Světlo rozumu slábne, říká Markéta Pilátová, která vydává román Senzibil

Čarodějnice upalovali už staří Římané. A raně novověké čarodějnické procesy, které ve velkém pořádala jak katolická, tak protestantská církev, určitě odrážely mnoho různých věcí: jak míru tehdejšího poznání – za čarodějnice nebo čaroděje byli prohlašováni i lidé trpící epilepsií, schizofrenií či jinými duševními chorobami –, tak touhu po cizím majetku.

Majetek po odsouzených velmi úspěšně shromažďoval i hlavní inkvizitor z Velkých Losin: Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Měl spadeno na bohaté měšťany ze Šumperka a brousil si zuby i na ty z Olomouce.

Mě ale spíš pro román Senzibil zajímal genius loci toho místa. Mám dojem, že Jeseníky jsou celkově prodchnuté tajemnou atmosférou. Možná je to i tím, že se tam od 13. století pořád něco ve velkém těžilo, že to nejsou malebné hory, ale spíš krásná a znova a znova drancovaná místa plná vzácných minerálů a temných příběhů, jako jsou právě procesy s čarodějnicemi na velkolosinském panství, ale i dál za Červenohorským sedlem, nebo odsun Němců. A zároveň tam žije spousta zajímavých lidí, umělců, samotářů, kteří jsou stejně jako já duchem té lokality uhranutí a hledají v ní klid a inspiraci.

K zasmání možná jsou, ale možná taky ne. To je asi hlavní motiv mého románu. Každý se k tomu staví jinak, podle toho, jakou s paranormálnem má, nebo nemá zkušenost. Ale asi nejvíc mě zaujal přístup někdejší komunistické diktatury – ta si taky myslela, že jsou paranormální jevy, případně mentální energie dosud neprozkoumané fyzikální jevy, na které zatím naší úrovní poznání nedosáhneme, a tudíž je nutné se o to vědecky snažit. Čili že se nejedná o nic spirituálního, ale o věc čistě materiální, kterou lze následně pragmaticky využít v socialistickém hospodářství. Třeba na klíčení brambor.

Církev bere senzibily ve svých řadách jako lidi nadané významnou duchovní silou, jež je jim dána od Boha. Takhle byl vnímán například Johann Gassner, který pomocí hypnózy vymítal ďábla, nebo právě páter Ferda, jenž stanovoval diagnózy na dálku korespondenčně a upadal při tom do zvláštního transu – a těmi diagnózami se často trefil. Čili církev to bere jako jedno z dalších tajemství naší existence, která tady prostě jsou, a nemá potřebu je nějak škatulkovat nebo vědecky definovat. Zázraky se zkrátka dějí – a dějí se i lidem uvnitř církve.

Když jsem byla malá, vodívala mě babička na mše do gotického chrámu svatého Mořice v Kroměříži. Bylo to za minulého režimu a na mše tehdy chodilo jen pár lidí. Dělalo to na mě silný dojem, dodneška na to ráda vzpomínám. Bibli a modlitbám jsem vůbec nerozuměla, ale ráda jsem s těmi několika babkami zpívala a drmolila otčenáš a měla jsem vždycky slavnostní pocit. Nikdy mi to nepřipadalo nudné nebo dlouhé, i když v kostele bývala hrozná zima. Bylo tam ale taky přítmí, vůně kadidla, tajemství a něco zakázaného, nebezpečného.

Po sametové revoluci jsem se na vysoké jako většina vrstevníků zajímala o buddhismus a zenbuddhismus, chodila jsem a chodím na jógu, a když jsem pak žila v Latinské Americe, nemohla jsem nenarazit na indiány, šamanismus, brazilské seance kandomble nebo na všeobecný latinskoamerický náboženský synkretismus.

