Článek
V rozhovoru, jejž jsem s ním vedla při příležitosti českého vydání jeho Příběhu o lásce a tmě, mi řekl, že se jeho život skládá z jazyka a z knih, což ovšem vnímal naprosto praktickým způsobem: „Já jsem vlastně prodavač. Ráno v šest přijdu do pracovny, otevřu ji a čekám na zákazníka. Když přijde, je to dobrý den. Když ne, co se dá dělat, ale pořád dělám svou práci.“
Amos Oz to s novináři uměl a po mnoha desetiletích úspěchů měl, co se bonmotů týče, nacvičíno. Jeho zákazníci totiž většinou chodili: řadu let se mu dařilo každoročně vydávat nový titul, a jeho nakladatel ho dokonce jistou dobu platil bez ohledu na jejich počet.
Před koncem roku zesnulý autor se také jako přesvědčený pacifista a socialista zasazoval za rozdělení palestinsko-izraelského území na dva státy: blízkovýchodní konflikt nevnímal jako kulturní nebo náboženský, ale jednoduše jako majetkový spor o vlastnictví jednoho domu. A jako takový má podle něj řešení.
Když myslím na Amose Oze (ročník narození 1939), myslím také na to, jak začal psát. Jeho první kniha vznikla v kibucu Chulda, kam utekl poté, co se mu jako dvanáctiletému otrávila matka. Povedená je historka, že musel požádat představenstvo kibucu o povolení místo zemědělských prací jeden den v týdnu psát – a málem ho nedostal. „Co ví tady mladý Oz o životě? Ať pokračuje na poli; začít psát může ve čtyřiceti.“
Ještě zajímavější je, že Oz sice psát potřeboval, ale zároveň byl přesvědčený o tom, že psát nemůže, protože nemá o čem: „Bylo mi jasné, že na to, aby člověk psal jako Remarque nebo Hemingway, by musel vykročit do opravdového světa, někam, kde jsou chlapi mužní jako pěst a ženy něžné jako noc… Ale o čem psát v kibucu? O kurníku, kravínu, dětském internátu, o výborech, rozdělovnících a obchodu se smíšeným zbožím… Dokonce i válku za nezávislost jsem zmeškal… Kdo kdy v Chuldě viděl koňak? Kdo slyšel o nezávislých ženách nebo čisté lásce?“ zoufá si v Příběhu o lásce a tmě.
Tereza Šimůnková
Od doživotní kariéry kibucníka ho naštěstí zachránil epizodický román Městečko v Ohiu od Sherwooda Andersona, odehrávající se v provinční díře plné obyčejných postaviček. Když Oz zjistil, že lze psát i příběhy neokázalé, „chodil po cestičkách kibucu jako opilý, prozpěvoval si, poskakoval a slzel ohromením, radostí a vzrušením: Heuréka!“
V době, která vyžaduje sebevědomí až na půdu jako nutnou podmínku úspěchu, může být začátečnická nejistota velikého světového spisovatele jistou vzpruhou i pro nás ostatní.
