Tlustá stěna zvyku. Nad knihami Mieko Kawakami a Kateřiny Rudčenkové

„Muž je normou a lidskost se stává synonymem mužnosti. Oproti tomu porod není lidskou zkušeností. Je zkušeností ženskou. Takto nás učili dívat se na svět. Ženská zkušenost je vždy oddělená od té univerzální. Ve snaze pochopit lidskou existenci nikdo nečte knihy o porodech,“ píše ve své knize Kdo vaří ekonomům? švédská autorka Katrine Marçalová. Podle ní se všichni, muži i ženy, učíme vciťovat primárně do mužských hrdinů, jejichž zkušenost je tím pádem celistvá, zatímco ta ženská je cosi dodatečného, speciálního – a v podstatě postradatelného.

Je to zjednodušující tvrzení, které však sděluje jednu důležitou věc: Tělo literatury nemůže stát jen na jedné, mužské noze.

Ostatně podobný názor není v rámci feministické literární kritiky neobvyklý. Podle literární teoretičky Judith Fetterleyové jsou ženy pomužšťovány, tedy vedeny k tomu, aby se ztotožnily s patriarchálním pohledem na ženství a ženu, kdežto ke zženšťování mužských čtenářů téměř nedochází. Cena za takovou situaci je nasnadě – zatímco mužští hrdinové a jejich témata jsou pro všechny, ženské hrdinky hovoří jen o ženách a k ženám.

Proto také všechna ta podezření, jestli je literatura, která je výrazně zasazena do světa žen, skutečně hodnotná. Třeba u tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně vyprávějící o dlouholetém komplikovaném přátelství dvou Italek se opakovaně objevovaly pochyby, jestli to náhodou není jenom „červená knihovna“ (což zní zrovna u knižní série o moci, třídě a násilí legračně).

Nedávno vyšly dvě prózy s výraznými hrdinkami prožívajícími existenční i existenciální krize – Prsa a vajíčka (přeložila Klára Macúchová, Odeon 2021) japonské autorky Mieko Kawakami a Amáliina nehybnost (Knižní klub 2021) české spisovatelky Kateřiny Rudčenkové. Jejich čtenáři-muži mohou zženštění bez obav podstoupit; respektive byla by škoda, kdyby se knihám vyhnuli. Pokud můžou ženy po celá staletí číst o krizích středního (ale i mladšího a staršího) věku hrdinů, proč se vyhýbat zpodobnění krize z ženské perspektivy?

Japonský román Prsa a vajíčka je rozdělený do dvou částí. V první přijíždí za hrdinkou Nacuko její starší sestra Makiko, která si chce nechat v Tokiu udělat operaci prsou. Živí se jako hosteska a není se svými ňadry spokojená – jejich tvar nepovažuje po porodu a kojení za dostatečně žádoucí. Výhrady má i k barvě bradavek, které mají být podle ní přece světlé, a tak se je pokouší zesvětlovat různými agresivními bělicími krémy.

Hlasy sester doplňuje Makičina dcera Midoriko, která s matkou ani tetou nemluví, ale v knize je přítomna skrze své deníkové zápisky. V nich píše o znechucení z vlastní matky, která je pro ni zástupnou figurou pro obavy z dospívání a dospělosti.

Nacuko je v této části především pozorovatelkou: vidí, avšak nekomentuje probublávající spor mezi sestrou a neteří, poslouchá sestřiny litanie, proč její prsa nestojí za nic, a jen občas přispěje do hovoru vzpomínkou na jejich nuzné dětství.

Peníze jsou jedním z důležitých témat románu. Nacuko a Makiko vyrůstaly s matkou samoživitelkou, a ani v dospělosti nezažívají hojnost. Makiko vydělává málo a Nacuko splácí studentskou půjčku. Dozvídáme se, jak vysoké nájmy postavy mají, jaký životní styl jim dovolují jejich příjmy, ale i na kolik „vyjde“ počít a porodit dítě.

Že právě ženské postavy tak detailně řeší svou finanční situaci, není náhoda. Ženy, zvlášť pokud jde o matky samoživitelky, čelí častěji hrozbě chudoby a zároveň nejsou příliš pracovně flexibilní. To si Nacuko uvědomuje napříč celým svým životem. V okamžiku, kdy její matka odešla od násilnického otce, propadla se celá rodina do chudoby minimálně na další dvě generace.

