Článek
A právě film Hedi, natočený v koprodukci známých bratří Dardennů a za podpory tuniského ministerstva kultury, je stvrzením jeho slov. V křehkém příběhu o mladém muži a jeho životních volbách tvůrci zdánlivě mimoděk vyprávějí i o společenské atmosféře současného Tuniska.
„Hediho bratr pracuje ve Francii, Hediho láska se tam chystá. Je migrace do Evropy snem většiny mladých Tunisanů?“ ptám se režiséra.
„Ano,“ přikyvuje Ben Attia, „mívají pocit, že únik z domácí reality vyřeší jejich problémy. Do jisté míry to může být i pravda, pokud se jim v zahraničí povede najít práci, vystudovat nebo založit rodinu. Ale pokud je jejich motivací k odchodu hlavně jakási vnitřní nespokojenost, tak to žádná emigrace nespraví. V takových lidech pořád zůstává část nenaplněné touhy a někteří z nich by se i rádi vrátili domů, ale protože se jim podařilo vyřešit aspoň materiální potřeby, s návratem nespěchají.“
Ve filmu zahlédneme také poloprázdné pláže, důsledek teroristického útoku v letovisku Súsa, a slyšíme Hediho vzpomínat na revoluci přelomu let 2010 a 2011, která rozpoutala v okolních státech tzv. arabské jaro.
„Byly to dny pospolitosti a naděje, které se ale nepovedlo proměnit v něco hlubšího, trvalejšího. Lidé si mysleli, že vybudovat demokracii bude snadné. Ale žít po evropsku se musíme nejdřív naučit – nejde jen o to svrhnout jeden režim.“
Mohamed Ben Attia, jehož film Hedi se v Česku hrál také v rámci festivalu Be2Can.
Přesto je Tunisko jednou z výjimek, kde se arabské jaro nezvrhlo v nekončící krveprolití a rozvrat.
„Byli jsme vždy spíš diplomatická než válečnická země,“ vysvětluje Ben Attia. „I z francouzského protektorátu jsme se osvobodili nenásilným způsobem. V Africe o nás říkají, že nejsme opravdoví Afričané, že vzhlížíme spíš k Evropě. I prezident bin Alí, ačkoli vládl diktátorsky, byl poměrně otevřený západnímu světu. Po revoluci u nás byla u moci islamistická Strana obnovy – ale záhy se ukázalo, že nejde spojovat náboženství a politiku. Islamisté v dalších volbách prohráli a dnes máme progresivní vládu, která je snad dokladem toho, že islám a demokracie můžou fungovat vedle sebe.“
Filmový Hedi bolestně volí mezi sňatkem, který mu domluvila matka, a vztahem se svobodomyslnou hotelovou tanečnicí. Jak říká režisér, svázanost tradicemi není v Tunisku tak silná, jak se zahraničnímu divákovi může zdát. „Náš hrdina si připadá v pasti, ale možná by v ní být nemusel, kdyby nechtěl. A o tom je náš film.“
