Svět včerejška: rekviem. Esej Václava Bělohradského

Dominantami intelektuální historie mé generace byly stranicko-policejní dozor nad československou společností v padesátých letech, výrazové prostředky masové vzpoury mládeže proti vojensko-průmyslovému komplexu v letech šedesátých, postindustriální společnost, pražské jaro 1968, česká kultura v disentu – a také kritická reflexe zaslepené lyričnosti těch let, jak ji zachycuje Kunderův epochální román Život je jinde.

Konec bipolarismu přinesl největší šanci našich životů: možnost ustavit multilaterální správu světa, která by byla završením všech poválečných nadějí. Horká válka na Ukrajině a studená válka s Čínou ale udělaly z liberálně-pokrokových dominant diskurzivního pole poválečné éry včerejšek. Osvobozující dopad globalizace, multiplikace center světa vzájemně závislých a komunikujících mezi sebou, zaniká.

Snad si ten včerejší svět zaslouží malé rekviem.

Od Hirošimy 1945 byla dominantou diskurzivního pole nemožnost ospravedlnit nukleární válku odkazem na nějakou „nejvyšší“ hodnotu, které bychom jako drakům z krutých legend přinášeli lidské oběti. Kolik a čích životů by bylo legitimní jí obětovat?

Jádrem politiky je hledání „rozumného“ kompromisu mezi etikou hodnot a etikou zodpovědnosti, mezi cenou přesvědčení a cenou lidského života. Co je rozum a co hodnoty v nukleárním věku?

V knize Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době vyslovil Karl Jaspers kategorický imperativ poválečné filosofie: Jak proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně.

„Podmínkou svobody a míru je skutečná, celosvětová, neomezená svoboda zveřejňování. Princip pravdivosti vyžaduje: uznávat fakta; stavět se na stanovisko druhého; vidět diferencované zájmy; přiznávat skutečné motivy vlastního jednání,“ píše Jaspers.

Komunikace s civilizačními soupeři (například spolupráce s čínskými univerzitami) je v Česku v současnosti stigmatizována coby ohrožení demokracie; příkladem budiž mediální útoky v mccarthyovském stylu na Marka Hrubce, významného představitele intercivilizačního dialogu, a jeho následný odchod z pozice vedoucího Centra globálních studií Filosofického ústavu AV ČR.

Jaspersovo filosofické přesvědčení, že ve věku nukleární moci je „otevřená komunikace“ s ideovým soupeřem podmínkou vlády rozumu, se ze západní politické filosofie vytrácí.

V roce 2006 kupříkladu publikovali američtí profesoři Keir A. Lieber a Daryl G. Press úvahu o konci nukleární rovnováhy (The End of MAD? The Nuclear Dimension of U. S. Primacy), v níž teoreticky hodnotí šance nukleárního úderu proti Rusku. A internet připisuje (možná neprávem) Heleně Langšádlové, ministryni a poslankyni za TOP 09, tento výrok: „Jaderná válka proti Rusku by byla naší povinností a bojem za naši svobodu.“ Velvyslanec u NATO Jakub Landovský říká o růstu zbrojení, že je to „veliká šance pro ČR, která má tradici v oblasti zbrojního průmyslu“. A Petr Fischer napsal, že Jürgen Habermas, jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století, „ze strachu z jaderných zbraní doporučuje jednání a dohodu“. Je ten strach výrazem rozumu, nebo jen stařecké slabosti?

Tato „normalizace obludného“ je zlomovou dominantou diskurzivního pole nového desetiletí. Vynořila se jako důsledek přeměny NATO z historicky omezeného obranného paktu západních států na univerzálně platný politický projekt, který nepřipouští kompromis.

Ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem se drobný delikvent snaží předstíráním duševní poruchy uniknout věznění; v blázinci se snad přece jen dá přežít pohodlněji, myslí si. Nepřežije ale střet se sestrou Ratchedovou. Škrtí ji s nenávistnou grimasou ve tváři, „chladnookou sestru“ zachrání až zásah ošetřovatele. Následuje lobotomizace pachatele.

