Článek
K mayským chrámům v El Miradoru na hranici Mexika a Guatemaly se nás, turistů ze Západu, vypravilo deset. Do poslední vesnice na kraji džungle La Carmelita dorážíme s půldenním zpožděním. Náš minibus cestou třikrát píchl na štěrkové cestě a poslední kilometry vydřel s prasklou nápravou. Auto je přetížené kanystry s pitnou vodou. To starověké obří město, kde žily tisíce lidí stovky let, nemělo přírodní zdroje vody.
„Co je to napadlo, usadit se zrovna tady?“ ptám se přes tlumočníka našeho mlaďounkého průvodce Erika, který neumí slovo anglicky, ale respektuje nás přesto, že neumíme slovo španělsky. „To je záhada,“ potvrzuje a nervózně mrkne na žhnoucí slunce nad korunami. „Teď sebou musíme hodit. Ať jsme v táboře do tmy.“
Kromě Erika a tlumočníka, který je také farmářem a pytlákem, s námi jde i třetí z Guatemalců, padesátiletá kuchařka Maria, co zvládne pětadvacet kilometrů za tři hodiny a která, bohužel, určuje tempo. Už po první etapě běhu džunglí si tak rozmašírujeme nohy. Bolest má zjevně tvořit jeden z pilířů prožitku, za který jsme zaplatili ekvivalent týdenního pobytu ve slušném hotelu. Ale právě proto jezdíme do exotické ciziny. Abychom si dopřáli stres jiného druhu, než je zácpa na magistrále.
Tma samozřejmě spadne, než se nadějeme. A protože ji nekazí lampy a reflektory a rozsvícená okna a poněvadž pochodujeme pod krunýřem z listí, je černočerná. A do téhle nezkažené tmy se probouzí les. Brouci v keřích vyhrávají, v korunách skřípají dveře. Zdálky něco vytrvale klepe, zobák, pařát anebo něčí prst? A to jsme si před hodinou říkali, že až na ty palmy, je to takové přerostlé Kokořínsko. Už nejdeme v semknutém kordonu. Roztrhli jsme se na skupinky, naše je poslední. Držíme mobily v natažených rukách jak elektronické louče a šátravě se sunem někam do oživlé džungle.
Zrovna když přemítáme, na který strom vylézt, abychom zahlídli světýlko, řízne nocí skřek. Protáhlé škodolibé řvaní, při kterém tuhne krev. Které obnažuje nervy a nás svlíká až na kořist. V životě jsem neslyšela nic tak strašlivého. Podíváme se po sobě ztuhlí a sinalí. Jaguár. Teď se rozeřval další, zprava. Celá smečka predátorů. Skučí blíž a blíž. Pádíme džunglí zpocení jak myši. Necháváme na kořenech cákance opičího pižma. Konečně vpadneme na mýtinu, kde se táboří.
„No jo, vřešťani,“ míchá Maria na ohništi rejži s fazolemi a smaží placky. „Nechcete si strčit nohy do bylinkový lázně? Je skvělá na puchejře.“ Později ležíme v hamakách, ještě hrůzy-plní, a pozorujeme jaguára na nebi. Indiáni věřili, že v kožichu nosí hvězdy.
Po snídani (rejže, fazole a kukuřičné placky) se džunglí rozvyje chór. Tábor se pokouší narvat orvané nohy do bot. Kdo šel včera v teniskách, zkouší žabky. Kdo měl žabky, vyráží naboso. Dosažení srdce pralesa vypadalo v našich představách mnohem snadněji. Aspoň že Eric nepustí do lesa nikoho, kdo vláčí víc než foťák a flašku vody. Jeden můj známý Američan takhle skoro zůstal v malajské džungli, když si na štreku deštným a opravdu promočeným pralesem sbalil patnáctikilovou krosnu včetně tříkilového průvodce. V jednom strmém zabahněném svahu prostě padl naznak a zůstal ležet. Pamatuju si naši hrůzu. Co smetrákovým chlapem uprostřed pralesa? Jak to vysvětlíme jeho rodině? A jak ji najdeme? Seznámili jsme se večer předtím, fajn se ním hrály karty. „Co tě to napadlo?“ přisadila jsem si tenkrát, když se přece jen zmátořil. Choulil se ve svahu a nípal si palce u nohou: „Já vím. Ale stálo mě majlant sem přiletět. A co když tu jsem naposled?“
Nedlouho poté, co opět opustíme tábor, se v ohybu cesty zjeví kostra muly. Taky to nezvládla. Na kládu pár metrů od těla někdo položil její vyceněnou lebku. Kdo ji posmrtně dekapitoval? Její pán, rozjařený turista, umělec? Fotíme se s ní.