Přestože se tu detailně řeší ekonomický rozměr rodičovství, to důležitější leží přece jenom jinde, a to v otázce, proč děti vůbec mít. Sama Nacuko, potýkající se s existenciální krizí, si není odpovědí jistá: má mlhavý pocit, že by se chtěla se svým potenciálním dítětem potkat, ale má pochyby, zda by jako matka obstála.

Proč zůstat raději bezdětná, shrnuje jedna z postav: porod dítěte přirovnává k tomu, když člověk navštíví dům, ve kterém spí deset dětí. Devět z nich bude po probuzení, tedy přivedení na svět, spokojených, ale to desáté zažije jen neštěstí a hrůzu. Má člověk právo riskovat něco takového? Není snad lepší nechat všech deset dětí spát?

Otázkou, proč mít dítě, se zabývá i hrdinka Amáliiny nehybnosti. Ta se proplétá navzájem si podobnými, nevyhovujícími vztahy s muži, kdy potomek působí jako způsob vykročení z opakujícího se vzorce. Amálii tak občas napadne, jaké by to bylo pečovat o dítě, ale s žádným z partnerů není víceméně možné rodinu založit.

Dalším důvodem je její vlastní rodinné trauma – jako dítě si vyčítala rozchod rodičů, a i v dospělosti je stíhána a kontrolována dominantní matkou, od které se sama jen těžko odpoutává: „Druhý den ráno se probudila s úděsným vědomím – ve svých pětatřiceti letech i nadále leží v těle své matky jako staré zarostlé embryo.“

Obvyklý rámec podobného příběhu by byl, že hrdinka najde vhodného muže, nebo se rozhodne být matkou, která dítě vychová sama. V každém případě její tápání musí skončit mateřstvím; to je přece ta spokojená, opravdová fáze ženského života. Jenže Amálii nic takového nečeká. Svou nehybnost z titulu knihy sice rozhýbe, ale jinak než předáním vlastních genů. Nejde přitom o absenci „šťastného konce“ (kterým mateřství být rozhodně nemusí); Kateřina Rudčenková zkrátka zvolila pro svou hrdinku konec jiný, na nějž však z literatury, filmů nebo seriálů nejsme tak docela zvyklí.

Alice Munroová, kanadská povídkářka a držitelka Nobelovy ceny, v několika rozhovorech zmiňuje, jak byla jako mladá čtenářka znechucená koncem Vojny a míru od Lva Nikolajeviče Tolstého. Nataša, do určitého bodu mnohovrstevnatá a pozoruhodná figura, je na konci zploštěna na roli manželky a matky. Založením rodiny najednou ustoupí, až vymizí její vlastní přemýšlení, vlastní názory. Podobně nespokojená byla Munroová s tím, jak dopadnou Kitty a Levin v jiném Tolstého románu, v Anně Kareninové. Zatímco Levin je tím, kdo řeší otázky víry a smyslu, vnitřní svět Kitty je jednoduchý, prostý.

„Takové příběhy mi připadaly jako drápy, které se mě snaží polapit,“ vysvětluje Munroová.

K dispozici je samozřejmě vždy to, co Fetterleyová označuje jako „vzdorné čtení“ – člověk si uvědomuje preferovaný typ čtení, ale odmítne ho ve prospěch vlastní, opačné interpretace. Knihy, kterým se dostává v posledních letech pozornosti, nicméně často není třeba číst opozičně nebo vzdorně, aby z nich ženské postavy vzešly jako živoucí, plastické.

Právě zachycení mnohosti a rozpornosti ženské zkušenosti (přičemž může jít i o hrdinky silně negativní, odpudivé) je navíc nutné k vymanění se ze škatulky literatury zachycující výhradně partikulární pohled na svět. Na taková díla se můžeme chodit dívat jako na exponáty v muzeu, ale nestávají se součástí oné univerzální lidské zkušenosti.

Marçalová píše o tom, že ve snaze pochopit lidskou existenci nikdo nečte knihy o porodech. Ale zrovna Prsa a vajíčka i Amáliina nehybnost jsou silnými kladivy, která mohou tuto tlustou stěnu zvyku přinejmenším narušit. Hlavními hybatelkami obou příběhů jsou ženy prozkoumávající nestereotypní životní volby, ale to důležité je, že čtenář může díky nim procítit opravdu univerzální lidskou zkušenost.