Technologie nejsou apolitické, říká sociální antropolog Martin Tremčinský

Prudkost vývoje technologií se obtížně měří. Určitě můžeme říct, že jsou dnes technologické i společenské skoky relativně časté a velké a míra nejistoty, kterou můžou vyvolávat, je ve srovnání s tradiční předmoderní společností značná. Nicméně když se podíváme do 19. století, kdy první teoretici psali o industrializaci, obavy nebo prognózy prudkých změn byly dost podobné dnešku. Průmyslová revoluce byla chápána jako něco, co zásadně proměňuje společnost a místo člověka v ní, ať už pozitivně, nebo negativně.

Každá technologie má tendenci proměnit nejen to, jak společnost funguje, ale i to, jak sama sebe chápe. To, jak chápeme hranice mezi lidským a mimolidským, jak chápeme podstatu společnosti, jestli bereme jako její základní prvek vladaře, různé složitější struktury, rodinu, anebo individuum. Takové proměny zde probíhají stovky let, modernita je na nich postavená.

Například dnešní umělá inteligence, velké jazykové modely, zapadá do principů automatizace z doby rozmachu industriální společnosti. Ten rozdíl je v tom, že už se nevztahuje k manuální práci, ale k práci kognitivní a komunikační, což dál mění naše představy o lidskosti. Zároveň se mění média, ve kterých jsou tyto představy distribuovány a ukládány, a mění se jejich rychlost a podoba.

Je třeba si říct, že národní stát je také technologie. Technologie moci, distribuce rozhodovacích procesů.

Představy o technologiích, které by národní stát měly nahradit, se často soustředí na to, jak ho depolitizovat a delegovat společenské procesy na zdánlivě autonomní, apolitický technologický proces. To je ale myšlenka, se kterou vznikal i ten národní stát! Zatímco předmoderní, předstátní společnost byla vázaná na status jednotlivých svých členů, do kterého se rodili a ve kterém byli nuceni celý život fungovat, byrokratizovaný stát měl tyto znesvobodňující vazby rozbít a přijít s vládou expertů, byrokratů, kteří jsou nezávislí a objektivní.

Dnes se ta historická dialektika jen obrátila a stát je chápán naopak jako svazující či dysfunkční a pomocí moderních technologií se hledá způsob, jak ho nahradit. Přičemž si od toho slibujeme – větší nezávislost a objektivitu.

Jenže stejně jako stát a státní úředníci nejsou nestranní ani objektivní a vždy v sobě mají politický náboj, tak mají politický náboj i technologie. Ačkoli se cloudová společenství nebo kryptoměny tváří nezávisle a apoliticky, i ony vybízejí člověka, uživatele k určitému náhledu na svět.

U kryptoměn je typické, že je všechno vnímáno jako směnitelné zboží, což je něco, co stát neumožňuje. Nemůžu prodat své jméno, svou individualitu. Kryptoměny ale rozšiřují působnost konceptu zboží i na sféry sociálního života, do kterých ta logika dříve nezasahovala. A to je samo o sobě politikum.

Subjektivita, kterou se stát snažil zkonstruovat a která nám má zaručovat práva a povinnosti, je subjektivita občana. Posledních čtyřicet let byla ale zásadně nahlodávána. Mnohem více se dostáváme do neoliberální subjektivity spotřebitele nebo zákazníka. Tento systém se však také začíná vyčerpávat a jsou zde pokusy jej nahradit.

Například populistická hnutí mluví o etnické subjektivitě, návratu právě k národnímu státu. A na druhé straně je zde snaha subjektivitu zákazníka zachránit delegováním na technologická řešení.

Na to je složité odpovědět. Národní stát na jednu stranu vznikl za účelem stabilizace statu quo raného kapitalismu. Minimálně to umožnilo setrvání kapitalismu do současné doby. Což nemusíme nutně vnímat jako pozitivní, ale na druhou stranu udržování statu quo zároveň brání nástupu něčeho horšího.

Ještě před deseti patnácti lety se všude opakovala mantra, že je pro nás lehčí představit si konec světa než konec kapitalismu. To už není pravda. Dnes už si většina sociálních vědců konec kapitalismu představit umí. Ovšem to, co řada z nich vidí jako jeho nástupce, není progres, ale regres do takzvaného technofeudalismu. Argumentem pro zachování silného moderního státu s jeho regulačními a demokratickými participativními mechanismy je právě nutnost zabránit nástupu technofeudalismu.

Pojem technofeudalismus je poměrně zavádějící, ale zároveň dobře napovídá, že vzniká jakási vize technologického, technokratického světa, který už není demokratický a ve kterém se tím, že ztratíme subjektivitu občana, staneme mnohem zranitelnějšími vůči moci.

