Tomáš Halík: Ten příběh z ticha vánoční noci

Vánoce jsou v naší kultuře chápány stále především jako svátky rodiny (to paušální klišé o horečném nakupování málokdy pamatuje na to, že většina lidí se vrhá do přeplněných supermarketů ne proto, že by jim to činilo zvláštní rozkoš, nýbrž proto, že chtějí udělat radost někomu jinému). Není proto divu, že při dnešním stavu rodiny se s tímto tématem do vědomí mnoha lidí vlamují myšlenky, které mnoho pokoje a radosti nepřinesou. V naší kultuře je stále méně lidí, kterým se obraz rodinné idyly kolem vánočního stolu a rozsvíceného stromu rýmuje s realitou jejich života.

Avšak křesťanské poselství Vánoc leží poněkud hlouběji než v rovině sentimentálních úvah a vzpomínek na dětství. Někdy bych rád ty, kdo se upřímně ptají po křesťanském smyslu těchto svátků, provedl nejen skrze konzumní Vánoce, jejichž patronem se naštěstí místo betlémského dítěte stalo americké dvojče dědy Mráze, nýbrž i skrze poetický folklór a mytologii Ježíška k vánočnímu příběhu evangelií a jejich teologickému smyslu.

Bible nám nepředkládá víru v podobě dogmat a teologických definic, nýbrž v podobě příběhů. Také příběh z Lukášova evangelia, který se čte v kostelích o vánoční půlnoční mši, se uchází o naši víru. Víra, o niž jde, nespočívá v tom, že budeme tento text považovat za spolehlivou reportáž o tom, co se kdysi stalo. Pravda biblických příběhů a jejich smysl leží mnohem hlouběji. Nesetkáme se s ní na mostě, který vede od oněch vyprávění k událostem, které se kdysi dávno staly, nýbrž na mostě, který vede mezi biblickým vyprávěním a naším životem. Kázání má budovat tento most. Víra znamená vejít do příběhu, nechat se jím zasáhnout a proměnit. Pravda biblických příběhů není pravdou o něčem, co kdysi odeznělo, nýbrž pravdou o nás a pro nás.

Vánoční příběh z Lukášova evangelia nám předkládá překvapivě prosté vyprávění o tom, jak se chudým lidem narodilo dítě. Jen rám příběhu je jakoby pozlacen: na počátku se vyprávění dotýká vysokého světa mocných a slavných (vyšlo nařízení od císaře Augusta) a nakonec zazní andělský chór. To podstatné je vykresleno uprostřed: Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místa. A Písmo dodává: V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda.

Vyprávění začalo v rovině velké politiky: celou říši uvede do pohybu císařské nařízení. Josef a Maria se musejí vydat na svou cestu z Nazaretu a ukončit ji ve stáji na okraji přeplněného Betléma. Ten, který se tam narodil, jistě nebyl zahrnut do císařských soupisů lidu. Ale my už čteme tento text s vědomím, že i nařízení a propočty mocnářů nejsou to nejdůležitější: o císaři Augustovi dnes většina z nás ví jen to, že vládl v době, kdy se v betlémské stáji narodil Mariin syn. Příběh, který začíná, bude plný paradoxů; to největší je tam vždy ukryto v nepatrných věcech.

První, kdo o novorozeném uslyšeli, byli pastýři. Pastýři nacházejí znamení, které jim bylo ohlášeno hlasem z výsosti: je jím dítě, položené v jeslích. Pastýři vyprávějí o tom, co jim bylo pověděno o tom dítěti a vzbuzují údiv – Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.

K pastýřům později přibudou mudrci; legenda dodává: královští mudrci. Prostí a chudí tak stanou vedle moudrých a urozených. Setkávají se u dítěte, ležícího na Mariině klíně – tak to známe z nesčetných zobrazení od lidových betlémů po plátna velkých mistrů. V tomto výjevu je ukryto další důležité poselství: Moudrost a prostota jsou dva póly, které od sebe nemají tak daleko. A oba mají stejně blízko k tajemství, které je za znamením dítěte. Ti však, kteří ztratili prostotu a nedozráli k moudrosti, dokáží jen stěží najít cestu do Betléma.

Nejlépe zachází s tajemstvím ten, kdo to všechno (jako Maria) uchovává v srdci. Pro biblické chápání není srdce pouhé „sídlo citu“. Je to hlubinné jádro naší bytosti, kde zrají nejhlubší motivy našeho přesvědčení i konání. Je to hloubka, kterou sami nemáme ve vlastní režii, místo, kde překračujeme sebe samotné. Místo, kde nás oslovuje Bůh. Naše názory a ideologie bydlí v našich hlavách, tam, kde řešíme problémy a děláme plány; avšak víra – podobně jako láska a naděje – to je něco docela jiného. Víra se dotýká tajemství, a na tajemství je rozum krátký: tajemství je třeba trpělivě uchovávat v srdci. Nechat ho tam růst, jako pod matčiným srdcem roste plod.

