„To je tvoje holka?“ Deník Lucie Faulerové z Měsíce autorského čtení

Mám před prvním večerem z pětidenního maratonu. Celou štaci mám absolvovat s tureckou spisovatelkou Çiler İlhanovou, podávám si s ní ruku a upozorňuju ji, že má angličtina je „very bad“. Představují mi taky Báru Antonovou, která mě v Brně uvede. Svěřuje se mi, že se o moderování dozvěděla předchozí den, takže bude značně nespolehlivá uvaděčka, a taky mě upozorňuje, že nejspíš padne otázka na moravanství.

Publikum na mě reaguje, pokládá otázky, Husa na provázku je skoro plná, to jsem nečekala, ale Brňané prý na tenhle festival chodí. Pro podpis do mých Lapačů prachu (polepených barevnými štítky!) přichází žena, která říká, že taky psala dizertaci o nespolehlivém vyprávění (a na rozdíl ode mě ji dopsala). Ptám se jí na jméno, říká, že Fonioková. „Vy jste Zuzana!“ vyhrknu s nadšením, protože si dobře pamatuju studii, kterou na toto téma publikovala a z níž jsem jeden semestr učila (ten jediný, který jsem odučila).

Spokojená odcházím se svým známým do hospody a poslouchám historky jasně demonstrující, že podle psychologa Milgrama sice stačí šest osob k propojení celého světa, ale v Brně se všichni znají maximálně přes druhého člověka.

Çiler mi ve vlaku říká, že jim zrovna vláda zrušila státní divadlo. A že v Turecku vláda zabíjí kulturu. Což byl jeden z důvodů, proč se před rokem s manželem a dcerou odstěhovali do Nizozemska.

Večer ve Vratislavi mě z hotelu vyzvedává Anna Waniková, moderátorka, která mě tu má tlumočit a která přeložila prezentovanou ukázku z Lapačů. Říká, že viděla záznam z Brna a žádá mě, jestli bych mohla mluvit a číst pomaleji. Kývám a ptám se, jak početné obecenstvo tu chodí na čtení. Jak kdy, dnes ale pršelo, takže lidi budou možná líní. Nakonec dorazili. Anna mě představuje jako „random“ = toho, kdo dělá různé věci v kultuře a vlastně není nikde zaměstnán (…a často nemá peníze). Kývám, to sedí.

Po čtení se dozvídám, že několik Poláků umí česky, nejen že mi dobře rozumějí, ale celkem slušně i mluví (možná tak jako já anglicky). Ptám se jich, zda studovali češtinu. Ne, prostě mají rádi Čechy a náš jazyk. Jen jsem prý četla moc rychle… Ptám se Anny, zda ví, že naopak spousta Čechů Poláky ráda nemá. Ví.

S Annou si povídáme o literatuře a taky o blížícím se konci světa. Říká mi, že jejich vláda chce ještě víc omezit svobodu lidí v rozhodování o vlastním těle. Ptám se jí, jestli se u nich například zvažuje registrované partnerství. Ne. Zvažuje se, že na potrat už nebudou moci jít ani ženy oplodněné násilím. Doprovodí mě do hotelu, kde si pak v pokoji čtu zprávy, jakou novou vládu máme teď my.

Ráno stihnu proběhnout náměstí a pořídit si Lokomotiv, prášky, co tu prodávají místo kinedrylu, na krabičce je malé spokojené děcko.

Dnes mě bude moderovat básník Petr Hruška, potkávám se s ním před začátkem venku na „kratke kouřove“. Publikum živě debatuje, mám radost. Padají otázky na mou práci pro Kateřinu Šedou. Vždycky cítím trochu stres, když se mě veřejně ptají na její projekty. Hlavně proto, že nejsem jejich autorkou. Co když to tak pro nezasvěcené nevyzní? Co když bude něco, co je jen a pouze můj názor, vypadat jako stanovisko Kateřiny? Co když zapomenu zmínit jména lidí, kteří se na jejích projektech od Brnoxu (průvodce po brněnské vyloučené lokalitě) po UNES-CO (pokus oživit turismem vyklizené centrum Českého Krumlova) podílejí stejnou nebo větší měrou než já (Aleš Palán, Hana Jirmusová Lazarowitz, David Ondra)? Pokud plácnu něco o své knize, maximálně si o mně lidi pomyslí, že jsem pitomá. Pokud plácnu něco o projektech Kateřiny, můžu vyvolat mylný dojem o něčem, co se týká mnoha dalších lidí, sociálních skupin nebo celého města.

Do Absintového klubu Les (kde musíte zazvonit a říct heslo) jsme dorazili s Petrem Hruškou a divadelníkem Jiřím Nekvasilem. Pije se kontušovka. Mluvíme o tom, proč některé knihy, které nás před lety uchvátily, už teď nefungují, nebo se po nich dokonce bojíme sáhnout a přečíst znova. Pije se kontušovka. Probírají se předmluvy a doslovy. Pije se kontušovka. „V Košicích si nedávejte Smädného mnícha! Ale ve Lvově byste si měla dát koňak i vodku.“

Mám pocit, že v Polsku jsem četla nejméně před týdnem, v Brně možná před dvěma, ale ROZHODNĚ si pamatuju, že v Ostravě jsem byla včera. Zjištění z vlaku: polský lék Lokomotiv nezabírá, pijete-li předchozí noc kontušovku. „Hangover!“ kývla na mě vědoucně Çiler hned ráno. Ze svého obřího kufru, který byl skoro tak velký jako ona sama, vytáhla vyprošťovák a plastový kelímek, šumivou tabletu zalila vodou a podala mi to. Oslovuje mě „little girl“.

