Článek
Vy jste u zrodu Divadla Letí nebyla; nicméně víte, z jakého popudu bylo před sedmi lety založeno?
Jednak chtěl jeden absolventský ročník DAMU zůstat pohromadě a pokračovat ve společné práci. A pak – zásadní roli při vzniku divadla sehrála osobnost Daniela Přibyla, jejich ročníkového dramaturga. Dan se odjakživa zajímal o současnou dramatiku, vlastně už v Disku dělal současné ruské autory. Ta sezóna byla tehdy velmi úspěšná. Atak se rozhodl v podobném konceptu pokračovat.
Když jste pak do divadla přišla vy s dramaturgyní Marií Špalovou, jak na to tak semknutá skupina spojená společnými zážitky ze studií reagovala?
My jsme s jejich ročníkem nijak spjaté nebyly, chodily jsme na rozdíl od nich na činohru a ještě o pár let výš. Nesdílely jsme s nimi ani zážitky, ani stereotypy, takže došlo ke střetu. V určité fázi jsme se totiž musely rozhodnout, jestli budujeme souborové divadlo, kde se budou projekty tvořit společně, anebo jestli budeme dělat vyprofilované divadlo autorů, což byl koncept, který nás zajímal. Naše volba měla tu konsekvenci, že se soubor v podstatě rozpadl. Jakkoli se vlastně – vzhledem ke vzrůstající vytíženosti herců i na jiných místech – rozpadal postupně, připouštím, že jsme ten proces urychlily.
Čím vás inscenace současných her přitahují?
Skrze nové texty lze bezprostředněji podat výpověď o dnešním světě. Samozřejmě, že to umožňují také klasická dramata, ale to vždy předpokládá poměrně náročnou intelektuální práci ze strany tvůrce i diváka.
Současná hra je tedy podle vás divákům blíž?
Zcela jistě. Myslím, že je určitý segment lidí, kteří do divadla nechodí, protože ho považují za staré médium, a představují si, že tam bude kdosi deklamovat verše, hřímat ze zlatého portálu a že je to nebude bavit. A pak zjistí, že současné hry fungují stejně jako třeba nezávislé filmy, že s nimi komunikují bezprostředně, aniž by se museli potit v obleku a tvářit se, že konzumují „vysokou kulturu“. Potom se něco zlomí a oni chodí. Rádi.
Taky ale záleží na tom, zda je současná hra opravdu současná. Ne všechny nové hry se přímo vyjadřují k dnešnímu světu, mnohé jsou jen kopie už mnohokrát omílaného. To je důvod, proč jsme se v poslední době začali ještě více orientovat na texty s ryze společenskou tematikou.
Myslíte si, že takové texty dnes padají na úrodnou půdu?
V poslední době dochází k celkem zajímavému obratu. V devadesátých letech i později v českém prostředí přetrvávala jistá nedůvěra k tomu typu textů a kdejaký z nich byl bez skrupulí označován jako politická agitka. Citlivost na cokoli, co přinášelo ideologický nebo jen vyhraněný pohled, byla, zejména u starší generace, opravdu veliká. Dnes je ale evidentní, že mladí diváci, kteří nejsou zatížení minulostí, v tomhle typu tvorby nevidí problém a těm starším to možná dokonce začíná chybět.
Je pro vás podstatná pravolevá politická orientace jednotlivých her?
To je velmi svízelná otázka. Mohla bych odpovědět, že nám nejde o to hrát pravicové nebo levicové hry, ale především chceme uvádět hry dobré. Ovšem podstatné je, do jaké míry je možné udržet v téhle oblasti objektivitu. To, že nějakou hru posuzuji jako dobrou, jistě souvisí s tím, co od ní očekávám, jaký je můj světonázor.
Nicméně naše divadlo se rozhodně nedá označit jako homogenní skupina levicově či pravicově smýšlejících lidí. Když jsme uváděli hru Romana Sikory Zpověď masochisty, zaskočilo nás, jak zásadně je česká divadelní scéna politicky rozdělená. To jsme předtím zdaleka tak ostře nevnímali. Negativních reakcí typu, že jde jen o „levičáckou agitku“, byla spousta, ale na druhou stranu jsme plánovali jen tři reprízy a dnes už jsme na třicáté a pořád je vyprodáno.
