Trumpem jsme v Americe posedlí, říká investigativní novinář Seymour Hersh

Provozovat ve čtyřicátých a padesátých letech v Americe malou čistírnu oděvů znamenalo vést velice tvrdý život. Otec v ní pobýval desítky hodin, a potom ještě doma trávil večery nad účty. Jeho generace to neměla jednoduché, na druhou stranu Spojené státy byly tehdy šťastná země. Se situací v Československu té doby se to nedá srovnávat. Přesto měl v sobě otec spoustu frustrace a vzteku, který si vybíjel na mně. Ten model chování jsem od něj do jisté míry převzal a musel jsem se až od svých dětí naučit, že se lze chovat i jinak.

V čistírně jsem trávil spoustu času, ale nakonec jsme ji museli prodat. Přijali mě totiž na dobrou univerzitu, což byla příležitost, kterou můj otec prostě nedostal.

Když si vezmu, co měl ze života… Jednou za čtrnáct dní se v sobotu sešel s kamarády, kteří měli jako on litevské kořeny a vedli podobné podniky. Pili společně whisky a povídali si. To byla jediná radost, kterou si dopřál. Mimoto jen počítal příjmy a výdaje a neustále na něčem šetřil. Například vždycky, když odcházel z místnosti, zhasínal světlo. Já to mám po něm. Má žena nechává ve všech pokojích rozsvíceno, protože se tak cítí bezpečněji. Já pak chodím a všude zhasínám.

Když mi bylo patnáct, dostal otec rakovinu. Doma se o tom nemluvilo, jako o spoustě dalších věcí.

V letech 1952 až 1955 jsem studoval na univerzitě v Chicagu. Byla to výborná škola, učil tam třeba politický filosof Leo Strauss, velký konzervativec – i když to bylo spíš tak, že si americká pravice řadu jeho myšlenek přivlastnila, než že by on přebíral republikánské názory. Strauss na mě silně zapůsobil, ale intelektuálně mě ve finále zformovaly jiné zážitky. Třeba to, když jsem si uvědomil, že někteří lidé šanci studovat nemají, například Afroameričané. Těm jejich barva kůže dopředu nalinkovala celý život, a ne moc dobrý život.

Myslím, že to bylo toto uvědomění si společenské nespravedlnosti, co mě přivedlo k novinařině. A pak ještě jedna věc, kterou mám od dětství: nikdy jsem nevěřil žádnému sdělení, které je oficiální.

Samozřejmě jsem se nejdřív musel naučit novinářské řemeslo. První články mi vycházely anonymně, ale už po několika měsících si mí šéfové těch textů všimli a rozhodli, že se pod nimi můžu začít podepisovat.

Zároveň mi bylo jasné, že člověk, který chce psát, musí především hodně číst. Už od sedmnácti jsem si v Chicagu kupoval New York Times a vždycky jsem je celé přečetl. Tehdy jsem hltal hlavně články o bitvě u Dien Bien Phu ve francouzské Indočíně, kde Francouzi neúspěšně vzdorovali vietnamským komunistům. Francouzský velitel generál Navarre se choval jako naprostý idiot, takže vehnal své vojáky do totálního průšvihu. Francouzi tu válku prohrávali, a přitom pořád nedokázali pochopit, co se vlastně děje.

Mimochodem na stejné téma jste nemuseli číst jen noviny, výborný je třeba román Tichý Američan od Grahama Greena z roku 1955, tam to všechno je. Co se týká studené války obecně, můžu doporučit spisovatele špionážních románů a výborného pozorovatele Johna Le Carrého.

Má novinářská práce byla vždycky založena na navazování a pěstování kontaktů s lidmi zevnitř politiky či armády. Často jsem se ocital v opozici vůči americkým úřadům. No a některým lidem ze CIA, ministerstva zahraničí nebo Bílého domu se oficiální americká politika také nezamlouvala, uvažovali stejně jako já, a tak mě sami od sebe oslovovali a dodávali mi informace. I o masakru v My Lai jsem se dozvěděl podobnou cestou.

V případě vietnamské války jsem určitě nebyl nestranný, upřímně jsem ji nenáviděl. Měl jsem štěstí, že jsem tehdy pracoval pro Associated Press, kde mě poměrně dlouho nechali psát svobodně. I když i oni po mně nakonec začali chtít, abych raději pokrýval jiná témata. Tak jsem se vrhl na naftařské korporace…

Novinařina mě stála pár žalob, spoustu konfliktů a asi i několik let života. A těžko říct, jestli se to vyplatilo. Podívejte, jak jsme na tom dnes. My Američané jsme v sedmnáctém roce války v Afghánistánu, kde prostě nelze uspět. Věděl to už Alexandr Veliký a poznali to i Britové, když tam válčili. Potíž je, že Amerika nikdy nerozuměla kmenové společnosti – v Afghánistánu, ale ani v Libyi a Saúdské Arábii.

