Svět je spletitý a nádherný. Jan Kačer vzpomíná na Ostravu i Evalda Schorma

Praha pro mě v té době byla zšedlá, vznešená, starobylá a vzdělaná dáma. Bylo toho moc. Pocházím z venkova, byl jsem okouzlený, že jsem se dostal na školu a do Prahy, ale najednou jsem měl pocit, že mezi všemi těmi lidmi, kteří tam byli a kterých jsem si vážil, nevidím pro sebe místo. S takovým tím vzdorem mládí jsem si říkal, že chci začít něco svého nebo něco s kamarády.

Tehdy bylo v republice zhruba sedmdesát divadel, absolventů DAMU bylo osm, takže kdo byl jen trochu dobrý, dostal se do dobrého divadla. Můj kamarád Honza Tříska šel do Národního a druhý den si tykal s Karlem Högerem.

Navzdory všemu rozumu jsem sehnal třináct kamarádů, s nimiž jsme si řekli, že uděláme své vlastní divadlo. Byli jsme zhýčkaní, ale měli jsme ambice. Tehdy se konal festival československých divadel, z něhož jako nejhorší vzešlo Divadlo Petra Bezruče. Že je mizerné a nic tam neumějí. Říkal jsem si, hergot, když jsou v takové krizi, ale v tak důležitém městě, tak bych tam chtěl. Nikdy předtím jsem v Ostravě nebyl. Bylo to takhle romantické.

Už když jsme vystoupili na nádraží, byl to šok. Skutečně tam hořely ohně a létaly horké saze do očí. Bylo hned poznat, že nejsme místní, protože jsme si pořád mnuli oči. Na hotelu jsme si dali mezi okna chladit máslo a druhý den bylo černé. Pak jsme přišli do divadýlka, kam chodily povinně školy a kde děti na jeviště střílely prakem kuličky. Přivezli jsme z Prahy dvě úspěšné inscenace, že tu Ostravu porazíme, načež jsme je nasadili a nikdo nepřišel. To se stalo několikrát.

Od rána do večera jsme dřeli jako koně, aby si nás vůbec někdo všiml. Postupně to přestávala být ostuda, postupně se na nás chodilo, ne moc, ale chodilo.

Ostrava byla na konci padesátých let zvláštní, protekční město, výkladní skříň socíku, jenž byl tehdy kupodivu docela uvěřitelný. Potkali jste tam slušné lidi, kteří říkali, že jsou v Ostravě, protože se tam nedá „vrcholit“. Že ctižádostivci jsou všichni nacpaní v Praze, ale slušní a pracovití lidé jsou v Ostravě, což byla pravda. Když se v roce 1960 stalo to velké neštěstí na dole Hlubina, byli jsme s městem už naprosto solidární. Chodili jsme zkoušet a cítili se konečně ne jako štěnice, ale jako Ostraváci.

Poté propukla karibská krize a my dostali nápad udělat Brechtovu protiválečnou Matku Kuráž a její děti. Dali jsme do toho všechny síly, a jak se to dělo v té válečné hysterii, dorazili i kritici. Vyšla první kritika, že nejkrásnější Brecht v Československu je v Divadle Petra Bezruče, a po třech letech, kdy o nás nikdo nevěděl, se začalo do Ostravy jezdit.

Tam se ovšem opakovalo to, co v Ostravě. Ve Smečkách lidé čekali divadlo, ale uviděli přednáškový sál, žádné kulisy, světla a vchod z jedné strany. Přivedl jsem Frantu Husáka, Petra Čepka, Ninu Divíškovou, herce, kteří tehdy byli neznámí. Největší profík z nás byl Pepík Somr. Vlezli jsme do díry, kde jsme od rána do večera začali bádat pod texty a hledat význam pod větami. To byl význam Činoheráku.

Chodili tam potom lidé, kteří v sobě měli hodně potenciálních sil. Havel tam byl pečený vařený. Činoherák, zkušebna, bar, tam to bylo od rána do večera narváno lidmi, kteří něco chtěli. Všichni jsme měli stejně, všichni málo, nic jsme neuměli a chtěli jsme ven.

Některé hry potom dlouho nikdo neuváděl, ne proto, že by to nešlo, ale nešlo si v Revizorovi představit lepšího hejtmana než Landovského ani lepší hejtmanku než Růžičkovou. Když pak Oleg Tabakov jezdil po Rusku, říkal, že jediný „revizor“ je v Československu.

Že se stanu postavou, dozvím se o ní všechno – a přidám, co vím o sobě, o svém životě a problémech. To je nenahraditelné. Pepík Abrhám měl rád jazz, říkal, že jsme jazzová kapela. Každý umíme to své, máme svá sóla a děláme muziku každý den jinak. Co mám za den prožitého, večer musí být na divadle.

To byly principy, které se už začaly spojovat s filmem. Začal jsem ten kontakt zprostředkovávat, protože už jsem byl filmový herec, takže za mnou chodili režiséři: Prosím tě, nemohl by ten Pepík Somr hrát něco ve filmu? Mohl. Tak ho obsadili do Ostře sledovaných vlaků.

