Tuhé dráty předsudků. Literární reportáž romské spisovatelky Marii Sivákové

Dnes tu už nějakou dobu čeká prázdné místo na krásné nové bydlení, které bude mít v okolí veškerou občanskou vybavenost. Jdu po dlouhé době kolem a vzpomínám, jak jsem doučovala dítě, které zde žilo. A psychicky se připravovala na každou další návštěvu.

Otevírám vchodové dveře ubytovny, které skřípáním ohlásí můj příchod. Neskutečný smrad nečeká a hned mě udeří do nosu. Nedá se vydržet dýchat nosem, ústy se ale štítím. Chvíli zkouším zadržet dech, pak to vzdám.

Stoupám po schodech do prvního patra, boty se mi lepí na kusy linolea. Pozorně koukám pod nohy, na co šlapu. Kolik švábů beru s sebou? Raději nechci vědět, proč je podlaha tak lepkavá. Jak je možné v 21. století takhle žít?

Za jednu místnost v polorozpadlém domě se sociálním zařízením na chodbě v katastrofálním stavu si obchodník s chudobou řekl nájem ve výši patnácti tisíc. Jistě měl dobře spočítaný podnikatelský záměr, už když tuhle ruinu kupoval. Od koho vlastně? Naprosto legálně přece!

Na konci dlouhé tmavé chodby klepu na dveře. Otevírají se ale jen ty zvědavých sousedů. Nervózně zaklepu ještě jednou, není příjemné stát tu ve tmě.

Konečně mi otevírá drobný chlapec s velkýma očima a šibalským úsměvem: Mareček. Tenkrát mu bylo sedm a chodil do místní segregované školy, jak jinak. Ze psaní měl pětky, počty mu šly trochu lépe. Říkám si, k čemu má takového druháčka motivovat, když dostává pětky? Je to zhodnocení Marečkových schopností, neschopnosti jeho matky, nebo našeho vzdělávacího systému a pedagogů? Kdo z nich má na těch pětkách hlavní podíl? A v čí moci je, aby to dítě v životě uspělo?

Nedočkavě popadne mou ruku a vede mě do místnosti tři krát čtyři metry se dvěma velkými otevřenými okny, v nichž se větrají peřiny. Závan čerstvého vzduchu mi udělá dobře.

Bytová jednotka, která vznikla přepažením bývalé kanceláře, kde Mareček bydlí se svou maminkou, třemi mladšími bratry a dvěma sestrami, je provoněná šajtkami. Bramborové plátky opečené na litinové plotýnce omaštěné tukem jsme doma jídávali taky – když našim došly peníze. Tyhle děti to mají zažité stejně. Můj syn šajtky nezná, protože pokaždé, když mě napadne, že bych je připravila, vzpomenu si zároveň na slova svého staršího bráchy: „Nevař je, to je bibacht (smůla)! Zavlečeš si do baráku bídu!“ Nejsem pověrčivá, ale… Raději si nechám zajít chuť.

Marečkova maminka si všimla, že po míse pokukuju. „Dáte si?“ usměje se na mě. S velkým díky odmítnu. Ne že bych se štítila, ale nechci brát dětem „od huby“.

„Mám ráda šajtky hodně osolené,“ prohlásím a Mareček trhne hlavou.

„Vy jste cigánka, jo?!“ nevěří mi.

„Ne, Španělka!“ usmívám se. Pochopil mou ironii.

„Ne ne! Fakt? A cigánsky umíte, jo?“ zkouší mě. Myslí si, že mě dostal.

„No ta, na! So kames te šunel? (To víš, že jo! Co bys chtěl slyšet?)“ S rukama v bok vítězně na malého pohlédnu. Usmívá se od ucha k uchu, stále však nemůže uvěřit, že Romka dělá tuhle práci, mluví dobře česky a paní učitelka ji bere vážně; bůhví, co všechno si o mě myslí, že se tak diví.

„Máte děti?“ další kontrolní otázka, tentokrát od matky.

