Strašení ničemu nepomáhá. Rozhovor se sociologem Martinem Buchtíkem o koronakrizi

Dopady jsou různé u různých skupin obyvatel. Z hlediska sociální izolace jsou na tom špatně lidé v důchodovém věku, zvláště vdovy a vdovci, jejichž děti se odstěhovaly do jiných měst, a na druhé straně třeba mladí lidé, kteří žijí single. Z hlediska dopadů na duševní zdraví vidíme, že příznaky úzkostných stavů na jaře výrazně narostly, potom začaly postupně klesat a teď zase narůstají, specificky u žen, které mají děti.

Ekonomické dopady jsou pak pochopitelně nejsilnější u těch, kteří se neměli dobře už před epidemií. Je to většinou ona strádající třída, statisíce lidí obvykle dělnických profesí, kteří i v dobrých časech lepili příjem všemožnými způsoby – řetězením úvazků, prací na dohodu – a teď často propadávají záchrannou sítí. Obvykle nemají žádné nebo skoro žádné úspory. Tihle lidé se i před koronavirem, když se jim stala nějaká nenadálá událost, ocitli ve velkých problémech.

Druhá ohrožená skupina jsou ti, kteří pracovali v nejzasaženějších oborech: službách a obecně oblastech, kde je přímý styk se zákazníkem – v hoteliérství, restauracích, kadeřnictvích nebo turismu.

Oproti poměrně katastrofickým očekáváním jsme z jarní krize vyšli relativně dobře. Ta data jsou samozřejmě zkreslená tím, že lidé, co se měli špatně i před koronou, se dnes mají ještě hůř, což statistiky už nedokážou úplně zachytit. Nicméně nezaměstnanost narostla jen o necelý procentní bod. Nechci tedy dnes předkládat nové katastrofické scénáře, protože ti, kteří s nimi operovali na jaře, se mýlili.

Čeká nás nicméně určitě několik věcí. Své finanční rezervy vyčerpala část domácností i podniků a své rezervy vyčerpává i stát, navíc jsou tu moratoria na splátky půjček, která skončila na konci října – to se týká stovek tisíc lidí a někteří z nich určitě nebudou mít na splácení a spadnou do exekucí.

Jsem členem iniciativy KoroNERV-20, kde sedí řada ekonomů, a i tam je velmi složité najít shodu. Z mého pohledu je důležité sanovat přednostně sociálně a ekonomicky nejslabší skupiny obyvatel; u těch ostatních je větší pravděpodobnost, že si pomůžou sami.

Z dlouhodobého hlediska je podstatné, aby tito lidé mohli posílat děti do škol, protože vzdělání je klíčové pro sociální mobilitu, tedy aby měly děti šanci v budoucnu získat lepší sociální postavení a plat než rodiče. Kdyby se dnešní stav uzamkl, pak by narůstala sociálně deprivovaná skupina veřejnosti, která bude mít tendence hledat jednoduchá, líbivá řešení, což by mohlo ohrozit i naši demokracii. Je důležité dívat se, jaká bude situace ne za měsíc, ale třeba za tři roky. Na to se v české veřejné debatě často zapomíná.

V tuhle chvíli máme 800 tisíc lidí v exekucích, z nichž část je dlouhodobých, neřešitelných. Tito lidé padají do šedé ekonomiky, do které ani my analyticky příliš nevidíme. Potom je tu poměrně silná skupina těch, kteří mají generačně nebo strukturně celkem oprávněný pocit, že na ně společnost zapomněla. I na vrcholu ekonomické konjunktury neměla čtvrtina domácností úspory větší než 10 tisíc korun, v příštích letech to může platit třeba o 40 procentech domácností. Kdyby počet sociálně deprivovaných přesáhl milion, nastal by problém.

Ten průměr se týká jen sester nemocničních, nikoli ambulantních, a navíc ta částka je součet všech služeb, které sestry dělají a nemůžou je odmítnout – takže časová dotace, kterou v práci stráví, je výrazně vyšší než u jiných profesí. Zastavení úbytku zdravotních sester je pak dáno částečně tím, že přicházejí sestry ze zahraničí a taky že se zrušilo ne moc smysluplné pravidlo povinného vysokoškolského vzdělání.

Nicméně o platovém ohodnocení by se opravdu mělo víc hovořit, protože zdravotní sestry a zdravotní personál tradičně vnímáme jako velmi špatně ohodnocené, což neodpovídá realitě. Jejich plat je podle mě přiměřený zodpovědnosti a náročnosti jejich práce.

Problém českého zdravotnictví je jinde než v platech. Jak se prodlužuje lidský život a zlepšuje zdravotní péče, dostává se této péče průměrnému člověku více – ovšem nezvyšuje se počet lékařů. Lékaři stárnou, přesluhují a na jejich místa nastupují medici z populačně slabých ročníků – dnešních dvacetiletých je v populaci dvakrát méně než čtyřicátníků. A navíc mladí lékaři často odcházejí za lepším do zahraničí.

Je to dlouhodobě neudržitelná situace, jejíž řešení budeme muset hledat v automatizaci, robotizaci nebo telemedicíně. Nedostatek lidí se týká řady dalších oborů včetně policie, armády, učitelů nebo řemeslníků. Zdravotnictví v tom tedy není samo.

Jarní vlna nás opravdu spojila, byla tu nevídaně velká podpora vládě a jejím opatřením. Velmi tomu paradoxně pomohlo, že se nedostávalo roušek, takže v oné chvíli šoku měl každý jednotlivec šanci něčím přispět, roušky šít nebo distribuovat. Bylo to velké téma, které přebíjelo strach. Každý si mohl vybrat vlastní aktivitu, například skauti organizovali nákupy pro seniory…

Během léta se úroveň důvěry vrátila do standardních kolejí. Takže dnes to možná v kontrastu s jarem působí, jako by se společnost rozpadala, ale je to spíš normální proces a výraz toho, že situace je složitá. Určitě nezažíváme žádný společenský rozvrat důvěry v odborníky ani ve vládu.

Lidé samozřejmě vnímají kriticky, že vláda nezvládla trasování, neměla připravená opatření, že jedná z hodiny na hodinu. To je dané osobnostmi, které v ní sedí – jde o velmi dobré taktiky pro příštích 72 hodin, ale dlouhodobější úvahy jim nejsou vlastní. Kdyby vláda přišla s přehlednou tabulkou když se stane X, my uděláme Y, jako to mají třeba v Irsku, odpadlo by mnoho starostí, protože pak by už jen oznamovala aktuální stav, kdežto dnes se o každém kroku vedou sáhodlouhé diskuse.

Nicméně nedochází k žádnému rozštěpení společnosti na nesmiřitelné tábory. Že je nějaká názorová skupina velmi hlasitá, neznamená, že je zároveň početná. Navíc jednotlivé skupiny nejsou separované, ani v sociálním či ekonomickém smyslu, takže se nevytváří velké izolované bubliny, jako jsme to viděli například u druhého kola poslední prezidentské volby. Zároveň je důležité, že dosud žádná politická strana nevyzývá k ignorování opatření, jako to na Slovensku dělá Marian Kotleba.

Těmito tématy se ve výzkumech veřejného mínění zabýváme dlouhodobě a ukazuje se, že strašení ničemu nepomáhá. Část veřejnosti je už dlouhodobě vystrašená, nejenom z pandemie, ale celkově z proměn světa, z jeho nepředvídatelnosti, nebezpečnosti, z proměn krajiny, z proměny geopolitické rovnováhy sil, z důsledků globalizace. Pokud tyto vystrašené lidi budete dál strašit, ničeho pozitivního nedosáhnete. Ono i samo odmítání opatření často pramení ze strachu, jen jiného – strachu ze ztráty práce například.

Jsou zde lidé, řekněme 20 procent populace, kteří mají oprávněný pocit, že na ně společnost zapomíná a že jsou oni nebo jejich děti odsouzeni k neúspěchu. Aby se člověk nezbláznil, nemůže svůj neúspěch interpretovat jako vlastní selhání, a tak mu nezbývá než interpretovat ho jako selhání společnosti. Tito lidé často vnímají vývoj po roce 1989 negativně.

Další skupinu tvoří lidé, nezřídka vzdělaní a dobře materiálně zajištění, kteří pociťují strach z klimatických změn či environmentální žal. Kladou velký důraz na postmateriální hodnoty, jako jsou lidská práva, sociální solidarita nebo právě změna klimatu. Ale je třeba říct, že změna klimatu zatím není v české společnosti zásadní, rozvinuté téma.

Zároveň je to téma, které souvisí se strukturou práce. Naše země je průmyslová, s důrazem na automobilový průmysl, takže v rámci EU jsme jedním ze států, které se budou muset do budoucna změnit nejvíce. To povede i k velkému propouštění, spojenému s robotizací a automatizací, což zase povede k prohlubování nerovností ve společnosti obecně i mezi regiony.

Chudoba je absolutně relativní. V datech vidíme, že od devadesátých let česká společnost jednoznačně bohatne: v roce 2018 byl poprvé počet domácností, které vycházejí s příjmem dobře, vyšší než počet domácností, které vycházejí s příjmem špatně. Ale my se samozřejmě srovnáváme spíš se svým okolím než s dlouhodobější historickou zkušeností. To je obecně lidská vlastnost.

Výzkumy mimochodem taky ukazují, že lidé, kteří se mají relativně dobře v chudých krajích, hodnotí společenskou situaci hůře než relativně chudí lidé v krajích celkově úspěšnějších. Jde tedy nejenom o to, kdo jsme my, ale i jaké je prostředí, ve kterém žijeme.

Takže Sasové se budou srovnávat se západními Němci, obyvatelé Ústí nad Labem s obyvateli Prahy a lidé z Prahy s lidmi z Paříže nebo Londýna.