A celou tu dobu se mi to všechno v hlavě nějak míchá a přeskupuje. Jsem si jistá, že věřím v něco vyššího, jen to nedokážu přesně pojmenovat. Někdo tomu říká něcismus, někdo cudná spiritualita. A co se týká oficiálních náboženství, mám dojem, že se dětství za komunismu podepsalo i na mé nechuti a nedůvěře vůči čemukoliv autoritativně oficiálnímu a strukturovanému, včetně církve.

Asi nejvíc se mi líbí latinskoamerický přístup: v neděli ráno se chodí na mši do katolického kostela, když je nějaká krize, jde se ke kartářce nebo meditovat a přikládat si k hlavě krystaly plné mentální energie, a když je úplně nejhůř, povolá se šaman, případně vyvolá duch afrického božstva při kandomble. Latinoameričané se sice prohlašují v devadesáti procentech za katolíky, ale nelámou si příliš hlavu s tím, že by měli věřit jen jedné spiritualitě. To mi přijde upřímné a kreativní zároveň.

Brazílie je na tom se sto padesáti tisíci mrtvými nejhůř ze všech zemí Latinské Ameriky. Ekonomicky jede na půl plynu podobně jako Evropa, školy jsou zavřené od března. Lidé ale více dodržují opatření, zlepšilo se testování a taky přichází tamní jaro a otepluje se – čili je jakási naděje na zlepšení. Nejhůř jsou na tom lidé ze šedé ekonomiky, kteří pracují jako pouliční prodavači či v bohatých domácnostech jako uklízečky. Ti jsou závislí na takzvaném bonusu, který od počátku pandemie vyplácí vláda.

Bolsonarův obraz se neustále proměňuje. Brazilci ho zvolili prezidentem zejména kvůli naději na oživení ekonomiky a epidemie mu jeho program zásadně zkomplikovala. Taky proto byl proti opatřením, která zaváděli guvernéři jednotlivých států, a koronavirus od počátku zlehčoval. V současné době je rétoricky mnohem umírněnější, byť nepřestává zdůrazňovat, že ekonomické následky pandemie a lockdownu budou horší než pandemie samotná.

Nakonec taky dal na návrh opozice a zavedl onen bonus pro nejchudší Brazilce; jednalo se nejprve o 600 realů a dnes je to 300 realů, což je asi 1200 korun. Je to zřejmě jeden z nejrozsáhlejších sociálních programů na světě vůbec. Navíc – tisíce lidí bez dokladů a konta v bance se díky němu zlegalizovaly, a do budoucna si tak vylepšily vyhlídky na legální zaměstnání. Popularita Jaira Bolsonara následně stoupla o jedenáct procent, zejména mezi lidmi, kteří dříve volili středolevicovou Stranu pracujících bývalého prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy.

Zajímavé je, jak se brazilská levice i pravice spoléhají na věřící – Strana pracujících měla velkou základnu u katolických voličů, da Silva měl velmi dobré vztahy s papežem Františkem; a Jair Bolsonaro zase sbírá body u členů evangelikálních letničních církví. Ty jsou v poslední době v Brazílii a v celé Latinské Americe nesmírně populární a vytlačují katolickou církev z jejích tradičních pozic. Podobně jako pravice vytlačuje levici z jejích tradičních pozic u voličů s nízkými příjmy.

Ale polarizace společnosti může nastávat hlavně proto, že Brazilcům, možná stejně jako Čechům, se začíná nedostávat víry v demokracii, v efektivitu jejího fungování. Brazilci po pádu vojenské diktatury věřili, že demokracie je pevně ukotví ve společnosti vyspělých zemí, že je spasí. Ale čím dál více se pak setkávali s nesmírnou korupcí i nedostatečností demokratické justice, a proto se začali přiklánět k Bolsonarově pevné ruce, která má učinit zázrak a všechny tyto příliš demokratické nešvary proměnit ve víno prosperity.

Upřímně řečeno, nevím, jak lze předcházet tomuto typu iracionality. Světlo rozumu v poslední době skutečně slábne a víra ve všemocné senzibily konající zázraky na počkání je čím dál nebezpečnější.