Článek
Ve svém románu Zní to povědomě čili Zvíře z Artěku, který v angličtině vydalo nakladatelství Divus a jehož český překlad se připravuje, píšete o Artěku, proslulém sovětském pionýrském táboru pro vyvolené. Co vás na něm zaujalo?
Jako dítě mě rodiče posílali na normální pionýrské tábory, které nestály za nic. Nesnášel jsem to tam, probrečel jsem je. Mnohem radši jsem trávil léto s prarodiči, kteří byli venkovští lékaři. Artěk byl ale něco docela jiného. Nacházel se u Černého moře, na pokojích se ubytovávalo jen po čtyřech a podávali tam prý fantastické jídlo. Byl to tábor pro privilegované děti, které se v budoucnu měly stát lídry.
Co se s nimi v Artěku dělo?
Docházelo tam ke slušnému ideologickému vymývání mozků. A navíc – už když jsem se začal o Artěk kvůli jednomu projektu pro BBC zajímat, připadalo mi na něm něco divného. Později jsem z vyprávění mnohých pamětníků a pamětnic zjistil, že tam nejspíš docházelo ke zneužívání. Několik dětí dokonce spáchalo sebevraždu, ale tenkrát se o tom samozřejmě nemohlo mluvit.
Chtěl jsem, aby byly postavy z mé knihy, která je něco mezi gotickým hororem a intelektuální groteskou, nějakým způsobem s Artěkem spojeny a aby měly díky této zkušenosti k sobě blíž. Byť je potkáváme v Londýně.
Prý jste nebyl jenom nešťastný pionýr, ale i zapálený matematik…
Mnoho mi toho ale neutkvělo. Možná tak Möbiova páska. Znáte ji? Je to trojrozměrný objekt s jednou stranou a jednou hranou. Určitě jste ji někdy viděla. Když jedete prstem po jedné hraně, skončíte na druhém konci pásky, aniž byste tu hranu opustila. To mě fascinuje dodnes. Když jsem odjížděl v roce 1975 ze Sovětského svazu, připadal jsem si, jako bych se po takové Möbiově pásce pohyboval. Skončil jsem na Západě, ale zpátky už jsem nemohl, protože mi ještě v Rusku můj starý pas roztrhali a dostal jsem nový, jednosměrný. Tehdy se moje osobní Möbiova páska roztrhla.
Psaní jste se začal věnovat už před emigrací?
Až po ní. Moje první próza se jmenovala Notifikace a mnozí mě obviňovali z toho, že jde o pornografii. Přitom jsem rozhodně nechtěl nikoho šokovat sexuálním obsahem, šlo mi o něco jiného. K napsání mě inspirovala pohádka německého autora Wilhelma Hauffa s názvem Trpaslík Nos. Vypráví o chlapci, který urazí starou ženu. Ta ho vezme k sobě domů a nabídne mu vynikající polévku, po níž ale chlapec usne. Když se probudí, myslí si, že spal jen pár hodin, ale ve skutečnosti uplynulo několik let, během nichž se změnil v trpaslíka s dlouhým nosem. Všichni se jeho nové podobě vysmívají.
Zinovij Zinik přímo v krymském Artěku
Připadalo mi, že hodně emigrantů je zaseknuto v čase – že mají dojem, jako by od jejich odchodu z domoviny uplynulo pořád málo času, ale přitom se všechno a všichni kolem nich rychle mění. Zajímala mě tahle nemožnost nebo neochota posunout se dál.
Vy jste se podobné nástraze vyhnul?
Když jsem se dostal do Londýna, moc Rusů v něm nebylo. Dnes na ně narazíte na každém rohu, ale tehdy jich tam bydlelo poskrovnu. Neměl jsem proto jinou možnost než se přátelit s Brity a mluvit jejich řečí. Potkával jsem se často s lidmi z alternativní umělecké sféry. Cítil jsem s nimi jistou spřízněnost a v jejich společnosti jsem byl jako doma. Byl to ale zvláštní domov – takový kruh uprostřed normálního londýnského života. Díky nim jsem objevil tu tvář města, která zůstane mnohým skryta. Běžně jsme navštěvovali noční bary umístěné v pronajatých bytech, kde se až do rána živě diskutovalo. Tenkrát jsem naštěstí vydržel hodně a dlouho pít, což představovalo rozhodně velké plus. Kdybych pořád tesknil po tom, co jsem opustil, nic z tohohle fascinujícího světa bych neobjevil.
Časem jsem začal psát anglicky. Aniž bych ale opustil ruštinu. Mateřského jazyka jsem se vzdát nechtěl – už proto, že jsem v Rusku nechal hodně dobrých přátel.
Jak se vaši ruští přátelé dívali na vaše rozhodnutí emigrovat?
