Článek
Eribon, který vystudoval filosofii a roky se pohybuje v elitním pařížském intelektuálním prostředí, pochází z dělnické rodiny. Po smrti otce se vrací za matkou do Remeše. Časový i emocionální odstup, a především pak znalosti z oblasti sociálních věd mu umožňují analyzovat nejen politické názory jeho rodiny (která po odklonu od levicových stran začala volit krajně pravicovou Národní frontu – dnes Národní sdružení), ale i vlastní stud, jejž vůči svému třídnímu původu roky pociťuje.
Proč jsem já, který toho tolik napsal o mechanismech ovládání a utlačování člověka člověkem, vlastně nikdy nic nenapsal o mechanismech útlaku sociálního? (…) Proč mě, který pociťoval tak intenzivní sociální stud (…), a dokonce o svém třídním původu často více či méně lhal, proč právě mě nikdy nenapadlo rozebrat tento problém v nějaké knize nebo alespoň odborném článku?
Eribon líčí, že se svůj únik do Paříže za vzděláním a kariérou naučil odůvodňovat potřebou naplno projevit svou homosexualitu a zároveň uniknout bytostné homofobii vlastního otce. Takové vysvětlení mu však na dlouhé roky zatemňovalo, že se současně jednalo o rozchod se společenskou třídou a prostředím, z něhož vzešel.
Během návratu za ovdovělou matkou se obrací k vlastním kořenům. Eribon přitom nestaví mezi znevýhodněním plynoucím z třídního původu a tím plynoucím z homosexuality nutně hierarchický vztah; obě chápe intersekcionálně, tedy jako znevýhodnění, která se překrývají a vzájemně posilují. Třídní pohled přesto hraje v textu prim, a to právě proto, že se mu autor dlouho vyhýbal.
Didier Eribon: Návrat do Remeše
V narativu života svého i své rodiny se Eribon opírá hlavně o teoretická pojetí Pierra Bourdieua a Michela Foucaulta. Z Bourdieua si bere koncept habitu označující soubor individuálních dispozic, které se postupně odvíjejí od pozice jedince v sociální struktuře. Habitus určuje myšlení nebo zpracovávání zkušeností a vede k jistému typu chování a životních strategií.
Z Foucaultova myšlení pak používá chápání jedince coby důsledku mocenských účinků, přičemž právě toto podléhání z něj dělá subjekt, který může sám sebe chápat pouze skrze existující moc a vědění touto mocí zprostředkované.
Byť Eribon získal určité vzdělání, tvrdí, že mu byla cesta na opravdu prestižní školy či později k akademické kariéře zapovězena. V obojím ho měl limitovat původ – nemohl si například dovolit strávit několik měsíců neplaceným psaním akademické práce, jak to dělali jeho vrstevníci pocházející z dobře situovaných rodin.
Eribon tu narušuje obraz vzdělání coby jednoznačné cesty za lepší budoucností. Nepochybuje sice o tom, že právě díky studiu se před ním otevřely možnosti, které jeho rodiče neměli. Zároveň však poukazuje na translaci struktury – tedy na to, že propast mezi utlačovateli a utlačovanými stále zůstává, jen se přesouvá jinam.
Porozumět příběhům
Společně s nabytým vzděláním u Eribona narůstá stud. V jedné pasáži líčí, jak se propadal hanbou, když v Paříži – tedy ve městě, kde svůj třídní původ tak pracně skrýval – narazil na svého dědečka, který se živil mytím oken. Dědeček, na mopedu, s vědrem a žebříkem na rameni, měl z náhodného setkání radost, ale Eribona zachvátila hrůza, že by ho v takové situaci mohl někdo zahlédnout.
Politicky jsem sice stál na straně dělníků, avšak zároveň jsem nenáviděl své kořeny v tomto světě.
Tohle vymanění se a následný strach, že se člověk „prozradí“, že ho nevhodné gesto, slovo nebo přízvuk stáhnou zpátky, má Eribon společné s Elenou – vypravěčkou a hlavní hrdinkou tetralogie Geniální přítelkyně. Právě stud a snaha „vynaleznout“ odznovu sebe sama jsou hlavním motorem Elenina počínání od dětských let až do stáří. V obou příbězích se tak ukazuje, že právě třídní původ je něco hluboce vtisknutého, co nelze jen tak pominout.
Eribon však není ve své rodině jediný, kdo by chtěl části minulosti přemazat či rovnou zapomenout: v knize líčí příběhy násilí, opouštění či odkládání dětí.
Jako by naše rodinná historie nebyla ničím jiným než nepřetržitým řetězcem příběhů hanby, které jako jeho články navazovaly jeden na druhý a o nichž se víceméně mlčelo jak navenek, tak i uvnitř rodinného kruhu.
Zásadní je potom v autorově rodině odklon od tradičních levicových stran, který Eribon zdůvodňuje tím, že socialistická levice začala postupně podléhat vlivu neokonzervativních intelektuálů a ze slovníku vyřadila pojmy jako vykořisťování, odpor či třídní rozepře, místo nichž nastoupil koncept individuální zodpovědnosti.
Část levice a jejích intelektuálů z řad strany a státu začala myslet i hovořit jazykem vládnoucích tříd. (…) Velkou část příslušníků těch nejznevýhodněnějších vrstev obyvatelstva tedy toto znovurozdání politických karet takřka automaticky vrhlo do náruče strany, která se zdála být jedinou, jež se o ně zajímá, a v každém případě přišla s rétorikou, která se pokoušela dát smysl jejich životní zkušenosti.
Řeč je samozřejmě o krajně pravicových populistech.
Klára Vlasáková (1990) je dramaturgyně a publicistka.
Návrat do Remeše je kniha, jejímž analytickým postřehům bychom měli věnovat značnou pozornost také v českém kontextu. Pokud se bavíme o krizi důvěry v liberální demokracii, dávno si nevystačíme s tím, že jsou lidé málo vzdělaní, neinformovaní nebo prostě nevděční za svobody, kterých se jim dostalo. Zdůrazňování „kritického myšlení“ či „ověřování informací“ vypadá v situaci, kdy na minimální důstojnou mzdu v Česku dosáhne jen zhruba polovina pracujících a kdy sociologové označují 18 procent populace coby strádající třídu, jako hraběcí rada odtržená od reality.
Návrat do Remeše ukazuje jak na celospolečenské, tak na individuální úrovni, kde a jak vzniká politické porozumění světu kolem. A hlavně že tohle chápání dokáže nejlépe využít ten, kdo příslušné příběhy uchopí a přijme v jejich autentické podobě, namísto toho, aby jejich aktéry ignoroval, případně peskoval, poučoval či rovnou penalizoval. Snad to demokraté (nejen) v Česku pochopí včas.
