Článek
Může si za to hodně sám. V posledních letech svého života byl už pouhou režimní fanglí, maskotem, o ničem nerozhodujícím, ale rozhodně ne bez spoluzodpovědnosti, nastupujícím a vystupujícím z tatrovek a opakujícím fráze o Smetanovi, Jiráskovi, Němcové, Alšovi a husitech – a jejich dědicích ve slévárnách, hutích, sklárnách i na náměstích celé vlasti. A vlastenec, vlastně až buditel, byl Nejedlý velký, rozhodně větší než internacionalista.
Jenomže tahle tvář je právě už jen Nejedlého karikaturou. Skvělá kniha archiváře a historika Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění (2013) ukazuje i ty tváře ostatní, předešlé, po únorovém převratu zaniklé, polklé Nejedlým samým. Z koncepce této knihy pak vzešla pod Křesťanovým vedením, ovšem z iniciativy města Litomyšl, i výstava Já jsem… Zdeněk Nejedlý. Příběh tragédie jednoho moderního intelektuála. Vidět ji lze v tamním domě U Rytířů ještě do této neděle a neobvykle je inzerována i v pražském metru. Kdo ten člověk vlastně byl?
V patnácti napsal své dějiny husitství, čtyřsvazkové. Práce ho přivedla ke speciální otázce – hudebním dějinám předhusitské a husitské písně, tři svazky toho. Dále jsou zde studie o Wagnerovi, Nietzschem, Mahlerovi, vesměs první u nás nebo objevné. Dvoje dějiny rodného města, podrobností nejspíš nepřekonatelné. A ovšem boje o to, co je moderní hudba, a zvlášť co je moderní česká hudba. Tyto spory mu vynesly nejvíc nepřátel, hlavně heslo Smetana a Fibich kontra Dvořák.
Vysmíván bývá pro nedokončené monumentální životopisné monografie Smetany, Masaryka a Lenina (čtyři, pět a dva svazky). Ta smetanovská, které profesor Petrusek na přednáškách přezdíval dějiny pivovarnictví, přestává u skladatele sotva dvacetiletého. Jenže: Nejedlého hrdiny neobklopuje jejich doba tak nějak pro ilustraci, jak tomu často bývá, ale naopak, oni ze své doby a proti ní rostou, jedině ona je umožňuje. To právě ukazuje Křesťan – a po něm výstava: kniha o Smetanovi je knihou o kulturních dějinách národního obrození, Masaryk autorovi vyrůstá z vnitřních proudů tehdejšího českého moderního národního života, Lenin ze síly kolektivismu, ten už tedy hodně ideologicky. Zaznamenáno je ovšem Masarykovo hodnocení vlastního životopisu od Nejedlého: „Nejpronikavější ze všech…“ A: „Vy toho o mně víte víc než já.“
Nejedlý byl vůbec dlouhá léta masarykovec. Jako jeden z mála historiků podepsal Manifest českých spisovatelů (květen 1917) požadující konec loajalistické politiky českých poslanců vůči monarchii v Říšské radě. Pokusil se smířit Masarykův výklad smyslu českých dějin (název polemiky je dle Křesťana od něj) s protilehlými postoji Josefa Pekaře. Chtěl vidět, že jakkoliv má na historické straně víc pravdy Pekař, má zároveň i Masarykův názor význam, totiž jako politický program.
Vstoupil do Masarykovy České strany pokrokové a byl za první republiky považován, přes rostoucí levicovost svých názorů, a možná zrovna pro ni, za Masarykova intelektuálního nástupce. Zvažovala se i jeho prezidentská kandidatura. Jenže tou dobou se už Nejedlý sovětizuje: I smetana bude, i Fibich a Dvořák.
Po válce strávené v Moskvě na Lomonosovově univerzitě se vrací domů a až do smrti v roce 1962 zasedá ve vládách postupně jako ministr školství, sociální péče, znovu školství, kdy prosadí zákon o jednotné škole, tedy rovné vzdělávání dětí všech vrstev, a dokáže zachovat i část vysokoškolské autonomie, ale jen na čas, poté je pro odpor proti další sovětizaci odvolán a do vlády se vrací bez portfeje – to už jako ta fangle. Ano, schvaloval politické procesy, zasedal ve vedení KSČ v letech, kdy o nich rozhodovalo, on, nesmiřitelný kritik a polemik, ztuhl ve svou vlastní karikaturu, s níž polemizovat nesměl nikdo. Stalo se to ve funkci mnoha intelektuálům, i těm nejkritičtějším.
V Litomyšli pomník nezbourali
Ve východočeské Litomyšli dělají leccos jinak. Že jde o město s největším počtem kvalitních novostaveb i realizovaných veřejných intervencí vzniklých na základě soutěží, ví leckdo; byť málokdo tohoto příkladu následuje. Ale nejkulturnější se mi Litomyšl zdá tím, jak naložila s pomníkem a jak šířeji nakládá s odkazem právě svého rodáka Zdeňka Nejedlého, který město zvěčnil svým osudem i tím, že z tvůrců, kteří se v něm jako Smetana narodili nebo v něm jako Němcová a Jirásek působili, učinil zakladatelský kánon i kanón naší kultury.
Pomník stojí v Litomyšli od roku 1978, jde o dílo dobově obvyklého realismu, umělecky i architektonicky dle památkářů, kteří ho hodnotili v rámci řízení o odejmutí památkové ochrany před dvěma lety, oproti průměru spíš zdařilejší. Avšak zatímco se po celé zemi po roce 1989 celkem pochopitelně odstraňovaly stovky Leninů a Gottwaldů, v Litomyšli se rozhodli Nejedlého sochu ponechat a jen doplnit deskou, jistě první toho druhu u nás.
Nápis na pomníku Zdeňka Nejedlého v Litomyšli
Stojí na ní Pascalovo: Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit… Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.
A pod tím připsali, myslím moudře, tehdejší radní: Zdeněk Nejedlý (1878–1962). Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.
Pokusy pomník odstranit se objevily ještě několikrát, naposledy město vypsalo dokonce soutěž na jeho rekontextualizaci. Návrhy, které na radnici došly a na výstavě jsou k vidění, ale na autory prozrazují primitivní vidění historie: jeden obklopil sochu železnými tyčemi snad znázorňujícími vězení, jiný ji zcela zakryl vzrostlým stromem. Tvůrci vycházeli z obvyklé úrovně debaty o naší minulosti. Město žádný návrh nevybralo, odmítlo zaplatit i skicovné, tvůrce poslalo do studoven a Nejedlý stojí (vysoko nad nimi) ve městě dál. K jeho a své poctě i úhoně.
