Článek
Kdo byl ve vedení předlistopadové KSČ hlavním zastáncem perestrojky?
Byla tu skupina politiků, která dlouhodobě volala po reformách a na konci osmdesátých let chápala perestrojku jako něco, co je má umožnit a co lze chápat jako univerzální program pro všechny státy východního bloku. Dnes ještě není všeobecně akceptováno, že téma přestavby v ČSSR nastolil Gustáv Husák, více se mluví o roli Lubomíra Štrougala jakožto iniciátora ekonomické reformy. K reformní skupině patřili i někteří mladší tajemníci ÚV a překvapivě také Antonín Kapek, spojený s negativní rolí signatáře zvacího dopisu v roce 1968. Více bylo ovšem těch, kdo se sice hlasitě vůči přestavbě nevymezili, ale hlubokou strukturální reformu, byť v mezích logiky fungování nedemokratického režimu, nechtěli: Biľak, Indra, Lenárt a další. Ale i když měli konzervativci převahu, nebyli vždy schopni čelit přestavbovým snahám, v únoru 1987 i Vasil Biľak připustil, že Československo by se mělo v otázce reforem Sověty inspirovat.
Štrougalova jednoznačně progresivní role, jak ji popisuje ve svých pamětech, má tedy oporu i v zápisech z jednání předsednictva ÚV KSČ?
Štrougal se od většiny vedení názorově lišil už od počátku normalizace. Ve vnitřních diskusích dokonce zpochybňoval Poučení z krizového vývoje, nehybnost byla podle něj neudržitelná. O reformě mluvil dříve než Gorbačov, a to nejen doma, ale i před zahraničními politiky. Jeho paměti jsou v tomto rozhodně věrohodné.
Kdy začala KSČ o perestrojce jednat?
Husák se v listopadu 1986 zúčastnil schůzky zástupců zemí RVHP, kde proti sobě Gorbačov postavil dvě alternativy: buď všeobecná reforma, nebo úpadek. Stenogramy byly zaslány ústředním výborům všech vládnoucích stran ve východním bloku. Husák přinesl záznam na prosincové zasedání ÚV KSČ. Následně započaly přípravy československé ekonomické přestavby, jež se projevila zejména v zákoně o státním podniku schváleném v roce 1988.
Proč se konzervativci proti perestrojce nevymezili hlasitěji a veřejně?
Do roku 1986 v Československu málokdo tušil, co a jak bude Gorbačov reformovat. Zdejší konzervativci ho po jeho zvolení podporovali, protože v něm neviděli ohrožení, nepředpokládali, že by mohl přispět třeba až k možné budoucí reinterpretaci pražského jara. Vyčkávali do ledna 1987, kdy československý stranický tisk publikoval plné znění Gorbačovova projevu na lednovém zasedání ÚV KSSS, na němž představil svou radikální cestu. Rudé právo tak popularizovalo politiku, s níž konzervativci nemohli souhlasit. Bezprostředně poté zahájil Gustáv Husák jedno z únorových zasedání předsednictva slovy: „Publikovali jsme všechny dokumenty a československá veřejnost očekává, co budeme dělat.“ V zemi, kde byl Gorbačov velmi populární, jednoduše nebylo možné, aby se konzervativci proti liberalizačním snahám v SSSR zásadně vymezili – na rozdíl například od NDR, kde Erich Honecker vystupoval proti sovětskému vůdci už dlouho předtím.
Proč v Česku převládá přesvědčení, že tu přestavba vlastně neprobíhala?
V předsednictvu a ve vládě se rozpracovávaly desítky reformních návrhů už během roku 1987. Většina projektů ale měla být schválena až na mimořádném 18. sjezdu KSČ v roce 1990, včetně nové ústavy, nových stanov a federalizace strany, redukce kádrové nomenklatury, pokračování v ekonomické reformě nebo volební reformy, která měla umožnit kandidovat více kandidátům, než bylo volebních mandátů v daném obvodu. Bylo by šlo o nikoli nevýznamnou pluralizaci režimu v mezích daných logikou jeho fungování. Chystaly se masivní kádrové změny v nejvyšších patrech; podle zápisů si řada vrcholných představitelů konzervativního vedení uvědomovala, že pro ně sjezd znamená konečnou. Například tajemník ÚV Karel Hoffmann před předsednictvem prohlásil: „Nikdo z nás přes tento sjezd nepřejde.“
Zprava Gustáv Husák, Miloš Jakeš, Antonín Kapek a Alois Indra, fotografie je z února 1988.
Jak do procesu přestavby zapadá odstoupení Gustáva Husáka z funkce generálního tajemníka KSČ a nástup Miloše Jakeše v roce 1987? Byl to puč?
Husák možnost svého odchodu nastolil poprvé sám na návštěvě v Moskvě v roce 1986 – a zpravil o tom předsednictvo. Podruhé pak během Gorbačovovy návštěvy v Praze o několik měsíců později. Chtěl ale, aby výměna proběhla v jeho režii, jeho nástupcem se měl pravděpodobně stát František Pitra, jeden z mladších tajemníků ÚV. Indra a Biľak však byli rychlejší a Husák poznal, že nemá smysl jim vzdorovat.
Jakeš tvrdí, že se generálním tajemníkem chtěl stát Štrougal, ten to však v pamětech vyvrací. Co k tomu říkají archívy?
Zlomovým momentem byla Gorbačovova návštěva v Praze. Proreformní skupina se domnívala, že by mohl podpořit jejich snahu a poukázat na někoho z nich jako na Husákova nástupce. To se ale nestalo, Gorbačov otázku nástupnictví ponechal československému vedení. Pokud tehdy Štrougal o nejvyšší stranický post usiloval, nejpozději v tuto chvíli musel pochopit, že jakákoliv naděje stát se generálním tajemníkem je ztracena, protože většina členů předsednictva mu nebyla nakloněna.
Jak je možné, že společnosti byly předkládány výsledky přestavby, přestože ve vrcholných orgánech převládl vliv konzervativců a Husák a Štrougal, dva její nejvýznamnější zastánci, odstoupili?
Jakešovo vedení používalo v letech 1988 a 1989 pojem přestavby při všech možných příležitostech. Jenže to už byla reálně pozastavena a nereflektovala, co se dělo v SSSR, kde v létě 1988 nastolil Gorbačov otázky právního státu, oddělení jednotlivých mocí a svobodných či polosoutěživých voleb. U nás se o těchto tématech diskutovalo interně, ale ne na veřejnosti. Stejně tak glasnosť, otevřenost a informovanost, zde byla naplňována jen váhavě. Konzervativní většina zastavila reformy v bodě, o němž se domnívala, že pokud by se šlo za něj, mohlo by to už ohrozit režim v jeho stávající podobě. Občanům se ukazovala umírněnější podoba reforem schválená v roce 1987. Na druhou stranu nová kádrová politika, rozšíření počtu aktérů, kteří rozhodují, znamenala jistou změnu. Ai když to nevedlo k liberalizaci, nelze tuto dynamiku přejít mávnutím ruky.