Terezínská každodennost. Zkoumání společnosti v extrémních podmínkách

Ve zmíněné studii z roku 2013 Hájková příkladně dokazuje, jak zkoumání sexuality obětí holocaustu otevírá cestu k lepšímu porozumění jejich jednání, motivací i představ v zásadně omezených podmínkách nacistického ghetta. O její novou knihu The Last Ghetto. An Everyday History of Theresienstadt (Poslední ghetto. Historie každodennosti v Terezíně, Oxford University Press 2020; české vydání se chystá v nakladatelství Kalich) by pak měli mít zájem všichni, kteří se zajímají nejen o historii pronásledování židovského obyvatelstva českých zemí během druhé světové války, ale i o život protektorátní společnosti.

Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání.

Pozornost přitom Hájková nevěnuje pouze jednotlivým vězňům. Zajímá se o celé nucené společenství uvězněných židovských obyvatel z různých částí okupované Evropy. Výkon běžné administrativy, distribuce jídla, navazování nových vztahů, lékařská péče a kulturní akce zde tvoří rozhodující dějiště lidského jednání i přes jeho výrazně omezené možnosti.

Fungování terezínského ghetta bylo výsledkem nacistické vyhlazovací politiky. Tato skutečnost ovšem sama o sobě neříká nic o tom, jak život v ghettu vypadal. Hájková v knize nastiňuje nejen formální pravomoci nacistů, ale hlavně to, jak je využívali. Dospívá k tomu, že nacisté skutečně vytyčovali základní hranice fungování nucené společnosti vězňů v Terezíně. Vzhledem k tomu, že jich bylo poměrně málo, však zároveň ponechávali mnohé rozhodování v rukou vnitřní židovské administrativy.

Její rozdělení nebo početnost a fungování jednotlivých odborů tak Hájková neprezentuje jenom jako nacisty určenou danost. Uspořádání (omezené) lékařské péče, distribuce (malého) množství potravin či rozdělení (nedostatečných) ubytovacích prostor popisuje také jako výsledek rozhodování značně hierarchizovaného vězeňského společenství.

Jestliže nacisté určovali, jaké množství potravin a v jaké kvalitě se do Terezína dostane, samotnou distribuci měla na starosti židovská administrativa. Vyšší příděly jídla těm vězňům, kteří byli zařazeni do kategorie těžce pracujících, a nízké příděly pro vězně ve vyšším věku nastiňují obrysy strádání v Terezíně.

Obdobně si Hájková všímá ubytování. Vinou omezených kapacit museli mnozí vězni žít ve společných prostorách bez sebemenšího soukromí, jiní zůstávali odsunuti na méně přístupná místa, někteří však sami obývali vlastní místnosti (tzv. kumbály).

Vnitřní stratifikaci a hierarchii podtrhovalo také zaměření zdravotnických oddělení židovské administrativy. Na poměry nacistických ghett nadstandardní lékařská péče zajišťující i složité zákroky se nevztahovala na léčbu nejčastějších střevních onemocnění, na něž umírali především starší vězni.

Společenství ale nerozděloval jen věk. Do rozvrstvení vězňů se promítala také etnicita, respektive národní příslušnost, gender a sociální postavení uvnitř Terezína.

Hájková hovoří o existenci úzké vrstvy, jakési sociální elity, jejíž specifický kód dodnes poskytuje dominantní rámec vzpomínání na Terezín. Jeho prvky tvoří důraz na jednotu, sounáležitost, pracovní morálku a etiku či profesní čest. Na špičce nucené společnosti vězňů měli v zásadě stát mladí, zdraví muži české národnosti a sionistického smýšlení. Právě z nich se totiž rekrutovali první vězni, kteří pokládali základy organizace židovské administrativy.

Vymezení této sociální elity není v podání Hájkové nikterak statické. Odvíjelo se od složitého přediva vztahů v Terezíně. Mezi elitu se mohly dostávat i ženy – jako příbuzné, matky, partnerky či milenky. Hájková zdůrazňuje, že příslušnost k elitě nebo prestiž konkrétního vězně vůbec nemusely kopírovat sociální a ekonomické postavení v době před uvězněním. Na fotbalové zápasy, koncerty, přednášky či divadelní představení mohli chodit nejen lékaři, ale i pekaři či vězni pracující v zahradnictví.

Příslušnost k elitě neznamenala pouze větší možnosti trávení volného času. Promítala se do přístupu k lékařské péči, potravinám, eventuelně i do podílu na politickém rozhodování – a hlavně znamenala větší šanci vyhnout se transportům do koncentračních táborů. Terezín totiž pro většinu vězňů představoval pouze přechodné stanoviště. Celkem jím prošlo přibližně 155 tisíc lidí, 118 tisíc z nich válku nepřežilo.

