Článek
Tento věhlas je dán především světově proslavenými absolventy – od Miloše Formana a Agnieszky Hollandové přes Emira Kusturicu až po Jana Svěráka prokazují úspěšní famáci své alma mater stejnou službu jako svým univerzitám nobelisté, vizionářští podnikatelé nebo vrcholní politici – umísťují ji na mapu světa.
Když se dnes (nejen zahraniční) studenti hlásí na FAMU, doufají, že zde najdou kousek know-how vedoucí k Oscarům či vítězstvím v Cannes – v kumštu a znalostech, které pedagogové předávají nastupujícím generacím, v talentovaných spolužácích, kteří se vzájemně budou motivovat k lepším dílům, a v inspirativní výuce rozvíjející myšlení o filmu, podporující originalitu a kultivující vkus.
Studenti hlásící se na FAMU jednoduše čekají, že jim škola pomůže uspět nejen lokálně, ale také globálně. Ti, co projdou přijímačkami, však často cítí rozčarování. FAMU se jim mnohdy jeví jako vyčerpaná, vyhaslá a ze setrvačnosti fungující instituce a případný mezinárodní úspěch pak přichází spíše navzdory škole než díky ní.
Většina kandidátů na děkana ve svých koncepcích přímo či nepřímo odkazuje k nejslavnějšímu období FAMU v šedesátých letech, k tomu, co později kritika pojmenovala jako českou novou vlnu. Ta stála na generačním i myšlenkovém vymezení se proti akademické a zpolitizované kinematografii, snaze o živost a autenticitu, nekonvenčnost a nenarativnost. Průměrné festivalové výsledky současných famáckých snímků dávají kandidáti do kontrastu s mezinárodním triumfem nové vlny. Nastávající děkanská volba tak opět připomíná odkaz slavné minulosti, která se postupem let stává jakýmsi prokletým dědictvím, z něhož hledá současná FAMU obtížně cestu ven ke své vlastní moderní identitě.
Famáci přitom stále dokážou ve světě zazářit a okouzlit vlastní osobitou kinematografií. Cenu za režii na lednovém Sundance, historický skalp českého studentského filmu, získal student katedry kamery Ondřej Hudeček za svého Furianta. Snímek Já, Olga Hepnarová v režii scenáristy Petra Kazdy a dokumentaristy Tomáše Weinreba soutěží v prestižní Panoramě festivalu Berlinale. Bohužel i tyto úspěchy se zrodily, alespoň podle výpovědí tvůrců, spíše navzdory škole.
FAMU chybí koncentrovanější vedení k moderní a světové kinematografii, jen málo výuky probíhá v angličtině, na pedagogické úrovni se současné umělecké trendy prakticky ignorují a obecně se nevyžaduje od studentů intenzivnější studijní úsilí. Navíc, jak se shodují všichni kandidáti na děkana, je škola rozdělená a její katedry navzájem nespolupracují. Notoricky známá je absence spolupráce režisérů a scenáristů, která ty druhé donutila k režijní emancipaci – mezi letos nominovanými na Českého lva za režii jsou hned tři bývalí studenti scenáristiky (Zelenka, Prušinovský, Nellis).
Ačkoliv koncept školy rozdělené na jednotlivé, jasně definované katedry činí FAMU světově jedinečnou (většina filmových škol nespecializuje studenty od prvního ročníku mezi jednotlivé obory), v porevolučním období jako by to ztrácelo smysl, hranice se stírají. Oscara ostatně získal Jan Svěrák z katedry dokumentu, který zároveň působí i v roli producenta, aniž by kdy studoval produkci.
Bohužel se sváry kateder projevují také v nastávající děkanské volbě. Zápasí produkce s angažovaným dokumentem, kamera i scenáristika s režií, fotografie se cítí být ostrakizována a zvuk má pocit méněcennosti snad odjakživa.
I kvůli žabomyším půtkám se ze soutěže osobností a idejí, z nichž některé jsou myšlenkově jedinečné a slibují škole šanci na skutečně nový směr, stal de facto politický handl, a největší šanci na zvolení tak zřejmě nemají kandidáti s originální a inspirativní vizí, jako třeba Marek Hovorka, ředitel jihlavského dokumentárního festivalu, ale ti, kteří co nejvíce lidem co nejméně vadí a jimiž se ostatní cítí nejméně ohroženi.
Na FAMU se nakonec s největší pravděpodobností jen zakonzervuje současný status quo školy dávno zašlé slávy, stárnoucích velikánů, kteří jeden po druhém odcházejí, aniž by za ně dorůstali nástupci.
Autor je producent, stojí za filmem Hořící keř či dokumentárním projektem Gottland.