Už dřív mě zaujalo, jak rádi vracejí Středoameričani smrt do hry. Ve městě Izamal na mexickém poloostrově Yuacatán v muzeu současného lidového umění vystavují vedle krojů, talířů a šperků z agáve a leštěných kokosáků velkolepý pohřební průvod veselých umrlců. Mají metr a půl a barevné kroje s florálním motivem. Ženy si jednou rukou stírají slzy a druhou tisknou do dekoltu růži. Vdova s rozparkem po stehno pokuřuje doutníček. Kněz přeje mrtvému i nadále vše dobré. Vlastně to vypadá spíš jako svatba. O pár dní později jsem podobný průvod viděla naživo. Až když mi ze záběru zmizely poslední pestrobarevné sukně a poslední květovaný slunečník, došlo mi, o co šlo. Smuteční muzika hrála v dur. A mně chybějí převody, abych si to převedla.
V nohách máme třicet kilometrů vysušenou džunglí. Maria servíruje večeři – rejži, fazole a kukuřičné placky – a ptá se jen tak mezi řečí: „Jestlipak víte, co je tohle za planinu, kde budeme spát?“ Apaticky se podíváme za sebe. Větší fotbalové hřiště, dokonce tu jedna branka stojí, to mě tedy zajímá, který zvrhlík si začne jako první dokopávat okopané nohy. Ale už znám Mariin poťouchlý smysl pro humor a čuju zradu. Neznám těžší kalibr, než: „Hřiště na pelotu?“
Pelota byla mayská verze košíkové a byl to basket o život. Cílem hry bylo také prohodit míč obručí, až na to, že hráči nesměli použít ruce, nohy, ramena ani hlavu. Kamenný kruh trčel tři metry vysoko a měl nesmyslně malý průměr. Po zápase byl kapitán poraženého družstva usmrcen.
„Vedle!“ šklebí se vítězoslavně Maria. „Mayské pohřebiště. Tady,“ ukazuje rukou s kvedlačkou všude okolo, včetně širokého zatravněného valu hned vedle ohniště, kam jsme si dali větrat kecky. „Kilometr odsud bylo rituální popraviště, kde jedni Mayové obětovali jiné Maye svým bohům.“
Večer se převaluju pod (děravou) dekou. Možná kdyby Maria patřila k ladinos, potomkům conquistadorů, co si vozí zadky v džípech a bydlí v Guatemala City, městě zamřížovaném odshora dolů, zamotaným v ostnatém drátě, kde chlápek s kalašnikovem hlídá i obchod s akvarijními rybičkami… Ale tohle jsou Mayové! Nejvřelejší a nejhrdější lidi, jaké znám! Baculaté ženy, které se nesou ulicí jak lidové královny a smějí se na vás už zdálky. Babičky tancující salsu na náměstí, v nabíraných sukních a s očima přivřenýma vzrušením. Chlapeček, který je pozoruje a pak se vyšplhá na svého staršího brášku a celého ho opusinkuje. To je izamalský šperkař don Esteban, který s širokým nosem a kulatými tvářemi jako by vypadl z tisíciletých mayských reliéfů a který nám, sotva jsme vlezli do jeho dílny, zazpíval jednu písničku nejdřív yucatánsky a potom maysky, aby nebylo pochyb, že být Mayem je veliké štěstí. A já teď ležím na mayských hrobech kousek od jejich popraviště, jehož smysl svým evropským rozumem nejsem schopna pobrat.
Jestlipak je náhoda, že si Mel Gibson vybral pro své šílené Apocalypto zrovna tohle místo? Ale ať sebevíc napínám uši, neslyším nic a necítím nic, co by mě mělo nebo chtělo děsit. Žádné šumění krve. Jenom klidné bublání nočního pralesa. Dokonce ani zavřešťání.
Jestlipak je náhoda, že si Mel Gibson vybral pro své šílené Apocalypto zrovna tohle místo?