Nikdo mi to nerozmlouval. Tehdy jsme to mezi kamarády hodně řešili – zůstat, nebo odejít? Byla to pro nás zcela zásadní volba. Jedním z prvních silných impulzů k odchodu pro mě byla okupace Československa v roce 1968. Zlomilo mi to srdce.
Někteří přátelé utéct nemohli, jiní si mysleli, že je jejich údělem to celé nějak přetrpět. Já tenkrát emigraci bral hlavně jako dobrodružství, způsob, jak ukázat vlastní odvahu. Navíc jsem byl mladý a neviděl jsem důvod, proč zůstávat někde, kde nejsem spokojený. Chtěl jsem poznávat svět. Až mnohem později jsem si uvědomil, že ti, kteří se rozhodli zůstat, byli mnohem statečnější. O mě bylo v emigraci postaráno – měl jsem v zahraničí známé, dokázal jsem si sehnat práci. Ti, kteří v Rusku zůstali, museli čelit mnohem horším životním podmínkám.
Jednou jste přitom napsal, že Moskva bylo to nejzábavnější vězení na světě…
Tenkrát jsem hodně četl Charlese Dickense – dodnes ho zbožňuji – a v jeho Malé Dorritce říká otec titulní hrdinky: Ano, sice žijeme ve vězení, ale uvnitř jsme naprosto svobodní. Podobně jsem tenkrát přistupoval k Rusku. Ale pochopitelně jsem měl výhodu, že jsem byl obklopený semknutou skupinou přátel. A taky je klidně možné, že si to takhle pamatuji, protože si to tak pamatovat chci. Každý z nás do určité míry vynalézá svou minulost.
Litoval jste někdy zpětně rozhodnutí odejít?
Mnoho emigrantů cítí po své původní vlasti jistou nostalgii. Já nejsem výjimkou. Přesto bych se i dnes zachoval stejně. Tím, že jsem vycestoval, jsem si najednou velmi ostře uvědomil, že Rusko není žádný střed světa, i když ho tak mnozí jeho obyvatelé vnímají. Pochopil jsem, že svět má mnoho středů. To se může zdát jako samozřejmost, ale pro mě to tehdy bylo zásadní poznání.
Nikdy jsem se nesnažil vytěsnit svou ruskou minulost, ale zároveň jsem se jí nenechal pohltit. To je, myslím, v emigrantské situaci důležité.
V eseji Je někdo doma? píšete o emigraci jako o literárním prostředku, přičemž spisovatelé emigranti pro vás představují určitý speciální druh.
Emigrace jako literární prostředek – to je ode mě přihlášení se k Viktoru Šklovskému a jeho knize Teorie prózy, v níž píše, že metoda umění je metodou ozvláštnění věcí. To pro mě bylo inspirativní. Myslím, že člověk nemůže žádnou situaci dobře nahlédnout, pokud se od ní neoddělí a nehledá v ní něco nového, překvapivého. Pro nás všechny je velmi snadné držet se prozkoumaných, naučených vzorů. Tomu se do jisté míry nelze vyhnout. Ve všem novém hledáme něco, co už známe, na co se můžeme napojit. Objevujeme tak stále dokola vlastní minulost – jen v novém světle. Pokud se ovšem chce člověk o sobě dozvědět něco opravdu nového, měl by zažít cosi nečekaného a cizího. Emigrace pro mě představuje přesně tento typ prožitku.
Na to se dá namítnout, že dokážeme porozumět druhým až tehdy, když porozumíme vlastní pozici se všemi jejími výhodami i omezeními.
To ano. Problém ale nastává v okamžiku, kdy se nezajímáte o nic jiného. Dneska je módní pátrat po svých kořenech. Když ale kopete moc hluboko, můžete zabít celý strom. Je zapotřebí rozhlédnout se kolem a nebýt neustále zahleděný jen do své osobní historie. Podle mé zkušenosti můžete kousky ze své minulosti objevit i na místech, která vám byla dosud neznámá.
Kdysi se mi často zdával sen o domě, kde jsem potkával svou rodinu a přátele. Ta budova byla lehce zchátralá, byl v ní starý nábytek a některé místnosti působily zanedbaně a opuštěně. Zdálo se mi o ní mnoho let a já nevěděl, co to znamená. Pak jsem se jednou procházel po Berlíně a uviděl před sebou budovu ze svého snu. Byla to přesně ona. Úplně mi to vyrazilo dech. Bylo to divné, nereálné. Chtěl jsem zjistit, co to je za budovu, a vešel jsem dovnitř. Šlo o lékařskou fakultu. Pořád jsem si nemohl dát dohromady, proč by se mi tolik let zdálo zrovna o berlínské lékařské fakultě. Až o něco později jsem zjistil, že na ní studoval můj dědeček a zažil tam pro něj podstatné, formativní události.
Namísto toho, abych hledal kořeny rodinné historie, našly si ony mě. Myslím, že věci, které o sobě potřebujeme vědět, se nakonec tak či onak dozvíme.