Letí je v tomto svém zaměření výjimečné. Máte pocit, že dnešní mladí divadelníci obecně spíše zapomínají na širší společenské možnosti divadla?
Někteří z nich překvapivě přímo říkají, že ve své tvorbě neřeší svět, že je divadlo skutečně jen pro zábavu. A to i takoví, u nichž by to divák nepředpokládal, protože se zdá, jako by jejich práce přinášela silné sdělení. I oni často úpěnlivě tvrdí, že nic netvrdí. Je to zvláštní i proto, že apelativnost a angažovanost divadla má u nás obrovskou tradici – už vzhledem k národnímu obrození.
Proč takhle rezignují?
Nejspíš je za tím stále ten jeden obrovský strašák: ideologie. I v mé generaci přežívá pocit, že ač je ve světě něco špatně, radši bychom o tom neměli mluvit. Pramení z vědomí, že ideologie je velmi nebezpečná věc, což samozřejmě je, ale nelze se proto tvářit, že neexistuje a obloukem se jí vyhýbat.
Vaším oborem je divadelní režie. V čem se z vašeho úhlu pohledu liší inscenace starších a nových textů?
Udělat klasiku tak, aby inscenace prošla a režisér vypadal alespoň trochu talentovaně, není takový problém, protože samotný text drží pohromadě a funguje. Naopak zuby si snadno vylámete na něčem, co vlastně není úplně dokonalé a často to ještě potřebuje nějakou práci. Člověk pak zjistí, že zdaleka není tak svobodný, že spíše slouží textu, než aby se rozletěl a letěl. To prověří úplně jiné schopnosti režiséra – trpělivost, pokoru.
A vy jste druhý případ?
Mě to takhle baví. Netvrdím, že když v sezóně režíruju třetí text, který teprve někdo píše, tudíž je to práce s nejistým výsledkem, že nemyslím na to, jak ráda bych jela někam inscenovat Schillera. Ale já zkrátka nejsem typ režiséra, který by měl nutkání vyrovnávat se s dlouhou tradicí. Když už jsem něco třikrát viděla výborně zpracované od svých kolegů, nemám ambici vymýšlet, jak to udělat jinak. Mnohem víc mě těší tápání ve tmě. I když se třeba nedostanu tak daleko, vím, že jdu první. Konkrétní současný text možná nezůstane ve fondu světové dramatiky a nebude se za tři sta let hrát v New Yorku, ale teď a tady má vypovídací hodnotu, pro niž má smysl se jím zabývat.
Mám pocit, že je naše společnost nemocná. A jestli jí může dramatika něco dát, tak je to bezprostřední reflexe toho, co se děje. Jsem přesvědčená, že by divadlo mělo přispět k pojmenování a poznání té nemoci, případně k hledání možností, jak ji vyléčit. Samozřejmě s podmínkou, že bude zároveň bavit, rozhodně nemůže suplovat přednášku či politické školení.
A podle vás tu nemoc lze popsat?
Netvrdím, že jsem kompetentní říkat, co je ve společnosti špatně, ale jsem přesvědčená, že každá choroba je poznatelná. V tom jsem potomek osvícenců – věřím, že když člověk přemýšlí a analyzuje neblahé události, dokáže tu prvotní chybu najít a v druhé fázi přijít na to, jak se jí propříště vyvarovat.
Jaké jsou podle vás symptomy nemoci, kterou trpíme?
Myslím, že jsme se dostali do jakési další fáze společenského vývoje. Ocitáme se v momentě, kdy je třeba vykročit určitým směrem, nějak se rozhodnout, kudy dál. Ato je teď mnohem komplikovanější i proto, že se poslední století neslo ve znamení nejrůznějších dost radikálních způsobů, jak společenské problémy řešit, a ani jeden z nich nedopadl příliš slavně. Proto máme strach ten krok udělat a jen přešlapujeme na místě.
Věříte, že divadlo nám může ukázat cestu?
Skutečně se nepokouším – a ani se pokoušet nebudu – o udávání směru, nejsem mesiáš. Chci lidi nabádat, aby sami hledali odpovědi. V každém případě jsem si ale jistá, že divadlo je jednou z ideálních možností, jak se zorientovat v základních otázkách: kdo jsem, kam chci jít, co chci a co nechci. Proto umění máme a proto má pořád smysl od něj chtít víc než jen pustou zábavu.