Článek
Teď máme v práci mnohem nebezpečnější kolegy. Dva Slováky a Čecha z vietnamské rodiny. Ti nás znají až příliš dobře. A byť nás mají rádi stejně jako my je, klasické české filmy nenávidí. Svorně nesnášejí Limonádového Joea, Postřižiny, Pelíšky a všechno ostatní, co průměrný domorodec se slzou v oku zhlédne osmdesátkrát za život.
Ptal jsem se proč. Proč se jim nelíbí Marečku, podejte mi pero!, S tebou mě baví svět, ba ani Homolkovi. A dostal jsem od všech podobnou odpověď:
„Všechny ty filmy říkají totéž. Že nic nedokážete brát vážně. Nikdo u vás nepozná, jestli mluvíte doopravdy, nebo žertujete. Za nic nepoložíte hlavu na špalek. Nic vám nestojí za to, abyste se pro to prali.“
Je to skvělý postřeh. Celá naše kultura, vydestilovaná z historické zkušenosti, nás nutí zlehčovat, cokoli se děje. Nepokládat se do dobových bitev celým srdcem, držet si odstup a pomocí neuhasitelného smíchu se nezbláznit. Jak říká staré rčení: Němec věří, že situace je vážná, nikoli však zoufalá. Čech ví, že situace je zoufalá, nikoli však vážná.
V pozadí všeho toho smíchu je bezmoc, smutek a vědomí absurdity. Proto jsou naše komedie hořkosladké. Haškův Švejk není českým národním románem kvůli tomu, že by byl tak vtipný, ale protože jako jeden z mála dokázal naši deziluzi představit světu. Druhý, komu se to částečně povedlo, je Milan Kundera.
Umělá hloupost. Sloupek Štefana Švece
Každý zásadní, supervážný názorový boj se v Česku rozbije o vědomí průseru, ve kterém se všichni společně nacházíme. Ani nejhorší nepřátelství u nás nejsou smrtelná:
Havlíček sundal Tyla za Posledního Čecha a tři roky nato už spolupracovali na Kroměřížském sněmu. Julius Grégr nechává Huberta Gordona Schauera vyloučit z národa za Naše dvě otázky a pak mu platí tuberkulózní sanatorium. T. G. Masaryk a Karel Baxa na sebe plivou urážky během hilsneriády a po roce 1918 spolupracují v pozicích prezidenta a pražského primátora.
Žijeme v nekonečném filmu Musíme si pomáhat. Sdílíme ho napříč vrstvami, stranami i generacemi a ti, k nimž máme nejblíž, to na nás těžko snášejí. A přesto je to něco, na co můžeme být pyšní. Nešťastný tuberák Hubert Gordon Schauer se ptal, čím originálním můžou Češi přispět světu. Tak tímhle, Huberte.