El Mirador objevili před třiceti lety při leteckém neštěstí.
„Ve vrtulníku seděl velice významnej americkej vědec. A ten povídá, když už jsem sem spad, tak si to tady taky pořádně prohlídnu. A najal si za pět set quetzalů největšího huliče trávy široko daleko, aby mu ukázal všecky ty trosky.“ Eric, největší hulič trávy široko daleko, se rozvaluje na rozehřáté plošině Tapíra a balí špeka. Je jasné, že na tuhle část výkladu se těšil už od Carmelity. „Kdo si dá?“
Takže jsme se sem přece jen doplazili. Na El Mirador, na Vyhlídku. Čtvrtstoleté odkrývání chrámů není shora poznat. Vidíme jen nepropustnou pralesní střechu, do které pere slunce. Nejnovější stopy po člověku jsou tamten zelený pahrbek na obzoru, který býval před dvěma tisíci let taky pyramidou. A po levé ruce, zapadlý daleko v modrém horizontu, další.
Viděla jsem u Dajáků v bornejské džungli lebky nepřátel zavěšené u stropu jejich domů, zabloudila v malajském pralese do osady původních obyvatel. Ale tady poprvé se cítím zároveň uvnitř i daleko. Daleko od světa, kam patřím, a uvnitř světa, do kterého patřím taky. V dokonale uzavřeném kruhu, otevřená a v bezpečí. Respekt, bázeň, vděk. Uf. A já měla strach, že jsem cestovatelsky vyhořela. Že už akorát odškrtávám další ohromující vodopád a další chumel okatých otrhaných dětí. Že jsem vyčerpala své vnitřní možnosti úžasu. Dokonce, že je to splátka za šílené uhlíkové stopy, kterými zahleňuji vzduch jen proto, že chci být na zimu v teple. To by byl, pane, strašně zlomyslný trest.
Dostanu chuť poděkovat Tapírovi. Nevím jak. Tak si lehnu na záda na horké kameny a rozpřáhnu paže a jen tak jsem.
Poslední ráno. Žvejkáme zvětralé kukuřičné lupínky s instantním mlíkem, protože rejže, fazole a kukuřičné placky došly. Fasujeme vodu, která páchne mydlinkami. Hráči a hráčky fotbalu obracejí použité obvazy z rubu na líc a lahvičky s dezinfekcí dnem nahoru. Čeká nás zpátečních šedesát kilometrů džunglí. Nikomu se do nich nechce.
Najednou se džungle zase rozburácí. Ale tohle nejsou vřešťani. Bouřka? Mayské božstvo kvůli těm hrobům, ale proč bychom mu za to stáli zrovna my? Jaguár?
Vrtulník. Rozvlní vrcholky stromů, přeletí celkem nízko nad táborem a za chvilku se z pralesa vynoří čtyři mimozemšťani a kráčejí k nám. Já a můj přítel si vyměníme pár udivených českých slov.
„Jé, vy jste Češi?“ nadchne se, taky česky, mladý Američan. Je tu s přítelkyní snad od Pardubic a jejími rodiči na svatební cestě, a tak si odskočili na El Mirador, čas jsou peníze.
Jak dlouho může trvat, než vědci najdou a vykopou všechny zmizelé kameny, vyčistí reliéfy, vyholí křoví z posvátných staveb, než strhnou čarodějné závoje a spustí velkolepý striptýz? Pár desítek let? Deset let? Úplně stačí vyasfaltovat silnici k La Carmelitě. Až bude sjízdná pro klimatizované autobusy, postaví si Maria na nejlepším místě uprostřed pralesa hospodu. Tlumočník jí bude dodávat kukuřici z farmy a načerno odstřelená zvířata. Eric rozjede prodej lehkých drog. Džungli protne dálnice. Viděla jsem to v Mexiku u jiných slavných pyramid jménem Chichén Itzá. Jak stály jako kulisy, obří hromádky neštěstí, ponížené maškarádou.
Ale možná bych taky měla přistát. Možná že rozbít tábor na hrobech není znesvěcení, ale zesvětštění jejich světa. Jestlipak bych svedla vypnout evropský rastr vnímání? Přestat hodnotit a posuzovat. Nic nekomentovat, jenom se dívat okolo. Až sem příště přiletím.
