Svatební album. Reportáž z uprchlického tábora nedaleko řecké Soluně

Jedna z jeho karikatur zobrazuje průvod syrských uprchlíků kráčejících po tenkém provázku, který se vine nad propastí. Na jedné straně propasti stojí muž, který káže, že všichni bezvěrci musejí ze Sýrie pryč. Na druhé straně je pak olysalý chlap oděný do vlajky Evropské unie, jenž provaz s potutelným úsměvem přestříhává.

Ahmed má ženu, nezapamatovala jsem si její jméno, která mě v jejich stanu hostí. Je mi hrozně trapné jim ujídat z toho mála, co mají, ale odmítnout by bylo neuctivé. Ahmedova žena, která mluví velmi dobře anglicky, mi vypráví, že je vdaná pět let a že se jí za celou dobu nepodařilo otěhotnět.

„Jsem z toho hrozně smutná, všechny moje kamarádky, sestry a sestřenice děti už mají. Dost jsem se tím natrápila, ale pak vypukla válka, a já tak aspoň mohla začít myslet na jiné věci,“ zasměje se a dolévá nám kávu.

V souvislosti s takzvanou uprchlickou krizí jsme často nuceni reagovat na jevy a obsahy, které nám svou neuchopitelností nedávají moc šanci si k nim vytvořit pouto, emocionálně se na ně navázat. Slova jako bída, neštěstí, utrpení, či dokonce smrt po nás stékají. Jejich velikost a absolutnost paradoxně neumožňují, aby v nás zanechala výraznější otisk.

Jako poměrně pečlivá čtenářka internetových diskusí vím, že se čeští čtenáři zpravodajských webů cítí tématem uprchlíků zahlceni a unaveni. Ba co hůř, mívají pocit, že je novináři a editoři citově vydírají a snaží se jimi manipulovat. Z počtu utonulých uprchlíků ve Středozemním moři se tak stává bůhvíodkud vzaté číslo, z fotky mrtvého dítěte jen další vulgární pokus, jak si vynutit souhlas s uprchlickými kvótami.

Ahmedova žena mi ukazuje své svatební album. Nenapadlo by mě, že si na nebezpečnou cestu do Evropy s sebou někdo vezme zrovna tohle. Prohlížím si snímky, pokyvuji hlavou a nic neříkám. Připadají mi totiž hrozné. Ahmedova žena má na sobě šaty, na kterých se švadlena skutečně vyřádila: jsou na nich korálky, vyšívání, krajky i volánky. Mladá žena se v nich dočista ztrácí. Namalovaná je tak silně, že skoro není k poznání, a k tomu všemu jsou snímky příliš tmavé a někdy špatně zaostřené.

Ahmedova žena mi vypravuje historky ze svatby a já si uvědomuji, že se podobají mnoha jiným příběhům, které jsem vyposlechla či sama zažila – pár příbuzných se mezi sebou pohádalo, nevěstu trápil účes, který moc nedržel a posouval se na stranu, a manželův bratr s rodinou nedorazili včas.

Začínám chápat, proč jsou zrovna tyhle vzpomínky pro Ahmedovu ženu důležité a proč jí na albu tolik záleží. Fotografie jsou pro ni pohlednicemi z doby, kdy měl její život ještě normální proporce.

Často si na to album vzpomenu.

Jsou to lidé jako my, slýchávám občas. Nebo: Co byste dělali na jejich místě? Jak byste se asi cítili? To všechno jsou ale otázky odsouzené od začátku k neúspěchu. Skoro nikdo totiž neví, co by dělal na jejich místě. Je to pozice, na kterou nemůžeme dohlédnout; náš pohled je zastřený dopředu utvořenými dohady a předpoklady.