„Mám jednoho chlapečka.“ Tím jsem u ní o něco klesla. V mém věku mít jen jedno dítě? To přece nemůžu vědět nic o tom, jak je život těžký…

Když ale zjistila, že se příjmením jmenuju stejně jako ona, pokračoval hovor v klasickém romském duchu. Z jakého koutu Slovenska pochází vaše rodina, je důležitá informace. Styčný bod, od něhož se odvíjí vše podstatné – do jaké sorty Romů patříte díky svým předkům, a hlavně jestli nejste rodina. Pokolení nehraje roli. Potvrdilo se mi ale, že Siváků je asi stejně jako Nováků.

Mareček na mě celou dobu nevěřícně kouká. Je tak pokorný, vděčný za to málo, co má. Tedy především za pozornost, která je věnovaná jenom jemu, a to hodinu každý týden. On se po zbytek týdne věnuje svým sourozencům, na něž máma, kterou jejich táta opustil, už dávno nestačí. Co zmůže žena s tolika dětmi? Zbývá jí energie na to uvědomit si, jak důležitý je dobrý prospěch jejího syna? Měla by zbývat, ale…

„Představte si, že Mareček nešel do školy. Já to nevěděla, myslela jsem, že tam normálně je. Až když mi učitelka volala, kde je Marek, proč nepřišel… Problémy dělá! No, aspoň budou mít svačinu do školy,“ ukáže do rohu místnosti, kde se na stole mezi nádobím nachází důkaz Marečkova záškoláctví: igelitka plná jablek, které vzal bůhví odkud.

Obrátím se na Marka a smutně se na něho usměju. Věnuju matce pár slov útěchy a pochopení, ona mi za to daruje soukromí a klid k procvičování psaní. Vezme ostatní děti k sestře, která bydlí hned vedle. Poznaly někdy něco lepšího, nebo se od dětství protloukají životem po ubytovnách? Chtějí dobré muže, sní o kuchyňské lince ze dřeva, barví se na blond. Milují své děti a ony je.

Dlouho sami nezůstáváme. Zvědaví sourozenci a bratranci nakukují ve dveřích, chtějí se také učit. Hrajeme si tedy na školu. Jsou šikovní, snaží se. Někdo jen potřebuje více času. Rozdávám jedničky.

Po odchodu mi vždy nějakou dobu trvalo, než jsem je dostala z hlavy. Mareček nebyl ve škole, protože sháněl pro své sourozence jídlo. Roli chybějícího otce převzal tak nějak přirozeně sám.

Procházím tím místem, které ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu, a nechce se mi mluvit, nechce se mi být, je to stále stejné, jen jinde. Kladno se toho zbavilo, nechtělo to vidět a nevidělo nic. Pro společnost jsou rodiny jako ta Marečkova odpad. Matka s více dětmi je odsouzena k hanbě ještě dříve, než otevře jakékoli dveře.

Nastupuju do autobusu, který mě veze domů. V mobilu mi pípne upozornění na nový článek serveru, který sleduju. Dovídám se o demonstraci Romů. Skandovali: „My

jsme tady doma! Chceme práva pro všechny!“ V Ostravě, kde bydlí, se setkávají s rasismem. Nebude to jistě jediné město… Pod článkem je vlákno komentářů. Obvykle je raději nečtu.

Do práce to nechodí, jen to natahuje ruku! Víte, oni cikáni jeden den přijdou do práce, a druhý už ne. Sebrala bych jim všechny dávky! Kdo nemaká, ať nežere! Já to říkám pořád, že se jim nadržuje. Ať táhnou, špíny! Hoďte je do plynu. No já bych to tak černě neviděl. Ať jdou konečně makat, a ne že my budeme pracovat do sedmdesáti a oni invalidní důchody ve třiceti, pak by se nemusel zvedat důchodový věk. A ještě nás ohrožujou. Černé uhlí patří do kamen. Když je nikdo nechce pustit do putyky, proč si neotevřou svoje? Půl milionu Ukrajinců přišlo k nám, tak co půl milionu cikánů poslat tam? Až se budou chtít začlenit, dodržovat zákony, chodit do práce a být bez problémů, budou jako občané ČR. Teď aktuálně je devadesát procent komunální odpad bez budoucnosti. Prý „My jsme tady doma“ – odkdy je tady Indie? Vraťte se ke kradení slepic. S plakáním běžte za Babišem, kterýho jste všichni volili.