Interpretace duševní choroby zakódovaná v této scéně je shrnutím étosu šedesátých let: násilí ve vztazích mezi lidmi není manifestací nějaké „zloplodné“ esence v lidech, je to spíše „normální“ způsob, jak se aktéři přizpůsobují požadavkům „chladnookých sester“, které v různých převlecích vládnou systému. Antiesencialistická interpretace úchylek, zla a křivd má pak svou katarzi: porozumět šílenství znamená porozumět situacím, v nichž zešílet je normální. „Jen šílenec může zůstat normální v systému, v němž žijeme,“ říkala ostatně vzpurná mládež šedesátých let.

Antiesencialismus je od té doby součástí západního common sense, obecně sdílenou interpretací deviantního chování třeba dětí.

„Kdykoli jsem si myslel, že mně někdo ukřivdil, nalezl jsem sama sebe křivdícího,“ napsal Milan Kundera.

Po roce 2010 byl esencialismus znovu nastolen jako vládnoucí paradigma ve vztahu k civilizačním soupeřům, jako je Rusko (či Čína): Rusko bylo vyhlášeno absolutním nepřítelem (ab-solutus – od-poutaný), jehož jednání je manifestací nezměnitelné „zlé esence“.

Ve skutečnosti však měl Západ na formování současného Ruska zásadní vliv, vždyť přechod od plánovaného k tržnímu hospodářství probíhal v režii amerických expertů a Světové banky, oligarchizace ruské ekonomiky je tak i jejich dílem; stejně jako islámské režimy v Íránu nebo Afghánistánu jsou plodem blízkovýchodní politiky USA (šáh Rezá Pahlaví byl instalován angloamerickým kapitálem a Tálibán vyzbrojily Spojené státy).

Signatář Charty 77 a později americký filosof Martin Matuštík napsal, že „Evropa a mnohé jiné národy se od Ameriky liší ne tím, že jsou jaksi lepší, ale tím, že v Osvětimi, gulagu či ve Rwandě dávno ztratily sebeklam o vlastní nevinnosti; Evropa by měla začít vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět k pochopení své tragédie – zla konaného ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot“.

Víra v nevinnost Západu je tragickou kulturní regresí ve věku vojensko-průmyslových komplexů, kdy je každá ekonomická, politická či mediální moc kriminální, protože upírá lidem jejich přirozená práva – ať už na žitelné klima, dýchatelné ovzduší, infosféru nezamořenou zájmy kapitálu, zdravotní péči, či jen pitnou vodu. Lidskoprávní atlantismus, jak nazýváme politiku intervencí založenou na této víře, přivedl svět na pokraj nukleární války.

Mem (podle biologa Richarda Dawkinse zkratkovitá formulace, která se reprodukuje v myslích milionů) o nevinném Západu jako civilizaci, k níž neexistuje legitimní alternativa, je další zlomovou diskurzivní dominantou.

Kiron Skinnerová, Afroameričanka, šéfka zahraničněpolitického plánování v Trumpově vládě, napsala, že „konflikt mezi USA a SSSR byl bojem uvnitř západní rodiny, Marx byl německý Žid, jeho filosofie patřila do širšího kánonu politického myšlení Západu, souvisela (…) s klasickým liberalismem. (…) (Sovětský svaz) byl útvar napůl západní, napůl východní, se kterým jsme mohli sdílet vztah k pojmu lidská práva. (…) Boj s Čínou je bojem s jinou civilizací a jinou ideologií, jaký USA ještě nevedly; Čína je také ekonomickým soupeřem, na rozdíl od SSSR, který byl zemí s nukleárním arzenálem, ale se zaostalou ekonomikou. (…) Čína je ekonomickým i ideologickým soupeřem, který získal globální vliv (…), a je překvapující, že se zde poprvé formuje velmoc, která není bělošská“.

Tento výklad vývoje mezinárodních vztahů, inspirovaný podvědomě mýtem o nadřazenosti bělošské civilizace (břemeno bílého muže!), je postaven na konfliktu mezi „bělošským“ Západem spolu se slovanským poloZápadem – a Čínou, která do bělošské ani polobělošské civilizace nepatří, protože nesdílí kánon západní politické filosofie. Místo intercivilizačního politického dialogu, místo komunikace se státy, jejichž legitimita se neopírá o „širší kánon západní politické filosofie“, nastupuje úsilí o jejich globální delegitimizaci.

