédnout režim před rokem 1989 jinak než černobíle?
Určitě. Právě z toho těží Andrej Babiš. Jeho voliči jsou mnohdy lidé nad pětapadesát let, kteří už stihli něco zažít před rokem 1989, ale nikdo jim nepomohl pochopit, jak se s tím vyrovnat. Namísto toho skoro třicet let poslouchají na jedné straně o disentu a undergroundu a na straně druhé o estébácích a komunistické nomenklatuře. Z veřejné debaty se často vymazávají všechny podstatné nejednoznačnosti a o tom, co bylo mezi těmi dvěma póly, se mlčí. A přitom tito lidé touží, jako každý, po uznání svých životních příběhů.
Babišův mediální tým dokázal tohoto skrytého napětí – ať už vědomě, či ne – chytře využít. Babiš má auru člověka, který byl úspěšný tehdy a je úspěšný i dnes. Zároveň se mu dovednou manipulací se svou minulostí agenta StB podařilo smazat význam toho, co kdo za minulého režimu vlastně dělal.
Jeden ze zdrojů úspěchu hnutí ANO tak můžeme hledat i v této rovině nedostatečně provedené reflexe minulosti. A pokud se budeme bavit o nedostatečné reflexi, tak nemusíme skončit jen u doby státního socialismu.
Co dalšího máte na mysli?
Vyhnání Němců těsně po druhé světové válce. Po roce 1948 se v publicistických a historických textech, kterými se teď zabývám, často objevuje floskule, že národní revoluce přerostla v revoluci socialistickou. Ta „národní revoluce“, to je vyhnání Němců, přičemž se nezmiňuje teror a násilí z české strany. Češi vyhnání pojali jako mstu, a i když kolem sebe vidíme snahy, jak se s tím aspoň zpětně vyrovnávat, jde stále jen o jednotlivé akce. Proč se Československo přidalo po druhé světové válce na stranu Stalina? Jedním z důvodů byl strach z takzvaného revanšismu z německé strany. Jinými slovy: tím, že jsme vyhnali Němce, jsme se donutili hledat ochranu u Sovětského svazu.
Milena Bartlová
V hodnocení minulosti jsme už celá desetiletí zaseklí v jednom bodě. Na začátku devadesátých let jsme si ještě pamatovali, jak byla složitá a nejednoznačná, jenže poté přišel již zmíněný Václav Klaus a prohlásil, že je potřeba udělat za minulostí tlustou čáru, a že přece když jedeme autem, tak se nemůžeme pořád dívat do zpětného zrcátka. Přitom on sám by se bez sametové revoluce a výměny elit s ní spojené stěží někdy dostal nahoru, na to mu schází sociální inteligence.
Nejvíc si ale kariéru uspíšili příslušníci ještě o něco mladší generace.
Ano, přeskočili celou řadu příček na takzvaném společenském žebříčku, obsadili média a různé další významné instituce. A už se osmadvacet let utvrzují v tom, že vlastní pravdu, protože jsou těmi, kdo „udělali“ revoluci. I když nevím, jestli je správné nazývat zrovna listopad 1989 revolucí – možná je přesnější termín převrat, protože v případě revoluce převažují diskontinuity nad kontinuitami. Tak jako tomu bylo u velkých evropských revolucí uplynulých století: Velké francouzské nebo Říjnové.
Minulý týden jste v anketě pro A2larm na otázku, zda má smysl si připomínat právě Říjnovou revoluci, odpověděla že ano, jelikož jde o doklad toho, že lze zvrátit nespravedlivé pořádky…
Podle mě patří společně s Velkou francouzskou revolucí i ta Říjnová k významným evropským hodnotám. Je to sice provokativní tvrzení, ale nikdo nemůže popřít, že se jedná o událost, která výrazně formovala dějiny celé Evropy. Tím nechci ospravedlňovat krveprolití a teror, jen si myslím, že si ji máme připomínat coby událost, která byly vyvolána obrovskými nerovnostmi v tehdejší společnosti.
Takové zvětšování sociálních rozdílů pozorujeme i dnes, ale pokud někdy dojde k něčemu, co můžeme nazývat revolucí, bude to mít určitě úplně jiné parametry. Jestli totiž něco náš systém rozvrátí natolik, že už v něm nepůjde pokračovat, bude to právě nějaká forma klimatické katastrofy. A mrtvých při ní bude stejně jako v krvavých revolucích minulosti, možná víc.
