Článek
Váš román je postavený na dialogu zástupců tří různých generací. Jedinou z těchto tří postav, která není při interakcích s druhými dvěma nikdy směšná, je nejmladší Julie. Souhlasil byste s takovým čtením?
Klimatická aktivistka Julie bude jednou směšná určitě taky, jen zatím nevíme čím. Děda Vladimír je srandovní, protože vede silácké řeči, a přitom na internetu padá do pastí na prosťáčky. Táta Vladimír se považuje za strůjce vlastního úspěchu, ten s ním ale vydřela i jeho bývalá žena, která pečovala o dceru. Navíc Vladimír pracuje v letecké dopravě, takže vytěžuje ekosystém. Rád debatuje, jenže přitom ignoruje, co říkají ostatní. A i u těchto dvou starších postav nám trvalo, než jsme se naučili rozpory v jejich chování rozeznávat a smát se jim.
Vychází nový Salon: Společnost úzkosti, americká country a nobelista Fosse
Čeká zesměšnění příslušníků nejmladší generace Z až na autory generace, která přijde po nich a bude mít potřebu se proti těm „starým hofrátům“ vymezit?
Ano, lidi, kteří se snaží zabránit klimatické katastrofě, jednou svým dětem a vnoučatům přijdou směšní úplně stejně. Ono by se samozřejmě Julii šlo vysmát už teď. Ale česká tradice posmívat se slabším a hejtit lidi s ideály je košatá dost a přišlo mi zbytečné ji v knize ještě rozvíjet.
Při čtení mě občas napadalo, nakolik můžeme postoje a hodnoty jednotlivých postav vztáhnout na celé jejich generace. Zůstaneme-li u Julie, která trpí klimatickým žalem a bojuje proti neoliberalistickému pojetí růstu – jak velkou část své generace podle vás reprezentuje? Nevyrůstá nakonec těch generací paralelně víc? Přičemž jedna, ta Juliina, studuje na gymnáziích – a druhá na učilištích; jedna žije v centrech velkých měst – a druhá na periferii?
Znám důchodkyně s klimažalem i studenty, kteří se projevují jako boomeři. Málokdo pod třicet je v Česku tak doleva a má ve všem tak jasno jako Julie. Určitě to není zkratka celé generace. Zároveň ale ve Fosiliích nejdu jen po konkrétních názorech, nýbrž taky po nějakých širších otiscích dějin do jednotlivců. A tam už se objevují charakteristiky, které můžou mít jen lidi v určitém věku, i když je samozřejmě nemají všichni.
Že si za totáče vybudujete pohodlný život a jakési postavení, a pak vám to revoluce pro zbylé produktivní dekády vezme, to se stalo jen dnešním sedmdesátníkům. Že vyhrajete devadesátky a pak se bojíte, že vám mladí seberou privilegia, to se teď týká skoro výhradně lidí mezi padesáti a šedesáti. A jenom od mladých pod třicet někdo někdy čekal, že budou konečně nezkažení komunistickým režimem – a pak je na rodinných setkáních trapné, když se dnes naopak k některým socialistickým ideálům hlásí.
Michal Kašpárek: Fosilie
Mimochodem si myslím, že v příštích letech půjde v českém kontextu v těchhle konfliktech ve stylu „takže ty chceš zase socialismus?“ více o bydlení než o klima.
Julie se pro svůj klimaaktivismus dostane do konfliktu se zákonem. Jaká míra radikality protestu je podle vás oprávněná a smysluplná? Může takovou debatu nějak obohatit třeba tuzemská zkušenost s pádem minulého režimu, který se zhroutil spíše vlastním vyčerpáním než činností tehdejších „aktivistů“?
Opravdu v disentu věřili, že šířením přepisů zakázaných knih urychlí pád režimu? Anebo jim šlo o to žít v pravdě, moct se podívat do zrcadla? Tak vnímám i dnešní blokády lomů nebo silnic: zřejmě toho nakonec ovlivní málo, ale stejně pro ty lidi dává smysl to dělat. U nás jsou beztak v bezvýchodné situaci, protože i o nenásilných protestech se v Česku mluví jako o teroristických akcích extremistů. Lidi jsou dneska hrozní snowflakes.
Shodou okolností jsem při psaní Fosilií objevil a do knihy zapracoval příběh svého prapradědy Rudolfa Kašpárka, který ve svých padesáti letech s hornickými soudruhy vykradl zbrojnici, obsadil uhelnou elektrárnu a odstavil Brno od proudu. Místo lepších pracovních podmínek dostal samozřejmě kriminál. Takhle se protestovalo v roce 1920. Na chvíli někde zdržet auta je čajíček.
V současné veřejné debatě zaznívají od autorů mladších generací odsudky společenského vývoje devadesátých let. Nevnímáme dneska tu „neoliberální“ dekádu až příliš černě? Ostatně i někteří zahraniční výzkumníci věnující se tomuto období uvádějí, že Česko prošlo porevoluční transformací úspěšněji než jiné východoevropské země; podívejme se, co se stalo v Rusku… Neboli v rámci toho, co jsme mohli sami ovlivnit, mohlo být líp, ale mohlo taky být výrazně hůř.