Jestliže nacisté stanovovali celkový počet transportovaných, jejich národnostní zastoupení, případně výslovně uváděli jména nepohodlných vězňů, jichž se chtěli zbavit, židovská administrativa měla na starosti proměnit čísla na konkrétní jména. Příslušníci elity byli před transportem chráněni různým způsobem: důležitostí svého postavení, funkcemi v administrativě, nezastupitelností ve svém povolání, širokou sítí kontaktů nebo většími materiálními prostředky, které umožňovaly vykoupení se z cesty na smrt. Čelní představitelé ghetta či jednotlivá oddělení administrativy mohli sestavovat seznamy těch, kteří se měli transportu vyhnout.

Kniha Anny Hájkové nabízí unikátní vhled do společnosti prostoupené obavou z transportu. Věnuje se těžkému rozhodování, jemuž byli vězni vystaveni. Namísto toho, aby se snažila jejich jednání hodnotit, všímá si, jak tyto vypjaté situace líčili sami pamětníci. Ti se jim ve vzpomínkách například úplně vyhýbali, nebo jsou jejich svědectví plná mezer a nedořečených situací, anebo obsahují obvinění židovské administrativy a jejích čelných představitelů.¨

Hájková postupuje obdobně jako u své dřívější studie, kdy odmítla používat morálně dehonestující nálepku „prostituce“ pro jednání žen, které měly navazovat milenecké vztahy se ženatými muži ze sociální elity ghetta za jídlo navíc, případně příslib vyjmutí z transportu. O situacích, kdy vězni žádali o vyřazení z transportu, autorka odmítá uvažovat jako o morálním testu. Tam, kde sami spoluvězni hovořili o morálním selhání, anebo naopak o potvrzení vysokých morálních kvalit, odhaluje sdílené prožitky bezmoci. Zejména v tomto smyslu se jí skutečně daří přistupovat ke svědectvím pamětníků s deklarovanou „radikální empatií“.

Právě pečlivá práce s obrovským množstvím osobních svědectví a dokumentů tvoří základní kámen úspěchu této knihy. A ačkoli Hájková čtenáři předkládá vrchovatou míru výpovědí, jmen a situací, poměrně hladce sleduje hlavní výkladovou linku. Ukázky vzpomínek nemají povahu pouhého vršení důkazů, pod jejichž tíhou by měl čtenář rezignovat na vlastní uvažování.

Autorka se také nespokojila se svědectvími česky hovořících přeživších. Cílem naopak bylo shromáždit i výpovědi těch, jejichž hlasy historici dosud opomíjeli a kteří patřili k marginalizovaným skupinám.

Pohled do útrob spletitých mocenských mechanismů a společenských asymetrií skrze každodennost Hájkové umožňuje načrtnout dosud netušené dějiny terezínského ghetta. Základní charakteristikou takto pojaté každodennosti není odtrženost od kruté reality vězeňského života plného hladu či obav z transportu, ale to, jak byla tato každodennost hladem a strachem prostoupena. Novost autorčina výkladu současně spočívá v důrazu na zachycení jednání obětí holocaustu. Ty jsou namísto pasivních objektů nacistické zvůle vykreslen y v pozici jednajících aktérů – jakkoli byl prostor pro jejich rozhodování omezený.

Přínos Posledního ghetta se ovšem nevyčerpává s novým výkladem historie Terezína. Hájková v knize opakovaně konstatuje, že její práci lze číst i jako ukázku, jak analyzovat vězeňská společenství, či dokonce společnosti v extrémních podmínkách.

Vzhledem k neutěšenému stavu historického bádání o době Protektorátu Čechy a Morava se nabízí možnost vzít její knihu rovněž jako pobídku k uchopení tehdejší společnosti optikou každodennosti. K zachycení její vnitřní dynamiky a soustředění se na možnosti jednání protektorátních občanů. Oproti dosavadním výkladům by tím do popředí vystoupily mnohé zdánlivě logické kroky protektorátní administrativy a činy konkrétních aktérů. Takový přístup by nabídl potřebný pohled do minulosti mimo jasné a morálně zabarvené dělení na kolaboranty a odbojáře.

Kniha Anny Hájkové se dostává do dialogu s novými pracemi dalších badatelů mladší generace (Radka Šustrová či Jan Vondráček), kteří usilují o nový pohled do protektorátní minulosti. A pro svou čtivost má opravdu silný potenciál stát se učebnicovým textem kulturních dějin.

Autor je historik, působí na FHS a FF UK.