No prosím. Věděla jsem, že to nemám číst. Nahlašuju pár komentářů. Především ten o plynu, který čtu v Den památky obětí holocaustu. Společnost je nepoučitelná. Je mi zle. Je toho plný internet… Ne, je „toho“ plná společnost. Nenávist a strach.

Rozhlížím se po spolucestujících v autobuse a říkám si, kolik z nich si při mém nástupu v duchu řeklo: Táhni, cikánko, vedle mě sedět nebudeš. Jsou zticha, mlčky koukají z okna nebo do mobilu. Člověk by řekl, že si mě nevšímají, ale teď mě napadá, kdo z nich asi zrovna píše nenávistné komentáře, kdo z nich by mě vydal na nemilost v roce 1944 a nyní v roce 2023? Je tu někdo takový? Nasazuju si sluchátka, hudba je lék.

Nořím se do své semišové bubliny, ve které žiju. Otevírám branku vysněného domečku, vítá mě pes, syn mě informuje o další jedničce z dějepisu, muž mi píše esemesku, že po cestě z práce zajede nakoupit, vyřídím pár pracovních mailů, zaleju květiny, zapínám hudbu a těším se z toho, že je pátek.

„Jak se ti tu žije?“ ptám se své dlouholeté přítelkyně. Nevěřícně se na mě podívá.

„To je otázka! Jak asi, v zemi, kde jsem se narodila, ale už od mateřské školy musím počítat s tím, že romství je cejchem na mém čele! Přesto to tady miluju, stejně tak jako bílý Čech. Jsem tu doma, ale první, co mě napadne při hledání bytu a zaměstnání, je – jasně, uvidí mě, a bude to v háji. Stane se přirozenou věcí, že denně musím dvakrát třikrát usilovněji než bílí dokazovat, že jsem úplně normální člověk, že na to mám! Udržet si práci, starat se o děti, znáš to,“ odfoukne si pramen vlasů z tváře.

Chápu, co tím myslí, a mám taky pochopení pro ty, kteří tenhle tlak a automatickou nedůvěru okolí neustojí a vzdají to.

Balí posledních pár věcí. Za malou chvíli předá klíče azylového bytu, kde bydlela se svými dvěma dětmi, když opustila přítele a otce obou potomků, tyrana. Konečně bude mít klid a soukromí v sociálním bytě o velikosti šestadvacet metrů čtverečných. Poprosila mě, abych u předání byla s ní. Institucím už nevěří.

Podá mi polštář, abych z něho stáhla povlečení, a pokračuje: „Někdo má to štěstí, že má kolem sebe lidi, kteří neřeší barvu pleti, ale charakter a schopnosti. Někdo má to štěstí, že ho jeho rodiče nedovolili přeřadit do zvláštní školy. Jiný zas štěstí našel v tom, že se vyhnul drogám, které si barvu pleti ani postavení ve společnosti nevybírají…“

Vzpomínám na Marečka. Jaký druh štěstí potká jeho?

Přestěhovali se bůhví kam, ale tipuju, že jeho spádová škola bude asi také segregovaná. Kamarády mezi bílými neměl. A nejspíš, na rozdíl od mé generace, která měla možnost vyrůstat společně v jednom paneláku, ani nikdy mít nebude. Bez dobrého vzdělání nenajde dobrou práci, ve které by se mohl s etnickými Čechy poznat.

Studie jasně ukazují, že na úroveň našeho života v dospělosti má zásadní vliv, v jakém prostředí jsme jako děti vyrůstali. Kdo byli naši sousedé, s kým jsme se vídali po škole. Kolikrát mě napadne, jestli si tahle společnost, která neustále řeší, kdo jí bude vydělávat na důchody, skutečně může dovolit ten luxus odepsat celé generace romských dětí. Inkluze a doučování je potřebná věc, ale dokud nebudou lidé ochotni akceptovat, že právě jejich dítě má ve své třídě několik romských spolužáků, nic se nezmění.

Děti jako Marek od našeho blahobytného života dělí plot. Tuhé dráty předsudků, strachu a opovržení. Kleště v kapse má přitom každý z nás.