Válka má přitom jakousi univerzální přitažlivost, hlavně tedy pro muže. Každý muž, který je ženatý, ví, kdo v manželství doopravdy rozhoduje. Proto mají muži rádi války. V nich se ženám podřizovat nemusí – v nich se ženy znásilňují.

Ty dvě věci spolu úzce souvisí. Ve světě politiky platí, že se lež ospravedlňuje cílem, pro který je pronesena. Výborně lhal třeba prezident Roosevelt: lhal Británii o svém zdravotním stavu, lhal Americe, aby překonal její izolacionismus a přiměl ji vstoupit do druhé světové války.

Můj strýc dva roky létal v bombardovacím letadle nad Německem, takže vím přesně, jak to americké angažmá v Evropě fungovalo. Ztráceli denně nějakých deset letadel. Zároveň jich ale dvacet nových dostávali, včetně posádek. Byl to obrovský byznys, šlo o to, Německo hospodářsky udolat – za cenu amerických životů.

Představte si mrtvou krysu plnou vší a červů, prolezlou nemocemi skrz naskrz. Má práce spočívá v tom, že takovou krysu vezmu, jdu za svým šéfem, položím mu ji na stůl a řeknu: Tohle je můj příští příběh.

Měl jsem v životě kliku, že jsem se takovým ošklivým tématům mohl věnovat. Noviny tehdy měly hodně peněz. Platilo, že všechen zisk nad deset procent šel zpátky do novinařiny. Zpracovat dobrý příběh něco stojí, musíte mluvit s řadou lidí, vše ověřovat. A právě taková dlouhodobá, a tedy drahá žurnalistika nám dnes schází. I to je jeden z důvodů, proč Donald Trump vyhrál prezidentské volby.

Dodnes mě fascinuje, jak brzy po 11. září 2001 začali američtí politici vědomě překračovat ústavu, zakládat tajná vězení, kde se mučili lidi. Vnímali své poslání jako křižáckou výpravu proti muslimskému světu, podle modelu středověkých křižáckých výprav proti „nevěřícím“. Dick Cheney a spol. byli vlastně náboženští fanatici a byli na to velice pyšní. Tak pyšní, že mi své názory tehdy ještě otevřeně říkali. Právě díky tomu nakonec vznikl článek o násilnostech ve věznici v Abú Ghrajb. Tenkrát jsem na něm ovšem mohl pracovat tři čtyři měsíce, což by dnes už nikdo nezaplatil.

O bývalém americkém viceprezidentovi a neokonzervativci Cheneym jsem chtěl napsat knihu. Vůbec teď radši píšu knihy než texty do novin. Jenže zůstala nedokončená. Totiž, lidi zevnitř přestali mluvit. A nemůže za to jen Trump, úniky informací začal vehementně hlídat už Barack Obama.

V Americe jsou jím všichni doslova posedlí. Došlo mi to, když jsem byl v březnu v Londýně. Byla ohromná úleva na chvíli si odpočinout od titulků s Trumpem. Jenže titulky s Trumpem prodávají noviny. A tady je ta chyba. Psát o Trumpovi negativně je v pořádku, ale pišme hlavně o souvislostech, například o tom, co jeho politika znamená pro boj se změnou klimatu, o tom, co ve skutečnosti dělá Americe. Opakovat, že je Trump prostě špatný, výsledky nepřinese, protože řada lidí má právě to špatné ráda.

Stejnou zkušenost udělala i Hillary Clintonová. Mimochodem snad nejhorší prezidentský kandidát, co pamatuju. Poslední dva měsíce kampaně strávila popisováním Trumpových negativ. Jestli se s ním utká znovu a použije stejnou taktiku, opět prohraje. Vůbec bych nevylučoval, že Trump ovládne i příští volby.

Zřejmě vás zajímá otázka, nakolik ovlivnili americké volby Rusové. Upřímně řečeno, nemyslím si, že pro to existuje dost důkazů. Na druhou stranu, právě vy byste měli věnovat ruskému vlivu velkou pozornost. Není to nic, co by bylo radno podcenit.

A ještě jedna věc: Trumpův slovník je sice velice agresivní, ale byl to Obama, kdo měl příležitost válku v Afghánistánu ukončit – a neudělal to. Dokonce ani tehdy, když zabili bin Ládina. Obama všechny natolik okouzlil svým charismatem a řečmi o míru a naději, že nikoho ani nenapadlo ho za Afghánistán kritizovat.