Článek
Před pěti lety na večírku k jejím osmdesátinám jsme se s kolegyní Terezou Šimůnkovou na normalizační „schvalovačky“ zeptali přímo oslavenkyně a ona odpověděla lapidární obměnou stokrát vyřčeného: „Když na něčem trváte, každej se zalekne. Já jsem ochotná lízat dlaždičky, ale vy je budete lízat se mnou.“
A když jsme se na Chytilovou ptali jejích gratulantů z řad osobností českého filmu, nejčastěji jsme slýchali slova jako statečnost, neústupnost, bojovnost či výdrž. Výstižně to vyjádřil profesor Ivan Vyskočil – Věra Chytilová je podle něj výjimečná, protože se pokouší o věci, o kterých se dopředu říká, že nejsou možné.
Důležité je, že bojovnost jí umožnila nejenom filmy natáčet a dostávat k publiku, ale stala se taky její tvůrčí metodou a způsobem vidění. Válčí i s námi, svými diváky, a snaží se nám svoje snímky znepříjemnit, znervóznit nás; kamera podniká divoké nájezdy, barvy jsou ukřičené, obraz a zvuk se vzájemně narušují, herci si hrají… Všechno působí podivně improvizovaně a snadně, zároveň však přepjatě a výstředně. Zuřivě.
Proč Věru Chytilovou nazývám reportérkou, je už trochu spornější. Chytilová nenaplňuje tradiční filmové žánry ani obvyklý způsob vyprávění, vzdává se hloubky, jakou obvykle u velkých režisérů nacházíme, a pouhá estetika je jí málo. Vlastně není velký rozdíl mezi jejími dokumenty a hranými snímky (ostatně například pražské kostely pod režisérčiným vedením dokážou hrát stejně pitvorně jako Bolek Polívka či Leoš Suchařípa). Chytilové jde o morálku, o názor, případně o polemiku a provokaci. Její filmy jsou krásné jaksi mimochodem, spíš nedopatřením. Vytvořila vlastní, jedinečný styl filmových esejí či reportáží, svůj svébytný prostor v kinematografickém vesmíru.
Na onom narozeninovém večírku jsme před ní položili klišé ve formě otázky: „Jaký ze svých snímků máte nejradši?“ „Žádnej,“ odpověděla. „Já mám stejně ráda i nerada všechny svoje filmy. Snažila jsem se, aby byl každej jinej.“ Dává to smysl, Věra Chytilová se opravdu málokdy opakovala a všechny její snímky, ať je považujeme za umělecky více nebo méně povedené, utvářejí bohatost a sílu té velké filmové reportáže.