Hůř být mohlo, jenže to může být přece vždycky. Mě nakonec na devadesátkách netrápí to, že mohla transformace proběhnout jinak. Trápí mě, kolik dodnes vlivných lidí nebo celých institucí v té dekádě zamrzlo a doteď si jede pořád totéž. V Polsku se staví, v Rakousku se staví a reguluje, tady nám místo toho strejcové v DVTV povídají, proč bydlení dostupnější být nemůže.
V angličtině je pro to hezká fráze: Fuck you, I’ve got mine – Naserte si, já už svoje mám.
I vaše země zažila recesi, říká americký výzkumník Mitchell A. Orenstein o postkomunistické transformaci
Přijde mi, že se tihle vítězové devadesátek dostali do bodu, v jakém byli komunisti v osmdesátých letech: rozhodli se držet svých dogmat a frází bez ohledu na to, kolik tím toho podělají.
Je v dnešním generačním sporu něco nového, co dříve nebylo? Je v něčem nové dnešní vyhlížení apokalypsy?
Hrozba apokalypsy, pokud tím rozumíme konec naší civilizace nebo našeho druhu, by byla super. Hodně lidí by zmobilizovala, jako první vlna covidu. Pár lidem na důležitých místech by zabránila dělat hlouposti, viz těch pár případů za studené války, kdy někdo měl odpálit rakety, ale neudělal to.
My ovšem vyhlížíme oteplení „jen“ o několik stupňů Celsia. Zabije to pár stovek milionů lidí, ale budou hnědí a daleko, takže nás to moc nepálí. Našim budoucím já to srazí kvalitu života, ale naše současná já chtějí pohodlí a nic neměnit. Klimatická krize je jako uprchlická krize krát pozdější vlny covidu: vybíráme si bezohlednost ke znevýhodněným a okamžitý užitek před tím odloženým. A hlavně to trvá už strašně dlouho. Ze všeho nejvíc je to ubíjející. V tom je to možná jiné. V té smutné nudě.
Zmiňujete období pandemie covidu, kdy se podstatná část vaší knížky odehrává. V té době řada intelektuálů ohlašovala proměnu světa a různé druhy otřesů, ale nakonec možná největší překvapení je, že se ve směřování společností nezměnilo vůbec nic… Co si lze z covidových časů odnést jako lekci?
Nepřekvapilo mě, že se věci vrátily k normálu. Do svých čtyřiceti jsem už několikrát zažil, že mělo být najednou všechno navždycky jinak, a stejně to dál bylo víceméně postaru. Překvapily mě ale dvě jiné věci.
Román Fosilie je druhou prózou Michala Kašpárka, předchozí temná groteska Hry bez hranic vyšla v roce 2018.
Zaprvé jak strnulý a neakceschopný máme stát, ve kterém se lidi musejí i za krize úzkostně držet své agendy. Trvalo týdny, než ministerstvo zdravotnictví ze strategie očkování vyhodilo imbecilní nápad, že si ho budou mladí platit sami. Se ženou a synem jsme se jednou očkovali ve Vídni, protože tady se boostery a dětské vakcíny neobjednaly včas.
Zadruhé, do pandemie jsem si myslel, že český fašoun přeje zlé věci jen barevným lidem. Jenže on je schopný položit na oltář přírodního výběru vlastní příbuzné, a v řadě případů dokonce i sám sebe. Je to strašidelné, zároveň ale svým způsobem frajeřina.
Lekce z covidu? Tahle země má k bratrovražednému failed state blíž, než by to vypadalo podle hezkých fasád na náměstích.
V časech covidu vyzýval sociolog Bruno Latour k „návratu k pozemšťanství“, ke skromnosti a k uvědomování si vzájemných vztahů živého světa. Podobně vyznívá i vaše knížka, když píšete o potřebě „připadat si bezvýznamní před mitochondriemi, humusem, E. coli, částečkami pylu, kvasinkami, planktonem a mrchožravými larvami…“ Proč je právě tohle důležité?
On je ale rozdíl mezi skromností a pokorou! Skromnost pro mě znamená vystačit si s málem, pokora vědět, že mít toho hodně není samozřejmost. Pokornější ke všemu živému, co na Zemi dře s námi a pro nás, podle mě potřebujeme být právě proto, abychom nemuseli žít skromně.
O lidech pozdního kapitalismu. Michal Kašpárek napsal novelu Hry bez hranic
Tohle by teoreticky mohla být spojující myšlenka, na které se shodnou sociální demokratka s pravicovým liberálem i křesťanský konzervativec s ekologickou aktivistkou. V praxi ale vidíme, že to tak není.
Pomohla by taková změna perspektivy překonat hranice dosavadního jazyka a najít „společnou řeč“, o jejímž marném hledání ve svém románu taky píšete?
Sám jsem si to pro sebe uzavřel tím, že ke vzájemnému porozumění ve společnosti nepomůže nic. Prostě tu s námi budou dál žít lidi, kteří mají třeba hroznou srandu z toho, že někdo jiný trpí klimažalem. Ale to přece neznamená, že mám povinnost s nimi něco dělat nebo se kvůli tomu trápit. Ti lidi nestojí za pozornost, nestojí za čas, nestojí za diskusi. Na světě je prostor pro spoustu smysluplnějších činností.