Fakt, že čínský systém, tato výjimečně efektivní asijská forma kapitalismu, je systematicky delegitimizován coby „komunistický“, je příkladem agresivního eurocentrismu – arogantní aplikací nálepek vystřižených z krvavých dějin naší civilizace na dějiny civilizací jiných. Ekonomicky efektivní systém nemůže být „komunistický“ – ekonomická efektivita a komunismus se navzájem vylučují.

Podíl Číny na světovém HDP stoupá k dvaceti procentům (Indie se dostala jen přes tři procenta). Bude blížící se ekonomické prvenství Číny důvodem k válce se „starým“ hegemonem, nebo naopak její nová ekonomická síla přispěje k reálné dekolonizaci třetího světa?

Toxický narativ o Západu jako jediné univerzální civilizaci se stává novou dominantou diskurzivního pole: do euroamerické kultury se tak vrací myšlení v protipojmech civilizovaný svět – barbarství, které jsme považovali za navždy překonané. Žádnou z mnoha válek, které vedl Západ, zaslepený po roce 1989 touto regresivní sebeinterpretací, se nepodařilo ukončit mírem. Světový řád se začal hroutit.

Západ svou hegemonii nad světem nevyhnutelně ztratí, má před sebou ale jinou dějinnou roli: být velkým hybridizátorem. Nakazit všechny civilizace uměním přijmout jako východisko intercivilizačního dialogu osvobozující zkušenost o historické relativnosti každého absolutna, která je jádrem západní kultury.

Invaze do Iráku rozdělila Evropu na starou (především Francie a Německo) a novou (nejen Polsko, Maďarsko a Česko, ale i konzervativní vlády Itálie, Dánska a Portugalska), která invazi podpořila. Tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld charakterizoval politiky nové Evropy formulkou willings – ochotní: noví Evropané ochotně pomáhají realizovat cíle NATO zvolené Spojenými státy, zatímco staří Evropané se chtějí podílet na volbě těchto cílů a kriticky posuzovat jejich smysluplnost.

Obecně lze říct, že se pojem nová Evropa později stal zkratkou pro postkomunistické státy, které (zejména pak „krvavé země“, jak historik Timothy Snyder nazval prostor mezi Litvou, Polskem, Ukrajinou a Běloruskem) kompenzují výzvami k boji za „západní hodnoty“ (ohrožené Ruskem a Čínou) rozporný a nedokončený proces formování vlastního politického národa: přechod od (etnicky nebo nábožensky) homogenního společenství ke společenství heterogennímu, sjednocenému sdílenou úctou k ústavě.

„Učíme se od vás, jak bojovat za Boha, vlast a rodinu,“ pokřikoval Trump před exaltovaným davem ve Varšavě. Polsko se pokouší obnovit svou historickou roli regionální mocnosti mezi Ukrajinou, Litvou a Běloruskem. „Tam, kam sahala (polsko-litevská) unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step – řekl mi ne dávno (…) jeden Polák“ – čtu v Echo24. Jako komentář k této ideji hranic civilizace jedna věta Timothy Snydera: „Nejméně čtyřicet tisíc polských civilistů bylo zavražděno v červenci 1943 a dalších deset tisíc v Haliči (…), ukrajinští partyzáni (zapalovali) domy a srpy a hráběmi zabíjeli ty, které chytili venku (…), ukřižovaná nebo rozčtvrcená těla byla vystavována.“

Dělení na starou a novou Evropu byla past – a Evropa do ní spadla.

Jedním z klíčových ideologických předpokladů přeměny Evropy na předpolí boje o unipolární světový řád je redukce „Mnichova 1938“ na pouhý mem, který se hodí pokaždé, když potřebujeme mít absolutního nepřítele – Satana – a současně zakamuflovat fakt, že jsme si ho sami stvořili. Hitler je plodem egocentrismu vítězů první světové války, Putin „vítězů“ války studené.

