Článek
Kennelová totiž nenapsala ani knihu o nacismu, ani o poválečných násilnostech, ani o odsunu, ale příběh jedné z tisíce německy mluvících vesnic v Československu. Němci žili na Jihlavsku nejméně od chvíle, kdy tu byly ve třináctém století otevřeny stříbrné doly. Německý jazykový ostrov se ve slovanském prostředí udržel, v Kamenné (německy Bergersdorfu) žili před první světovou válkou tři Češi, při sčítání lidu v roce 1930 dvaadevadesát. Mimochodem jazykovou příslušnost neumíme rozlišit do patnáctého století, národnostní kartu vytáhli až obrozenci, z nichž ovšem mnozí psali a vyučovali německy, stejně jako mnozí zdejší (čeští? – českoněmečtí? – čeští němečtí?) Židé. Jsme doma v zemi, nebo v jazyku?
O tom, že se u nás Němci zčistajasna nezjevili až v roce 1938, nemá dnes mnoho Čechů ani potuchy. Naši Němci přitom naprosto přirozeně formovali české kulturní dědictví – od architektury, obchodu a průmyslu po chuť becherovky. Román Bergersdorf ukazuje především na tahle bílá místa v naší vlastní historii, odkud byli Němci vygumováni.
Chuť, anebo spíš nutnost zabývat se vlastní historií je v současnosti cítit ze všech států střední Evropy, vědeckou a institucionální úroveň nevyjímaje. Vznikají tematická muzea, třeba v severních Čechách. Pokládám za zásadní pro naše sebevědomí a sebeuvědomění, že právě v muzeu v Ústí nechtějí udělat z válečných a poválečných konfliktů a násilností těžiště společného soužití, ale že je pojmou jako jeden oddíl expozice, která začíná osidlováním. Řetězením vin lze jistě dojít od poválečných masakrů přes okupaci, Lidice a Terezín k meziválečné čechizaci historicky německých sídel a sestupně dále snad až ke středověku, ovšem také se lze podívat na celek, připomenout si minulé šance i tragédie, doplnit bílá místa, a tak obohatit sami sebe.