Stát to zvládá v nějaké míře mitigovat, protože je tady pořád úzus toho, že občané jsou si rovni a mají možnost na společnosti aktivně participovat – což v případě cloudových společenství už teoreticky vůbec nemusí platit.

Představa technofeudalismu je, že se významná část rozhodovací moci přesune ze slábnoucích národních států právě na velké technologické firmy a platformy. A my, protože naše komplexní technologická společnost platformy vyžaduje, budeme odkázáni na jejich politiku, na niž ale nebudeme mít žádný vliv.

Ten pojem je zavádějící v tom, že feudalismus předpokládá přímou dominanci a kontrolu výrobních procesů skrze zapojení násilí, síly. To technofeudalismus nedělá, protože to dělat nemusí, na to má pořád ještě stát. Bez něj nemůže existovat.

Kdyby neexistoval národní stát, Bill Gates nikdy nebude tak bohatý. Protože by tu nebyl politický aktér, který by za něj vymáhal autorská práva k jeho produktům. První člověk, který by se podíval na windowsy, by je zkopíroval a šířil dál. To, co Bill Gates dokázal vybudovat, dokázal vybudovat jen díky národnímu státu.

Analogie feudalismu má naznačovat, že lidé spojení s technologiemi získávají větší moc než aktéři spojení s národním státem. Ty dvě moci ale nemusejí být v protikladu. Jejich opozice je spíš zdánlivá než reálná.

Všechny tři scénáře jsou možné.

Současným elitám by vyhovoval scénář zotročující práce. Nové technologie se jistě stanou nástroji efektivnější kontroly pracujících a pracovních procesů, bude snazší určovat tempo práce tak, jako to přinesl taylorismus a fordismus na začátku 20. století. Pásová výroba zbavila dělníky autonomie v pracovním procesu. Najednou už nemohli určovat tempo své práce, dělal to za ně stroj. A lze si poměrně snadno představit, že umělá inteligence pomůže podobné standardizaci pracovního procesu i v kreativní práci, která byla do teď vesměs autonomní. Což bude elitám vyhovovat.

Utopická společnost bez práce by naopak vyhovovala asi většině světové populace. Kdyby se podařilo delegovat pracovní procesy na stroje, na třetí přírodu, na autonomní systém, který nás už nepotřebuje ani jako operátory, nemuseli bychom najednou dělat to, co nás nebaví, a mohli se věnovat zábavě nebo rodinnému životu.

Samozřejmě se objevují argumenty, že umělá inteligence, která nás měla zbavit jha práce, abychom měli čas na umění, zatím funguje hlavně tak, že všichni pracujeme čím dál víc, zatímco stroje malují obrazy a skládají písně.

A pak máme dystopický svět bez práce.

V libertariánské vizi budoucnosti vznikne ona třetí příroda, která bude autonomní, ale do toho zůstanou zachované společenské a vlastnické vztahy, jak je známe dnes. Přístup ke zdrojům bude určený předchozím vlastnictvím nebo politickou silou si ty zdroje přivlastnit. Jenže představovat si, že vytvoříme svět, ve kterém nikdo nemusí pracovat, aby se ten svět reprodukoval, a zároveň v něm zůstanou instituce soukromého vlastnictví a vlastnického práva, mi přijde hrozně naivní.

To je jako si v 18. století představovat, že přijde industrializace, ale zůstaneme ve feudální společnosti. S proměnami v politických a ekonomických vztazích přicházejí nutně proměny společnosti i jejích institucí.

Otázkou zůstává, kdo bude z takové změny profitovat, kdo bude schopný prosadit svou agendu, prosadit se politicky. To technologie na rozdíl od společenských struktur rozhodně nedeterminují a může i nemusí to skončit onou dystopií.

Dvě stě, možná tři sta let jsme byli zvyklí konstruovat svou identitu okolo práce. To, co děláme, znamená, kým jsme. Ale už někdy v šedesátých letech minulého století se to začalo měnit. Identitu jsme přestali stavět jen na tom, co děláme, ale i na tom, co konzumujeme. Jestli nosíme mikinu Adidas, nebo Nike. Spotřeba se stala kulturnětvornou, identitární záležitostí. A dá se očekávat, že to, jak vytváříme identity, se bude proměňovat i dál. Může to spočívat třeba v tom, jaký budeme pro ostatní vytvářet zábavní obsah na sociálních sítích.

Každopádně práce je z vytváření identity vytlačována už teď. Postupně přestala být světotvornou aktivitou, už nemáme ambici pomocí ní přetvářet svět okolo sebe. Dnes je mnohem víc postavená na zásluhovém principu, kdy jen dokazujeme ostatním, že si zasloužíme nějaký podíl na společensky produkovaném bohatství.

Ostatně i dnešní politický boj v oblasti identitářství, vznik populistických hnutí, může být jedním z důsledků snahy najít nové zdroje vlastního sebepochopení, sebepojetí anebo sebeohodnocení.