V Košicích u mě nastalo nepochopitelné zmätenie, jakým jazykem mám mluvit (a jakým jazykem to vlastně mluvím). Začínám si ještě víc uvědomovat, jak se cítím za těch pár dnů vyčerpaná čtením ze své knihy a mluvením o sobě. Nejsem si jistá, zda si v následné diskusi rozumíme, paní moderátorka se na mě nedívá zrovna vlídně, když se vyznávám ze svých předsudků. S jednou návštěvnicí si notujeme, že vidíme problém v až extrémní hyperkorektnosti, která mnohdy zabíjí dialog, brání vzájemnému porozumění ve společnosti, a přitom nepomáhá přiblížení se jakýmkoli menšinám.

Měním pak stranu, usedám do hlediště, poslouchám čtení Çiler. Její próza Exil mě hned zaujme, především ta syrovost. Lituju, že nečte déle. Ale hned po skončení se vytrácím, než mě někdo stačí ožrat.

To takhle jede z Košic do Lvova Ukrajinec, Turkyně, Slovenka a Češka… Çiler je uchvácená, že ukrajinský řidič Roman, Slovenka z týmu MAČ Dominika a já se mezi sebou bavíme každý svým jazykem a rozumíme si. Roman nám říká, že je na hranicích už podezřelý, protože denně přiváží lidi na Ukrajinu, následující den se vrací na Slovensko sám a doveze zpět další. Na každou ženskou se ho ptají, jestli je to jeho holka.

Z hotelu mě vyzvedává moderátorka Sofia Cheliaková. Setkávám se taky s Vladimirem Dzeverinem, který překládá celou mou knihu (jednadvacetiletý Ukrajinec, který ví o vývoji češtiny víc než já a dost možná má i lepší slovní zásobu). Ptám se Sofie, jak početné obecenstvo tu chodí na čtení. Jak kdy, dnes ale pršelo, takže lidi budou možná líní. Na čtení jich dorazí hodně, děsím je větou, že mě zajímá, co se lidem odehrává v hlavách – třeba vrahům (na jiný příklad si, nevím proč, nemůžu vzpomenout). Někdo z publika mě a Sofii portrétuje, po čtení se ale nikdo na nic neptá – nevím, čím to je.

Pijeme do noci. Ztrapňuju se před barmankou ruským „spasíba“ a „da“ a doufám, že mi za to neplivne do koňaku.

Další den mám čas si prohlédnout Lvov, zeptat se Vladimira, jak se mu překládá moje kniha, a Çiler, co je ta nejotravnější otázka, kterou dostává od publika nebo médií. Mě se třeba všichni pořád ptají na to nespolehlivé vyprávění, jako bych ten termín v Lapačích snad vymyslela.

„Protože je můj Exil tak trochu sociálně-politická kniha, o lidských právech v Turecku, občas dostanu otázku, nejčastěji od tureckého publika, proč říkám o své zemi jen špatné věci,“ odpovídá Çiler. „A z toho šílím. Vždyť zmiňuju tolik dobrých věcí! Nikdo přece není perfektní, žádná země není perfektní – a já sama jsem Turkyně do morku kostí! Jenže když jsi autor, prostě popisuješ a kritizuješ věci a pojmenováváš problémy.“

Ptám se jí taky, co si z festivalu odveze jako nejsilnější vzpomínku. „České publikum,“ říká. „Jak je sofistikované, inteligentní, jak poslouchá, jak se ptá, jak se v něm mísí starší s mladšími diváky…“

Navečer odjíždím společně s Matějem Hollanem (který se ve Lvově neúčastnil čtení, ale amatérského fotbalového turnaje) do Košic (odtud pak vlakem domů, do Prahy). Říkám mu, že hnutí Žít Brno fandím a obdivuju ho za to, že dobře snáší i tu žumpu, která se ani nedá nazvat kritikou. Podobně jako Kateřina Šedá, které tu a tam někdo popřeje předčasnou smrt.

Před odjezdem jsem Çiler položila ještě jednu, úplně jednoduchou otázku. „Jednoduchá?!“ zvolala třikrát po sobě. „Co je smyslem života…“ zopakuje a po chvíli povídá: „Po mnoha letech spirituálního, filosofického, vědeckého hledání smyslu života jsem skončila u několika krátkých okamžiků. Když jsem právě v tom daném okamžiku zdravá a moje rodina je zdravá a ideálně jsme všichni pohromadě a šťastní – tak takový moment je pro mě smyslem života.“

Lucie Faulerová (1989) je spisovatelka. Je spoludržitelkou Magnesie Litery za publicistiku za knihu Brnox (2016), její románový debut Lapači prachu (2017) byl nominován na Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena.