Superliga. Sloupek Zbyňka Vlasáka

Předně majitelé i šéfové největších klubů žijí nejspíše na jiné planetě než my ostatní. Jinak by nemohli být tak nepřipravení na odmítavou reakci expertů i fanoušků, kteří za Superligou viděli logicky hlavně hamižnost po cílových miliardách. Velkokluby si ani nezvolily tvář, která by projekt hájila. Jeho neoficiálním mluvčím se nakonec stal prezident Realu Madrid Florentino Pérez, ale jen proto, že v kritické dny zabloudil do jednoho španělského nočního rozhlasového pořadu.

Přestát fanouškovské demonstrace (které mimochodem pokračují) šlo asi jedině, pokud by superligisté drželi při sobě. Jenže to se nestalo. Mimo jiné proto, že jejich majitelé nesdíleli stejné motivace, ne všem jde totiž ve fotbale primárně o peníze. Ruský oligarcha Abramovič (Chelsea) nebo arabský šejk Mansúr (Manchester City), kteří se navíc k projektu připojili na poslední chvíli, vstoupili do fotbalového byznysu proto, aby si vylepšili pověst pošramocenou mimofotbalovými aktivitami. A byly to právě Chelsea a City, kdo následně ze Superligy jako první vycouval, když to na vylepšení jména přestalo vypadat.

I zpackaná Superliga by ale mohla a měla zafungovat jako varování, že stav evropské fotbalové scény je neudržitelný. Všech dvanáct zúčastněných velkoklubů je v dluzích. Swiss Ramble mluví dohromady o skoro sedmi a půl miliardě liber.

Především španělští giganti jsou v průšvihu – proto taky v Superligu věřili nejdéle. Barcelona se potýká s nutností splatit během příštích dvanácti měsíců 641 miliónů liber (přestupová cena Lionela Messiho krát osm).

Superligové kluby tak mimo vytoužených pohádkových peněz z asijského mediálního trhu uvažovaly třeba i o omezení platů hráčů. V amerických sportech na ně jde zpravidla polovina klubových příjmů, ve fotbale je to podle Evropské klubové asociace v průměru k sedmdesáti procentům.

Superliga by přesto mnoho dobrého nepřinesla. Z domácích lig by se vytratilo i to dnešní předstírání soutěžení, kdy chudší (ale v žádném případě chudé) kluby jako anglický Leicester můžou občas (ale zase ne moc často) vzít velkoklubům první příčky, účast v Lize mistrů – a tedy i kus společného finančního koláče. A zda by se konalo slibované „prokapávání“ bohatství superligových klubů do zbytku fotbalu, je taky otázka. Jejich majitelé potřebují zalátat rozpočtové díry způsobené neřešenými strukturálními problémy i nesmyslnými finančními závody o nejlepší hráče. Peněz by nejspíše využili, aby své chování nemuseli příliš měnit.

Superliga tak nakonec ukázala hlavně to, že dávno pryč jsou osmdesátá léta, kdy brali majitelé vlastnictví klubu jako službu svému městu a komunitě, ale snad i léta devadesátá, kdy začali z fotbalu dělat nezodpovědný byznys – a fanoušci jim za to tleskali.