Tam, kde ubývá státu. Vratislav Dostál a jeho jízda „druhým Českem“

Původní plán byl navštívit třináct obcí: co kraj to obec. Původně jsme si taky mysleli, že je budu navštěvovat takzvaně na blind, bez toho, že bych s někým něco předem domlouval. Představa byla, že prostě někam přijedu, strávím tam několik dní, budu chodit do hospody a mluvit s lidmi. A celé to pak zachytím v reportáži.

Z obou věcí jsme ale museli ustoupit. Nebylo by to efektivní. Pokud jde o počet obcí, časem se ukázalo, že se navzdory mnoha rozdílům problémy reprodukují. Skoro všechny čelí stárnutí obyvatel, mizí z jejich dosahu veřejné služby, většina lidí musí dojíždět za prací, děti do škol i kroužků. Mnohde už nemají ani ty hospody.

Takže jsem se nakonec musel spolehnout na síť přátel a známých, kteří mi pomohli jednotlivé výpravy na venkov zorganizovat. Vždy jsem kontaktoval někoho z místních, ideálně přímo starostu, s tím, že bych se k nim rád vypravil a popsal, jak se tam lidem žije. Reakce byly různé, někde vstřícné, jinde to odmítli hned, anebo postupem času. Všem jsem musel zdůrazňovat, že je nemíním skandalizovat, že mi jde o co nejvěrnější otisk života na venkově.

V každé obci jsem mluvil minimálně se třemi respondenty: se starostou, s živnostníkem, typicky provozovatelem hospody nebo obchodu, a pak s nějakým starousedlíkem, který dokázal srovnat život v obci napříč politickými režimy.

Takže abych odpověděl: byť jsem měl v plánu do obcí situovaných v bývalých Sudetech zavítat, jejich finální výčet je souhra okolností i výsledek improvizace.

Chtěl jsem čtenáře nechat nahlédnout do každodennosti lidí, kteří volili Andreje Babiše a Miloše Zemana. A chtěl jsem ukázat, že k tomu mají legitimní důvody. Polistopadový režim na ně jaksi pozapomněl a oni se museli ve svých životech zařídit bez toho, aby se spoléhali na instituce státu.

Představitelé obcí zároveň vědí, že musejí pokud možno udržet aspoň něco z toho, na co tam byli lidé zvyklí před rokem 1989. Měli tehdy k dispozici nejen obchod a jednu dvě hospody, ale i poštu, praktického a dětského doktora, zubaře, lékárnu, někde dokonce gynekologa, řeznictví, domácí potřeby či drogerii. Jezdil k nim pravidelně autobus, měli tam sokolovnu, koupaliště nebo kulturák. Tohle všechno už na mnoha místech není, anebo to chátrá.

Byl jsem i v místě, kde to mají do nemocnice hodinu a půl. Tam prostě infarkt dostat nechcete. Anebo v obci, kde se narodí jedno dvě děti za rok. Ani vítání občánků už nedělají, dětí do osmnácti let mají asi třicet. Z toho si rychle dopočítáte, jaká tam bude s ohledem na demografickou křivku docela brzo poptávka po pečovatelských službách.

Vlastně se těm lidem ani nejde divit, když říkají, že se jim za Husáka žilo lépe. A jedním z důsledků je pak postupná rezignace na politiku. Přičemž to vnitřně neprožívají tak, že to byli oni, kdo začal na celkové poměry kašlat. Mají to obráceně: to stát začal jako první kašlat na ně. Dvacet let to trpělivě zkoušeli s ODS, ČSSD, lidovci, Unií svobody či s TOP 09. Po jisté době se ale ti, kteří na politiku nerezignovali úplně, poohlédli jinde – a začali volit protestně. Odtud nástup nových stran po roce 2010.

To je právě ono: navzdory rozličným problémům tam lidé svou každodennost neprožívají nijak ponuře nebo depresivně. Většinou se prostě v rámci možností zařídili tak, aby obstáli a uživili sebe i své rodiny. Já sám navíc z malého města pocházím, na venkově se vyskytuju pravidelně, věděl jsem zhruba, do čeho jdu a co mě čeká.

