Svět potřebuje imaginaci, říká ruský spisovatel Vladimir Sorokin

Na první pohled působil Sorokin unaveně, ale myslím si, že nebudu přehánět, když napíšu, že se v té vážné tváři promítalo i trápení, které pro něj představuje ruská agrese na Ukrajině. Přesto na otázky novinářů, které samozřejmě k válce více nebo méně stejně mířily, odpovídal s občasným jemným úsměvem, to když si pohrával s různými podobenstvími. Z té ani ne třičtvrtě hodiny je následující sestřih:

Rusko je jako obrovský dinosaurus, kterého řídí malá hlava v Moskvě. Smutná je pasivita ruské společnosti. Ti, co Rusko vedou, nejsou žádní hrdinové. Ale týká se to i lidí z opozice. Připomínají mi spíš masochisty. Možná to není korektní, co řeknu, ale nejvíc se jim daří nechat se zavírat do vězení, bohužel. (…)

Snad prohraná válka probudí v Rusku skutečné hrdiny, lidi, jako byl třeba Václav Havel. (…)

Válku jsem nečekal, podcenil jsem Putinovo šílenství. 20. února 2022 jsme jako obvykle odletěli do Berlína (Od devadesátých let žije Sorokin střídavě kousek od Moskvy a v Berlíně, kde pobývá i poslední rok od začátku války – pozn. red.).

Co se s Ruskem stalo? Je velká škoda, že se Borisi Jelcinovi a jeho reformátorům v devadesátých letech nepodařilo definitivně pohřbít zdechlinu Sovětského svazu; jen ji hodili do kouta, aby tam shnila. Jenže ona nechcípla a Putin ji oživil. Dneska tahle zombie vyhrožuje světu jadernou bombou. (…)

A ano, cítím vinu. Ruská inteligence je za ta devadesátá léta odpovědná. Nebyli jsme dostatečně důslední, nepohřbili jsme to monstrum. Podcenili jsme ho, bylo životaschopnější, než jsme se domnívali. Nezabránili jsme tomu, aby lidé z KGB a komunistické strany pokračovali ve vedení státu. Měli jsme vynést soud nad sovětským bolševismem, nad leninismem a stalinismem. Měli jsme jejich zločiny ukázat v plném rozsahu, zpřístupnit archivy. A teprve pak jsme se měli vydat na cestu do budoucnosti. Podobně jako v Německu po Hitlerovi, kde se jim to za pomoci spojenců podařilo a z Německa se stala prosperující země.

Může mít před sebou Rusko druhou šanci? Ano, ale jen pod podmínkou porážky Putinovy válečné mašinerie. Bez této porážky bude režim znovu mutovat i bez Putina. Budoucnost, zdravý vývoj Ruska nyní závisí na Ukrajině. (…)

Ano, doléhá to na mě. Psát prózu za války je těžké. Lehčí to teď mají básníci. Prozaik potřebuje mezi sebou a objektem distanci. Však víte, všechny velké romány o válkách byly napsány až po nich: Tolstoj, Remarque… Mám to snad trochu snazší v tom, že nepíšu přímo o válce.

Ruská propaganda pracuje s tím, že je ohrožena ruská kultura, že se na Ukrajině kácejí ruské pomníky. Jenže to k válce prostě patří, Ukrajinci na to mají právo. Podobně jako za války s Hitlerem někteří lidé říkali, že už nikdy nebudou číst Goetha. Zničit ruskou kulturu ale možné není, protože je dávno součástí kultury světové – Tolstému a dalším nic nehrozí. Až válka skončí, vztah k ruské kultuře bude zase klidnější. (…)

Jsem ruský občan, občan Ruské federace, a cítím se tak, ale především se považuji za spisovatele, který píše rusky. Ruský spisovatel, to je archaický pojem z 19. století, svět se změnil. Vladimir Nabokov má na svém náhrobku ve švýcarském Montreux napsáno prostě jen – spisovatel.

V krátkém čase k osobnímu rozhovoru jsme pak s Vladimirem Sorokinem navázali na ten, který jsme spolu pro Salon vedli před třinácti lety:

V jakém smyslu? Imaginace, fantazie? To je vlastně moje profese. Píšu o tom, co ještě neexistuje. Nebo už neexistuje. Všude fantazii potřebujeme, vždycky jsme ji potřebovali, vzpomeňte si třeba na Rabelaise. Svět ji potřebuje. Protože jsme zahlceni realitou. Proto ji potřebujeme, proto potřebujeme umění.

V dětství pro mě byla fantazie jakýmsi paralelním světem. Je to zvláštní vlastnost mojí psychosomatiky. Fantazírování. A ukázalo se, že jsou čtenáři, kteří o tuhle moji imaginaci stojí.

Jsem přesvědčený, že za lidství jsme zodpovědní všichni. Nedá se říct, že třeba jenom politici. Všichni za to zodpovídáme. Všichni se s touhle odpovědností musíme vypořádávat.

Když si vezmeme tuhle válku – můžeme říct, že kdyby Západ v minulosti nereagoval na putinovský imperátorský bacil tak pasivně, po Gruzii v roce 2008, po Krymu v roce 2014, tahle válka by nebyla. Putin si myslel, že s Kyjevem to bude stejné. Jenže on ani lidi kolem něj nečetli Gogola a zapomínají na druhou světovou válku. Že na Ukrajině byla Kovpakova partyzánská armáda, se kterou si Němci nevěděli rady, dělali, co mohli, vojska SS na ně posílali…

Putin je vlastně celkem hloupý, naštěstí. A Západ konečně pomohl. Sláva Bohu, vzpamatovali se. Nakonec si dokázali představit, co taky může přijít. A vidíte, jsme zase u té imaginace. Potřebujeme ji.

Dělat si svou práci. Když se vám tupost usadí v mysli, oslabuje vás, vidíte to na putinovské propagandě, jací jsou to operetní hrdinové. Ale je to krvavá opereta. Jestliže Hitlerova válka byla krvavou operou, vznášel se tam Wagnerův duch, tohle je už jen taková sovětská opereta, ale bohužel tady taky teče krev.

To je taková ontologická otázka… Poprvé jsem se ocitnul na Západě v roce 1988, to ještě stála berlínská zeď. Byla to moje první cesta za železnou oponu. Právě do Západního Berlína. Bylo to takové zvláštní, podivuhodné město. Jako nějaký ostrov nebo třeba zoologická zahrada, a kolem ta zeď… Pocit, který se ničemu nepodobal. Západní Berlín. Sověti nepotřebovali víza, byli jsme vítězové, pořád jsme byli součástí spojenecké správy města. Do Německa jsme je mít museli, ale do Západního Berlína ne. Tak jsem si ho zapamatoval, uložil se mi do paměti. Potom jsem už začal cestovat víc: Vídeň, Mnichov, ale Berlín nic nepřekonalo…

Zkrátím to, později jsme se prostě rozhodli, že si v Berlíně koupíme byt.

Věřím. Žiju nadějí.