To jsem byl ještě v Ostravě, přišla obálka a v ní scénář. Já všechno čtu okamžitě. Najednou jako když mě praští palicí do hlavy. To všechno přece znám! Fabriky, hodní, neúspěšní, oklamaní lidé, které podplácejí, aby tam zůstali. A že to vlastně kryju, protože tam dělám divadlo, kde se skotačí a veselí…

První filmovací den v Teplicích. Evald říká: „Honzíku, začneme scénou, jak jsi s Janou Brejchovou nahatý v posteli.“ Janu jsem nikdy předtím neviděl. Měl jsem na sobě spartakiádní červené trenýrky a styděl jsem se. Vlezl jsem pod peřinu a čekal, co bude. Všichni šli pryč, zůstali jenom kameraman a zvukař a najednou se vřítila Brejchová, celá namydlená, vrhla se na mě, štípala mě, škrábala a já byl v šoku. Vůbec jsem si nevšiml, že jsme začali točit a spletl jsem nějaká slova, najednou jsem ale opustil svět počestného ostravského divadélka pro mládež, kde se hrálo, „jak se uhlí pohněvalo“, jak to zlomyslně nazývali kritici, a ocitl se v „disidentském“ filmu, co se jmenoval tak divně.

Mně bylo dvacet sedm let, měl jsem odvahu k životu, ale Evald – ten byl smutný, vážný.

Vzpomínám na poslední scénu, kdy ten můj nešťastník pochopí, že celou dobu hrál šaška. V hospodě ho polévají pivem, mlátí ho. Hrál jsem, co jsem mohl, už jsem byl úplně pod kamerou, měl jsem zbídačený obličej a najednou slyším, jak Evald šeptá směrem ke mně: „Honzíku, úsměv. On už to všechno ví.“

Ten film neměl nikdy premiéru. Šla jedna fáma, že je to geniální, i druhá, že je to sračka. Velkou premiéru nedovolili, ale poslali snímek do Ostravy. Říkali si: my tenhle dělnický film promítneme v Ostravě a oni ho tam rozsápou. Jenomže horníkům se to líbilo a říkali, že to znají ze svých životů.

Letošní premiéra v Karlových Varech je nicméně první opravdová premiéra toho filmu, po šedesáti letech od jeho vzniku. A já během ní můžu říct, že teprve teď, kdy je mi osmdesát šest let, jsem pochopil, proč se to jmenuje Každý den odvahu.

Člověk se narodí plný optimismu, představ, že je to tady všechno pro něj, že má zaručené štěstí. Život je ale ve skutečnosti o tom, abychom měli „každý den odvahu“ ho v čestnosti prožít.

Je to dobrý film, ale ta jeho velikost vyniká společně s dalšími tituly, co tehdy vznikaly a změnily myšlení alespoň střední Evropy. Jedna kritika na Každý den odvahu zněla: „Jak mohl ten bláznivý Schorm obsadit intelektuála Kačera do role dělníka?!“ Po promítání ve Francii přišel jiný ohlas: „Geniální režisér už tehdy věděl, jak vypadají dělníci příštího století.“

Ten režim nebyl úplně blbý, věděli, co je nebezpečné. Já tehdejší vedoucí úlohu strany k smrti nenáviděl. Co to je za blbost? Když někdo vstoupil do strany, byl hned favorizovaný, jeho názor nejenže měl přednost, ale platil jako jeden jediný. Najednou jste nebyl to, co víte a co umíte, ale byl jste podřízený volovi, který sice neuměl do pěti počítat, jenže byl ve straně. Jak jste se mohl bavit o vážných věcech života, o těžkých nemocech, o krizi v lásce s někým, kdo věřil, že „v pětiletce páté budou děti rozesmáté“?

V Činoherním klubu nás začali vyhazovat od hlavy a já se vrátil do Ostravy, kde jsem byl devět let sám. Abych tam vydržel, říkal jsem si, že je to tak správné. Já nemám rád je, oni nemají rádi mě, je to docela férové.

Po letech, co nemohl točit, dostal na poslední chvíli scénář, který nebyl nic moc. Ale on chtěl od divadla k filmu jako k mámě. Ačkoliv to byl slabý film, viděl jsem ho poprvé v životě šťastného. Potvrdil, že mu nešlo o výsledek, ale o tu cestu. Každý den buď odvážný a prožij život i v bídě a v nemoci. On žil prací, to byl jeho život, a když mu komunisti brali práci, tak mu brali život.

Umírá mi teď jeden kamarád za druhým. Tady u mě na zahradě seděl těsně před smrtí Pepík Abrhám. Najednou šíleně zhubl, ale slušelo mu to, vypadal jako krásný renesanční stařec. Byl to ušlechtilý kluk, málo mluvil. Byli jsme velcí kamarádi. Povídali jsme si a měl jsem pocit, že když je tady ještě on, tak je to dobré, že mu můžu třeba zavolat a říct mu: „Pamatuješ si, Josefe…“ Teď už nemůžu.

Mě nikdo nenutí tady být. Všechny ty víry nám chtějí usnadnit život, abychom nenaříkali, když jsme nemocní, a nebrečeli, když umíráme; ale vždyť je od začátku jasné, že jsme tady jen hosté. To, že se maminka s tatínkem měli rádi a udělali si nás, nás neopravňuje k jistotě, že budeme celý život šťastní. Svět je založený na zázraku a my jsme jeho součástí.

Každý den už mě stojí hodně bolesti. Bolí mě nohy. Bolí mě vlastně celé tělo. Najednou se vám už některé věci života nezdají tak zajímavé. Svět je kulatý, takže se vám vracejí věci, které naznačeně víte a ony se vám potvrzují. Začínají vám chutnat nejobyčejnější věci jako voda. Nebo brambory na loupačku. Žádné bifteky už nepotřebujete. Svět je spletitý a nádherný.