Tekutá země voní sladce, říká islandský režisér Hlynur Pálmason

Narodil jsem se a vyrostl na Islandu, v Dánsku jsem studoval a narodily se mi tam děti, nyní žijeme zase na Islandu. Obě země mě formovaly. Zapomenutá země je hodně film o protikladech. Začal jsem jednoduše – jedna vlajka je modrá, druhá červená. Proti postavě staršího islandského průvodce jsem postavil idealistického mladého kněze. Liší se jazyky, temperament i krajiny. Zajímalo mě, co se stane, když dám tyhle kontrasty k sobě.

Film má ovšem i historický rozměr. Odehrává se kolem roku 1870 a Island pojí s Dánskem dlouhá historie. Máme spolu dobrý vztah, spíše než vyhrocené konflikty jsou mezi námi drobné třenice. Ale až do druhé světové války byl Island pod dánskou korunou a moc filmů jsem o tom neviděl.

No, ona je to vlastně fikce, celé jsem si to vymyslel. Hodně jsem přemýšlel, jaký druh fotek by dánský kněz na Islandu udělal, jaké lidi by portrétoval, s kým by cestoval. Takhle bylo psaní víc vzrušující. Můj štáb, herci i lidé, co film financovali, ovšem dlouho nevěděli, že scénář nevypráví skutečný příběh.

Tam, kde žiju a kde jsem vyrostl: na jihovýchodním pobřeží Islandu. Je to rozsáhlá oblast, ale bydlí tam jen málo lidí. My žijeme ve městě o dvou tisících obyvatelích, do dalšího města je to autem dvě hodiny a je ještě menší. Natáčel jsem tam, kde to znám, kde sbíráme houby nebo chytáme ryby, a hlavně na sousedově pozemku. Nesnažíme se ukázat profláklá místa z pohlednic.

Některé lokace byly velmi špatně přístupné a veškeré vybavení jsme tam museli přivézt na koni. To nám ale umožnilo vykreslit okolní krajinu pravdivě. Prožívali jsme podobnou cestu jako naše postavy. Šlo o dost náročné natáčení.

Tu jsem napsal do scénáře už v roce 2014, aniž bych věděl, jak to provedeme. Ale měli jsme štěstí, jedna sopka vybuchla dva měsíce před natáčením. Nevím, jak bych to udělal bez ní, představuje důležitý obraz.

Točit u sopky byl šílený zážitek. Vůně rozžhavené lávy je ta nejkrásnější na světě. Tekutá země voní dost sladce. Malinko se z toho sjedete. Natáčeli jsme tam celý den, byli jsme unavení a do toho jsme byli z těch plynů všichni omámení. A bylo tam takové teplo! Jeli jsme k sopce hned, jak vybuchla, a dostali jsme se hodně blízko. To není vždycky možné, vulkány se obvykle nacházejí na ledovci, ale tohle byla taková přátelská sopka.

Zvuk je pro mě extrémně důležitý. Natáčíme ho i roky dopředu, snažím se mít zvuk zařazený už do scénáře. Patří mezi věci, nad kterými strávím nejvíc času, a vždycky je ošemetné, aby byl udělaný správně. Což tedy skoro nikdy není, už proto, že každé kino je zvukově trochu jiné.

Vyhovuje mi jeho dynamický rozsah. Rád točím dlouhé scény a filmový pás zvládne slunce i stín. Taky mě emocionálně stimuluje negativ filmu, jeho barvy, kouzlo. To jsou dva hlavní důvody z mnoha. Filmový pás v Zapomenuté zemi není oříznut, takže kolem obrazu vidíme černý rám, jako by to byla brána do filmu. Po každém střihu se záběr trochu změní.

Spojování zvuku a obrazu je moje vášeň. Miluju kreativní konflikt a proces, kdy se snažíte přijít na to, jak to může fungovat. Když na to pak přijdete, je to jako drogový rauš.

Neměl jsem v hlavě nic specifického. Inspirovala mě spousta malých věcí, starých i nových. Třeba citát z knihy islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona. Ta věta, kterou jsem využil pro postavu kněze Lucase, zněla nějak takhle: „A tady jsi, opuštěn všemi kromě Boha. Jenže Bůh neexistuje.“ Chtěl jsem, abychom tohle cítili, když se Lucas uprostřed filmu ocitne na pokraji smrti. Pro jinou scénu mě zase inspiroval Leonard Cohen.

Coby cizinec nikdy nevíte, jak věci fungují, a neměli byste si myslet, že ano. Souhlasím, že pýcha je Lucasův hřích. Vnímám ho jako mladého ambiciózního kněze s ideály. Ty mu ale velmi rychle rozdrtí nemilosrdná realita života, přírody nebo jak to nazvat. Myslím, že já i Lucas jsme si díky tomuto filmu postupně uvědomili, jak malí a pomíjiví jsme.

Lucas je cizinec v drsné zemi, o níž moc neví a jejímž jazykem nemluví. Na začátku filmu ho stavím proti přírodě, později se konflikt vytváří mezi ním a jeho průvodcem a začne to být příběh boje muže proti muži. Na konci se perspektiva znovu změní a zdá se, že Lucase konečně uvidíme v pravém světle – nebo že on konečně spatří v pravém světle sám sebe.

Náboženství tehdy představovalo moc a peníze a vládla v něm jistá hierarchie. Dánové se dřív určitě na Islanďany dívali spatra, stačí si přečíst lodní deníky z té doby. Islanďané jim připadali oškliví a smradlaví. Asi takoví i byli. Ve filmu neříkám, že jedna strana je lepší. Obě mají své kvality a negativa. Nechci Dány vykreslit jako utlačovatele. Víc mě zajímalo, že jsme se jako lidé od těch časů vlastně moc nezměnili. Stále máme stejné základní, primitivní pocity, přání a potřeby a sdílíme stejný osud smrtelníků.

Vychovali mě v luteránské víře a věřím, že existují věci, které nejsou vidět. To cítím silně, zvlášť uprostřed přírody. Stačí si vzpomenout na fotografické desky, jež využívají světlo, které my okem nezachytíme. Kolem nás se děje spousta věcí, o nichž nevíme. Ale jestli věřím, že existuje Bůh? Věřím, že musíme věřit a že každý věří v něco jiného.

Neměli jsme peníze. Obvykle mám rozjetých více projektů najednou a finance, co dostanu na jeden, rozděluju i mezi ostatní. Některé z těch projektů jsou filmy, jiné instalace, obrazy, fotografické série. Nikdy přesně nevím, co z toho bude. V Zapomenuté zemi je třeba i část videoinstalace s mrtvým koněm, kterého stále natáčím a ještě nevím, kdy s tím skončím. Možná za dva tři roky. Pracuju rád svým tempem. Popravdě bych nejraději všechno dělal ještě pomaleji. Čas na mě plyne moc rychle. A všichni mi říkají, že s věkem to bude už jen horší. Všechno se pořád zrychluje.

Ne, zemřel přirozeně, je to kůň mého táty. Ale dělal jsem i výstavu fotek koně, kterého jsme zastřelili. Utratit jsme ho ovšem museli, byl to krásný jezdecký kůň, jenže měl něco s nohou…

Žiju natolik izolovaně, že jsem ji prakticky nevnímal. Naše rodina chytila covid celkem nedávno, trvalo, než se dostal až k nám. Ale znám hodně lidí, kteří zažili kvůli pandemii těžké časy. Mé malé problémy se s tím nedají měřit.