Evropa byla po roce 1918 rozvrácena Versailleskou smlouvou. Vítězové války připsali právu národů na sebeurčení vyšší demokratickou legitimnost než principu historických hranic států; když to ale bylo strategicky výhodné, princip historických hranic uplatnili. Vznikly tak nehistorické státy, jejichž přežití záviselo na vůli vítězných mocností bránit jejich celistvost. Československo je toho tragickým příkladem: Čechům bylo dáno právo na sebeurčení, německé (ale také maďarské) menšině bylo naopak upřeno, historické hranice českého království byly totiž pro Francii strategicky výhodné – oslabovaly Německo.

Kdyby byl protivníkem Československa v roce 1938 obyčejný německý politik, a ne Hitler, vůle německé menšiny připojit se k Německu, vyjádřená třeba v referendu, by jistě měla podporu evropské veřejnosti.

V červenci 1938 například francouzská vláda sdělila vládě československé, že vztahy s vnitrostátními menšinami nesmí být řešeny mezistátními vojenskými smlouvami, a vyzvala proto ČSR, „aby vyšla plně vstříc svým minoritám, jinak by Francie přehodnotila svou politiku k Československu“.

I autor knihy Budování státu Ferdinand Peroutka byl přesvědčen, že stát bude třeba po válce přebudovat „na úplně jiných základech“.

Z geopolitického hlediska šlo v dohodě mezi evropskými velmocemi v Mnichově 1938 o válku Německa s Ruskem – dobytí Ruska by udělalo z Německa tak mocný stát, že by Britové byli vyřazeni z evropské hry. V souladu se svou tradicí „kupčení s válkou a mírem“ chtěli od Německa jeho velké tažení proti Rusku „odkoupit“: náhradou nabídli kusy evropských území s německým obyvatelstvem, expanzi na Balkán a velmocenský status.

V současné krizi se tento trvalý motiv moderních evropských dějin vrací v jiném převleku. Ekonom Karel Kříž shrnul v Reflexu situaci takto: „(Krize) je v podstatě neideologický hospodářský střet USA a Německa o (severoatlantickou hegemonii ve střední Evropě), v němž sama Ukrajina hraje neblahou roli šachovnice, po níž se šlape a tahá figurkami. (…) (Jde o to) zabránit Němcům spojit jejich technický a průmyslový potenciál s nedozírnými průmyslovými a surovinovými zdroji na Východě.“

Válka se Satanem má mystifikující dopad: kdo je s ním ve válce, má vždycky pravdu. Mělo ji ve válce s Hitlerem nedemokratické antisemitské Polsko stejně jako řecký diktátor Ioannis Metaxas, který odmítl ultimátum fašistické Itálie a její útok odrazil. I Československo mělo ve střetu s Hitlerem pravdu, ta ale v poválečné době nestačila ani k záchraně demokracie, ani k záchraně státu: v demokratických poměrech po roce 1989 vedla nedořešená národní otázka k jeho rychlému rozpadu.

I Ukrajina má v dnešní válce pravdu, válečné pravdy ale skutečné problémy neřeší, jen přehlušují. Proces utváření ukrajinského národa nebyl před válkou zdaleka dokončen.

„Je to ruská intervence, která tento proces uzavírá. (…) Putin jedná jako ten nejlepší možný ukrajinský národovec, protože krev Ukrajinců se stává amalgámem, který zaceluje trhliny v celku jejich národa,“ prohlásil Boris Buden v rozhovoru pro Salon.

Taková válkou vytvořená homogennost národa nemůže být pevným základem státu v míru; a válka přehlušila také nevyřešené problémy transformace ukrajinské ekonomiky – neudržitelnou korupci a oligarchizaci ekonomické i politické moci.

Víření válečných bubnů dnes sjednotilo též Evropskou unii; i to je efekt války se Satanem, která na povrchu vždy sjednocuje, v hloubi ale rozděluje.

Jan Patočka viděl podstatu Evropy ne v jednotě, ale v důsledné otevřenosti vůči otázkám, jejichž neoblomná všelidská radikalita sjednocuje. Po roce 2000 se vynořila zcela nová sjednocující diskurzivní dominanta – antropocén, věk lidské zodpovědnosti za planetu Zemi.

Dokáže Evropa zůstat otevřená vůči sjednocujícím imperativům antropocénu i přes ohlušující válečný pokřik?