Pokud jde o místní spolkový život, téměř všude ho ještě dnes organizují dobrovolní hasiči. Maminky zase dělají akce pro své potomky. Ale třeba fotbalových oddílů pomalu ubývá, není dost dětí. Pak jsou obce, v nichž se o kulturní provoz starají obecní úřady, typicky Přívrat, kde mají akci každý víkend. Možná i častěji.

Všude se snaží problémy nějak řešit. Vědí třeba, že jim odcházejí mladí, hledají proto, jak tomu zabránit. Například zasíťovávají na vlastní náklady stavební pozemky a nabízejí je mladým lidem k odkoupení za zvýhodněné ceny. Jinde budují dětská hřiště, snaží se udržet školu. Jinde zas obec provozuje hospodu. Starosta totiž ví, že jde o poslední místo, kde se lidé mohou potkat: „Dokud tady já budu, bude tady i ta hospoda.“

Dále jsou obce, kde nemají problém s tím, že by to tam „nežilo“, vadí jim naopak až brutální rozmach nehotelového turismu. Chalupy, v nichž dřív bydleli starousedlíci, nyní skupují lidé na byznys. Typicky v Horním Maršově nebo v Loučné nad Desnou. A pokud se tam dnes ukáže nějaký investor, starosta mu rovnou říká, že ho tam nechce, že mu jde o komunitu lidí, kteří v obci žijí trvale.

Je to různé, nikde jsem se ale nesetkal s tím, že by si lidé nějak extra naříkali.

Asi není jedna univerzální cesta. Jinou strategii musejí volit v odlehlých místech bez možnosti turistického rozvoje, jinak lze situaci čelit na jižní Moravě poblíž rakouských hranic. Jinak kdesi ve vnitrozemí a zcela jinak v bývalých Sudetech. Hodně důležitá je rovněž vzdálenost od většího města. Moje zkušenost nicméně je, že pokud k tomu existují podmínky, místní si dokážou dost dobře pomoct sami. Jak píšu v knížce, v některých obcích funguje občanská společnost doslova příkladně.

Na druhou stranu jsou obce, které jsou strukturálně v mnohem složitější výchozí pozici než jiné. A tam by si to nejspíš zasloužilo nějakou koordinovanou a dlouhodobou intervenci. Ale nemusí to jít hned od vlády, pomáhat by měly třeba krajské samosprávy.

A pokud jde o některé služby, ukazuje se, že jednou z možností je i společný postup sousedních obcí. Třeba ve Starých Hamrech mají dodnes praktického lékaře taky díky tomu, že mu poskytují finanční úlevy a kompenzace ve spolupráci se sousední obcí Bílá.

Vláda by si měla detailně zmapovat situaci a udělat maximum pro to, aby lidé z periferie a šedé zóny měli motivaci být zase součástí systému. Nástroje existují. A dít by se tak mělo bez toho, aby je lidé z centra poučovali, co si mají myslet a jak mají žít.

Klíčem bude nejspíš budoucnost našeho školství, jak o tom píše v doslovu České jízdy sociolog Daniel Prokop. Zmiňuje taky daňové optimalizace, zrušení nelegálních exekucí či podporu infrastruktury. Bez aktivní politiky v odlehlých regionech to v žádném případě nepůjde. Stačí se podívat, kolik lidí ve sněmovních volbách volilo hnutí ANO, SPD, ČSSD, Přísahu a komunisty. Bylo jich víc než voličů obou předvolebních koalic, které teď skládají vládu.

I já jsem se setkal s názory, že jsou některé trendy nevratné a že se s tím nedá nic dělat. Na jednu stranu lze této skepsi rozumět, zároveň se mi ale zdá dost elitářská.

Uvedu příklad: všichni si platíme ze zákona zdravotní a sociální pojištění. Jak lze potom obhájit, že v naší zemi existují místa, kde se do nemocnice nedostanete dříve než za hodinu a půl?

Další věc: spočítat si, kolik budeme za deset nebo dvacet let potřebovat domovů důchodců a různých pečovatelských služeb, přece není nic složitého. A lze taky spočítat, kolik jich budeme potřebovat v centru a kolik na periferii. Už teď víme, kolik tam bude asi tak muset být zaměstnanců. Je to hodně náročná a záslužná práce. A nikdo přece nemůže říct, že by si penzisté z venkova zasloužili horší sociální péči než ti z města. To přece nejde ničím obhájit.