Když mi jiní uprchlíci v táboře vyprávějí, kolik jich jelo na člunu do Řecka a jak se báli, že se utopí, je mi to líto, ale skutečně pochopit to nedokážu. Nemám zkušenost, která by se tomu byť jen přibližovala, a tak je pro mě celé líčení nebezpečné cesty těžko představitelným příběhem s děsivými rozměry. To ošklivé svatební šaty chápu dobře. Chápu také, že je nevěstě trapné, když příbuzní nedokážou hádky tlumit ani na její vlastní svatbě, a rozumím jejímu vzteku, když se manželův bratr neobtěžuje dorazit včas.

Ve výsledku to nejsou ty smutné, ba tragické příběhy, které člověkem pohnou – takovou sílu má především všednost a banalita, dokážou totiž poodhrnout tu zdánlivě neproniknutelnou clonu absolutních pojmů.

Na konci května přemístily řecké úřady uprchlíky z tábořiště u vesnice Idomeni, kde jich bylo podle odhadů nejvíc až 15 tisíc, do několika menších táborů. Většina z těch, se kterými jsem se bavila, vzpomínala na Idomeni jako na místo, kde se mohli starat sami o sebe. Teď si připadají nepotřební a zatlačení do pasivity.

„V Idomeni jsme měli školu, fungovalo tam kulturní centrum a lidé se necítili tak dezorientovaní,“ říká mi sedmnáctiletý Mohamed, který má výjimečný talent na jazyky. Mluví anglicky, německy, španělsky a trochu francouzsky. Mohamedův otec a nejstarší bratr jsou v Německu. On by s matkou a sestrami rád za nimi. Mohamed cítí jako momentálně jediný muž v rodině velkou zodpovědnost za její osud, ale pobyt v táboře ho ubíjí.

„Pořád na něco čekáme, ale nevíme na co. Chci něco dělat. Tahle nejistota a nicnedělání jsou hrozné.“

S Mohamedem se lze bavit skoro o všem kromě politiky. O té nechce ani slyšet, protože „z politiky nevzešlo nikdy nic dobrého“. Těžko se mu za takový názor divit. Ostatně není v táboře sám, kdo má k politice odpor.

Syřané, s nimiž jsem mluvila, mají různé teorie na to, kdo doopravdy stojí za válkou v jejich zemi. Někteří se kloní k názoru, že je Islámský stát ve skutečnosti sponzorován Západem, jiní vidí původ konfliktu v ropovodu, jenž měl vést přes Sýrii a který se prý nehodil Rusku, jehož vlastní vývoz ropy a obrovské příjmy, které generuje, by mohl ohrozit…

Všechny tyto spekulace, které se ostatně vynořují také u nás, mají společný základ: zpochybňují či přímo odmítají zprávy z oficiálních kanálů. Pravdu jako by bylo potřeba vyhledávat mezi různými uniklými informacemi, které byly vládnoucími elitami původně klasifikovány jako důvěrné či tajné. Oficiální kanály jsou pak v pozici těch, kteří pravdu zamlžují a snaží se odvést pozornost falešnými stopami.

Jedním z mnoha důsledků takového přístupu k informacím je, že oslabuje chuť podílet se na pokusu o změnu. K čemu to, když se plodů práce může snadno zmocnit někdo jiný a využít je k vlastním úzce profilovaným zájmům? V Česku se v internetových diskusích často mluví o jakési neproniknutelné vrstvě těch nahoře. „Vláda na nás sere,“ rozčiluje se sotva desetiletý český kluk ve svém videu na YouTube, přičemž evidentně jen opakuje slova frustrace, jak je slýchává u svých rodičů. A rozčiluje se i Mohamed: „Ti skutečně důležití hráči na Sýrii serou,“ říká mi. „Starají se jen o své vlastní záměry. V politice nemůžeš nikomu věřit.“

Nevím, čím bych toto tvrzení mohla narychlo rozporovat, a tak mlčím.

Na jiné karikatuře, kterou mi učitel Ahmed ukazoval, sedí u stolu muž v obleku z vlajky USA. Upíná zrak k Sýrii a hořce při tom pláče. Pod stolem však bosou nohou dává do pohybu dělo s nápisem Daeš mířící právě na Sýrii.