Slavnost narození Ježíše Krista není pro nás křesťany jen pietní připomínkou narozenin velkého muže z dávné minulosti, nýbrž zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o Bohu a jeho vztahu k lidstvu.

Slovo Bůh se stalo pro mnohé lidi cizím slovem, vzdáleným, podezřelým, budícím i nepříjemné pocity. Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem – napsal kdysi Friedrich Nietzsche. Možná tím vyslovil nejhlubší důvod toho, proč je mnoha lidem sama idea Boha nepříjemná a nepřijatelná. Za jejich tvrzením, že Bůh není, nestojí ani tak konstatování, že věda existenci takové bytosti nedokládá, jako spíš pocit, že Bůh nesmí být – protože by mně nedovoloval být bohem.

Není pokušení být bohem něčím, co hluboce dřímá v srdci každého člověka? Bible nám na svých prvních stránkách nabízí příběh o tom, jak člověku, ledva povstal z prachu země, nestačilo, že byl stvořen jako obraz a podobenství Boží. Chtěl opravdu být bohem, chtěl se postavit na Boží místo, chtěl znát dobré a zlé – aby mohl rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, aby mohl manipulovat s dobrem a zlem, chtěl být tím, kdo bere do vlastní režie život svůj i život druhých lidí – být středem všeho. Ještě si dobře pamatujeme písničku: Poručíme větru, dešti, kdy má pršet, kdy má vát. Tato lidská pýcha v mnoha podobách a projevech prochází dějinami lidstva; je bytostnou, existenciální lží, protože člověk se tak vydává za něco, čím není a nemůže být, opouští místo, které mu bylo vyhrazeno v řádu stvoření.

A najednou slyšíme z ticha vánoční noci zvěst zcela jinou: o tom, že v Božím srdci je jiná touha – touha být člověkem. To podstatné na vánoční zvěsti je věta, že Slovo se stalo tělem. To Slovo, které bylo na počátku u Boha, které bylo Bůh – jak čteme v prologu Janova evangelia – to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe – se stalo člověkem. Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ježíš Nazaretský, jeho lidství – i v tomto tvaru dětské bezmoci – je plností Božího sebevyjádření.

Bůh činí naše lidství tím, čím sám sebe vyjadřuje. Člověčenství je to svaté místo, kde se Bůh s námi setkává.

Ve jménu této vánoční víry tvrdíme, že je to velká a svatá věc být člověkem. Věříme, že každý, kdo přijímá své vlastní lidství i lidství druhých vděčně a odpovědně jako dar a jako poslání, se už tím setkává s Bohem.

Bůh je vždycky tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Ve jménu této vánoční víry říkáme Ne všem pokusům hodnotu člověka snižovat a znevažovat. Ve jménu této vánoční víry říkáme, že žádný člověk na světě nesmí být diskriminován – ani z důvodů rasových, ani z důvodů náboženských, ani z důvodů politických, ani z důvodů nacionálních. Ve jménu této vánoční Boží důvěry v člověka chceme připomenout velikost a krásu člověčenství všem, kteří si zoufají. Lidský život – každý, i ten nejkřehčí, i ten, skrytý dosud v lůně matky – je posvátný. Je to veliká věc, být člověkem, říká nám poselství vánoční noci.

Vánoční evangelium nám říká: když se naplnil čas, stává se Božím posledním neodvolatelným slovem jeho Syn – lidské dítě Mariino, člověk Ježíš z Nazareta. On – jeho příběh, jeho učení, jeho narození, smrt a vzkříšení – je tím slovem, jímž Bůh sám sebe plně sděluje a sdílí, slovem, které nám dal a nikdy nevezme zpět. Boží budoucnost se v něm stává přítomností, Boží skrytost v něm dostává lidskou tvář, Boží nepochopitelnost a nevýslovnost v něm dostává jméno.

Přichází jako dítě bez domova, jako naděje a příslib. Vidíme jen tu lidskou, křehkou a zranitelnou stránku – ta je však znamením odkazujícím k tajemství, do nějž může vstoupit jen odvaha víry, touha naděje a pokora lásky. Tím tajemstvím je jeho jednota s Otcem, teologicky řečeno: jeho božství. V tomto muži se setkalo nebe a země – otevřenost nebe, která se jmenuje Bůh, a otevřenost země, která se jmenuje lidské srdce.

Reprezentují ho pro nás ti, kteří potřebují naši pomoc a reprezentujeme ho i my v okamžiku, kdy jsme blízko těm, kdo naši blízkost potřebují, kdy se neptáme: Kdo je můj bližní?, nýbrž když se bližními sami stáváme.