Štěpán Kučera: Tulácká utopie Miloslava Nevrlého

V čem spočívá síla téhle drobné Nevrlého knížky, která vyšla poprvé „polosamizdatově“ roku 1986 a od té doby v sedmi dalších českých vydáních, dvou vydáních rumunských a jednom anglickém?

Karpatské hry jsou poetickým průvodcem po rumunských pohořích, tváří se jako sbírka cvičení, jak přežít v divočině, ale jsou to cvičení, jaká bychom u Foglara nenašli. Jsou to hry. Hry duchovní i zemitě vášnivé, básnivé i potměšilé. A hra se čtenářem spočívá v tom, že rady v knížce obsažené nestačí přečíst a využít na příštím čundru – jsou to rady asi tak praktické, jako je k praktickému užití biblická Kniha Kazatel. Možná nejsmysluplnější je považovat Karpatské hry za jeden z možných klíčů k bráně vlastního vědomí, vlastní hravosti, a cvičit se jimi ne v tom, jak bez úhony projít Karpaty, ale v tom, jak prožít svět.

„Teprve v dospělosti se vlastně naučíš chodit krajem,“ píše ostatně autor v Karpatských hrách. „Bezcílně, a přitom vědoucně se loudat, bez potu a pachtění. Nížiny, rybníky, humna, blátivé cesty, všechno jedno, všechno krásné.“

V knižním rozhovoru Náčelník pak Miloslav Nevrlý část tajemství Karpatských her poodkrývá. K nejsilnějším pasážím jeho povídání s Alešem Palánem patří ty věnované Nevrlého víře, spiritualitě nacházené v krajině i v knihách – oboje se protnulo v iniciačním zážitku, kdy autor kdysi coby „nepokřtěný kluk z ateistické rodiny“ dostal darem ručně opsanou Sluneční píseň Františka z Assisi a přečetl ji za „horké hvězdnaté noci“ ve slovenských horách:

„Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných černých výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi, nejchudšího z chudých, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.“

Ve světle tohoto prožitku můžeme číst i Karpatské hry; a Miloslav Nevrlý nám v Náčelníkovi takové čtení usnadňuje, když popisuje některé křesťanské motivy, které do knížky skryl:

„Zčásti kvůli tematice knihy a zčásti kvůli komunistické cenzuře jsem ze sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve, udělal indiánského náčelníka a z jeho zčásti latinského (bona) a zčásti španělského jména (ventura) jsem udělal jméno nové, počeštělé: Dobré Štěstí.“

Miloslav Nevrlý, nedávno oceněný z rukou prezidenta státním vyznamenáním, je pro generace trampů či skautů bezmála prorokem.

Takové prorokování můžeme chápat též doslova a přečíst si v Karpatských hrách třeba kapitolu nazvanou Hra na nevinné spolubratry, věnovanou lidskému vztahu ke zvířatům. Píše se tu kupříkladu, „že je menší vesmírná škoda nechat potopit parník než zabít vosu“. A ještě, prorocky, „…totéž, co jsem napsal o zvířatech, platí i o květinách. Také vidí a slyší a jednou i ony budou svobodné – to je ale již jiná hra“.

Jak svěže tyhle dekády staré věty znějí dnes, v časech plodných výzkumů v oblasti neurobiologie rostlin.

A v Náčelníkovi k tomu Nevrlý dodává: „Soukromě se domnívám (ale to se pouštím na velice tenké ledy), že je možné ve vesmíru, tedy i v přírodě naší titěrné zeměkoule, očekávat úplně všechno. Proč? Protože síla, mohutnost, bytost, lhostejno, jak ji nazvat, která před víc než třinácti miliardami let před velkým třeskem byla schopna stlačit nesmírné hmoty stamiliard hvězdokup dnes známého vesmíru do jediného atomu vodíku, by měla být bezpochyby schopna stvořit cokoliv. Komunikace stromů je asi to nejmenší (…). Rostliny jsou stejně živé jako živočichové. Lidstvo jistě dojde k poznání, že požnout lán pšenice je podobně vražedné jako zabít stádo krav. Vegetariánům zhořkne svět…“

Své poznání a svou víru, včetně víry v dobrovolnou skromnost, zjevuje Miloslav Nevrlý ne se zachmuřených čelem proroka apokalypsy, ale s jasnou tváří, jak se na poutníka s lehkých srdcem sluší. A také s humorem, který není samoúčelný, ale zesiluje vyslovené v souladu s moudrostí Nevrlého oblíbených chasidských mystiků: „Nejjistější cesta k Bohu vede skrze veselost.“

Osudy i dílo Miloslava Nevrlého svádí k napodobování – ale nikdo nedokáže svého proroka následovat úplně, do posledního kroku. Můžeme se vůbec z osudů jiných lidí nějak „prozaicky“ poučit, anebo je smysluplnější jim jen ohromeně naslouchat jako poezii, jako mýtům, jako příběhům o cestách po bájných krajích? Ptám se na to Aleše Palána.

„Někdy říkám, že se od svých přátel, od respondentů svých knih, jezdím učit. Ale že v té škole občas propadám, tak musím jezdit zase na nová místa za novými lidmi,“ odpovídá.

„Ve zkratce je to pravda, ale není úplná. Mí hrdinové jsou solitéři, a co by je potěšilo nejméně, by byla nápodoba. Velmi často ostatně není ani možná, Karpaty i Jizerky se změnily a Mílovo někdejší osamělé putování krajinou je možné provozovat snad už jen ve vzdálenějších koutech světa. Ty cesty samy o sobě přitom nejsou zásadní, podstatný je užitek pro duši, pro vlastní niternost a hravost, kterou ze svých kroků dokázal Náčelník získat. Navíc ji dovedl ve svých knihách předat dál.“

A Aleš Palán pokračuje: „Míla je pedant, přes osmdesát let si vede deníky, takže vše vyřčené v naší knize opírá o fakta, o autentické dobové záznamy. Není to tedy mýtus, spíš jakási tulácká utopie, svět, jaký by mnoho z nás chtělo alespoň navštívit. Já měl tu možnost, čtenář ji má též. Čím víc jsem si s Mílou o jeho cestách povídal, došlo mi, že naše kniha se na nich sice z velké části odehrává, ale její středobod tam neleží. Náčelník je pro mě kniha o naplněném životě. Právě tohle vědomí, vědomí, že to jde, bych si z té práce rád odnesl.“

A Miloslav Nevrlý by jistě dodal – Bohu díky.