Nemožnost pojmenovat skutečné příčiny konfliktu nutně přispívá k pocitu pasivity a posiluje vědomí danosti, ze které se nelze vymanit. Nikdo není s to přesně říct, jak dlouhou dobu uprchlíci v táborech stráví, a nikdo není ani schopný říct, odkud se vzali a kdo přesně jsou ti, před nimiž prchli. Kombinace těchto věcí pak víru v politiku a její nástroje nijak neposiluje. Svět se zdá být místem, kde reálně neplatí hodnoty, které jsou oficiálně proklamovány. A vypadá to, že tento pohled sdílejí jak někteří uprchlíci, tak i část obyvatel evropského kontinentu, lhostejno, zda jde o „odpůrce“ či „vítače“.

V táboře, kde jsem se pohybovala, se člověk nejrychleji sblíží s dětmi. Je jich hodně, chtějí se přátelit a zapojit. Pomáhají nám s roznášením jídla a důležitě se mezi sebou hádají o to, kdo bude pravá ruka a kdo jen asistent. Jsou celí nadšení do práce a mají radost, že je konečně co dělat.

Tahle potřeba být využitý se ostatně netýká jen uprchlíků. Také někteří dobrovolníci, se kterými jsem se setkala během přípravy balíčků s jídlem určeným pro jednotlivé tábory, cítili nutnost být potřební, takřka nepostradatelní. Pamatuji si třeba, jak se proces balení jídla zastavil, protože se rozhořel těžko řešitelný spor: Je lepší dávat chlebové placky do balíčků jako první, nebo jako poslední? Zastánci starých pořádků chtěli, aby šel chleba do balíčků jako první – doteď to přece fungovalo! Novátoři horovali pro možnost číslo dvě – jejich hlavním argumentem bylo, že placky vytvoří jakousi lodičku, která pak lépe chrání ovoce a rajčata před nárazy zvenčí. Chvíli to dokonce vypadalo, že ve skupině nastane zásadní rozkol. Nakonec jsme ten den pokračovali postaru a nazítří se zkusila ona navrhovaná novota – a ukázala se jako rozumnější. Dobrovolnice, která ji navrhla, byla sama se sebou velmi spokojená.

Pocit uspokojení nad vlastní důmyslností a dobrotou může být ale samozřejmě i problematický. Jiná dobrovolnice mi vyprávěla, jak viděla v jednom uprchlickém táboře plakat dvě Španělky. Ptala se jich, zda slzí nad podmínkami, v nichž musejí obyvatelé tábora žít. „Ne, ne – nad tím ne!“ Španělské dobrovolnice plakaly nad tím, jak je od nich hrozně pěkné, že pomáhají lidem.

Ať už si o celé uprchlické situaci myslíme cokoli, jisté je, že jde o události, za které nás bude další generace soudit. Zda to budou soudy tvrdé, či nikoli, si netroufám odhadovat. Můžeme jen doufat, že půjde o odsudky empatičtější než ty, které vůči uprchlíkům uplatňujeme my sami.

Cestou do Řecka jsem jela v autobuse skoro se samými Bulhary. Můj soused mluvil česky, protože tu mnoho let pracoval, a teď se vracel zpátky domů, jelikož se podle něj přístup Čechů k cizincům za poslední dobu rapidně zhoršil. Jeho velkou starostí bylo, jestli dvě tmavovlasé, tmavooké cestující, které většinu času spaly, nejsou náhodou uprchlice. „To bych si snad radši vystoupil!“ řekl mi rozčíleně.

Nakonec však zjistil, že autobus staví jen v mimořádných situacích a že řidič odmítl klasifikovat podezření, že s námi jedou uprchlice, jako mimořádnou situaci. A můj soused si ulevil, že se nemusí pouštět do onoho dramatického gesta odporu. I tak ale obě ženy čas od času přísným pohledem zkontroloval: „Dneska si totiž člověk nemůže bejt ničím jistej.“